Solidarita by měla být pomocí v nouzi, ne napodobování hlouposti. Podle čínských zdrojů prezident Si Ťin-pching přivítá nejvyšší představitele třiceti zemí, vládní činitele z dalších 19 států a hlavy 10 mezinárodních organizací, včetně generálního tajemníka OSN. Přítomen bude i bývalý britský premiér Tony Blair, německý exkancléř Gerhard Schröder, bývalý japonský předseda vlády Tomiiči Murajama a řada dalších. Evropská unie se sama vyautovala, aniž byl oficiálně řečen jediný důvod. Opět předvedla zbabělost a předsudky založené na paternalistickém – ne-li postkoloniálním – vidění světa.

PZ: Ve sdělovacích prostředcích se objevila zpráva, že na rozdíl od českého slovenský prezident Andrej Kiska nebyl na oslavy do Pekingu pozván. Je to výraz odlišného vztahu Číny k těmto zemím?

Nemyslím. Vládcové přicházejí a odcházejí, ale národ zůstává… Pokud vím, čínská strana všude ve světě předem diplomatickými kanály sondovala, jaká bude odpověď na případné pozvání – a posílala je jen tam, kde byla předem jasná příznivá odpověď. Asi se tak chtěla vyhnout nevkusným výrokům některých politiků a komentátorů, obdobným těm, které předcházely moskevskou přehlídku.

PZ: Nemůže být celá situace zaviněna tím, že 3. září na vojenské přehlídce v Pekingu bude i Vladimír Putin a že tam budou pochodovat i vojáci ruské armády?

Asi také – opakuji ale, že se nikdo povolaný neobtěžoval říci, proč je ono embargo pekingských oslav. Platí však, že na přehlídce v Pekingu nepůjdou jen ruští vojáci. Především tam bude Čínská lidová osvobozenecká armáda. Pochodovat budou i útvary v dobových uniformách a s historickými zbraněmi. Plus vojáci z deseti zemí. Těm ruským byla ovšem svěřena čestná pozice v závěru. Když pomineme současné strategické souznění Pekingu a Moskvy, jistě je to i proto, že to byla Rudá armáda, která během bleskové Mandžuské operace v srpnu 1945 rozdrtila japonské okupanty. Podle některých údajů pomohla i Mao Ce-tungovým komunistům v druhé fázi občanské války s Čankajškovým Kuomintangem tím, že jim předala velký díl ukořistěných japonských zbraní a umožnila jim přechod na část území, které uvolnila svým stažením se z Číny.

PZ: Proč tedy ono velké západní divadlo?

Žijeme jiný geopolitický cyklus, než byl ten, který byl organicky srostlý s bojem proti německým nacistům a japonským militaristům. Dnes už jsou v pozadí politických činů jiné představy o vojenské rovnováze. Brusel a  Washington sdílejí s Tokiem obdobné vize o spojencích a nepřátelích. Připomínám, že nejnovější japonská bílá kniha o obraně, která spatřila světlo světa letos v červnu, pracuje s představou čínské hrozby. Současný japonský premiér Šinzó Abe na seznamu účastníků oslav v Pekingu není.

Uvedu jiný příklad, a to výrok jinak sympatické německé  ministryně obrany Ursuly von der Leyenové (1958). Ta v rozhovoru pro noviny Bild komentovala západní úsilí o modernizaci vojenského arzenálu slovy: „Je lepší mluvit s Moskvou z pozice síly“. Myslím, že to by její otec Ernst Albrecht (1930–2014) s největší pravděpodobnostní nikdy neřekl. Nejde jen o nesmyslný obsah onoho výroku, neboť kooperace je lepší pozice pro jednání s Ruskem než výhružky. Je tu také problém s tím, že ono citované moudro paní ministryně zaznělo 22. června, tedy ve výroční den jiného pokusu mluvit s Ruskem z pozice síly – 22. června 1941 hitlerovské Německo napadlo Sovětský svaz.

PZ: Naši státníci nemají historické vědomí? Jejich rozhodování ignoruje dějinnou zkušenost?

Dnešní západoevropští státníci znají světovou válku jen z vyprávění. Chybí jim osobní prožitek a s ním spojená citová vazba. Mají vzdělání pokažené amerikanizovaným školstvím, které je navíc převrstvené nízkou úrovní masových sdělovacích prostředků. Historická data světí tehdy, když jim je pracovníci protokolu dají do kalendáře. Potom jdou klást věnce a číst  projevy, které jim povětšině připravil někdo jiný. Neumí se vžít do pocitu jiných a netuší, že jejich jednání může někoho urazit. Navíc je tu problém s matoucím eurocentrickým pohledem na 2. světovou válku.

PZ: Vzpomínám si, že jste v jednom z našich nedávných rozhovorů spojoval počátek 2. světové války s japonským útokem na čínské Mandžusko v roce 1931, nebo s takzvanou Druhou čínsko-japonskou válkou, která začala roku 1937. Souvisí s to s oním eurocentrickým pohledem? 

Je to trochu otázka definice. Světová válka je ta, která má buď globální rozměr, nebo  je spojena s bojem mocností tvořících jádro světového politického systému. Císařské Japonsko bylo účastníkem pařížských mírových jednání po 1. světové válce. Je podepsáno na všech nedůležitějších antimilitaristických dohodách, které byly uzavřeny po  začátku práce Společnosti národů, jejímž členem Japonsko bylo. Mám na mysli především Briand-Kelloggův pakt (1928), který zakazoval válku a  byl použit nejen při obvinění nacistů v Norimberském procesu, ale i  japonských představitelů v Tokijském procesu. Přesněji během Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ, který zasedal od roku 1946 až do roku 1948.

Japonsko bylo jednou z ústředních mocností tehdejšího světa. Také s Čínskou republikou se během 2. světové války zacházelo jako s mocností. Čankajšek například jednal s Rooseveltem a Churchillem na káhirské konferenci v předvečer teheránské schůzky amerického prezidenta a britského premiéra se Stalinem. Formální japonská kapitulace má i podpis představitele Číny. A  jako jedna z vítězných mocností zaujala Čína místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN.

PZ: Víme ale, že tehdejší Čína byla rozvrácena mnohaletou občanskou válkou. Proč se s ní zacházelo jako s partnerem? 

Byla nesmírně významným účastníkem války. Japonská okupace části Číny vázala přibližně čtyři miliony japonských vojáků. Plus několik set tisíc kolaborantů. Čína tím kryla Sovětskému svazu týl. Svým bojem proti agresorovi bránila Japonsku zaútočit na Dálný východ a Sibiř – což umožnilo Rudé armádě v kritických okamžicích přesunout rezervy na frontu s Německem.

PZ: A válka v Pacifiku?

Podle současných čínských propočtů činily čínské ztráty během 2. světové války 35 milionů zabitých či zraněných vojáků a civilistů. Žádná ze zemí, které se války v Pacifiku účastnily, tolik netrpěla. Je samozřejmě pravda, že čísla o ztrátách se různí a že mají tendenci časem narůstat – ale základní proporce zůstávají. Pro ilustraci lze uvést údaje z  Pacific War Online Encyclopedia od Kenta G. Budgese. Podle tohoto zdroje ztráty Číny v podobě zabitých vojáků a civilistů činily 22 milionů. Spojené státy ztratily 111 606 a Britové 5670 vojáků. Zahynulo též 2 133 400 japonských vojáků a civilistů.

PZ: Proč jsou tak dramatické rozdíly v počtech mrtvých?

V pozadí je neuvěřitelná bestialita japonských ultranacionalistů. Připomenu jenom dva příklady: Nankingský masakr a biologické zbraně. Japonci dobyli Nanking, v té době hlavní město Čínské republiky, v prosinci 1937. Řádění japonských vojáků trvající přibližně sedm týdnů si podle Tokijského tribunálu vyžádalo přibližně 260 tisíc civilních obětí. V polovině 80. let vztyčený Nankingský památník uvádí 300 tisíc zavražděných civilistů a neznámý počet čínských vojáků. Protože popravy byly hromadné, některé odhady uvádějí až 430 tisíc zabitých. Nemluvě o  mučení či o 20 až 80 tisících znásilnění.

Teď počítejte. Nejnižší číslo hovoří o 260 tisících zavražděných během Nankingského masakru. A  porovnejte jej s útokem Japonců na Pearl Harbor. Při něm bylo zabito 2403 amerických vojáků a 68 civilistů.

PZ: Asi by bylo obtížné něco jako Nankingský masakr nalézt na evropském bojišti. A co zmiňované biologické zbraně?

O tomto problému máme neúplné informace, byť předpoklady pro jejich získání byly zpočátku dobré. Ale nejdříve řekněme, o co jde. Během války Japonci vyráběli a testovali biologické zbraně a prováděli „medicinské“ pokusy na lidech. Experimentovali menším dílem na sovětských i  amerických zajatcích, na Korejcích a masově na Číňanech.

Nejvíc informací máme z Chabarovského procesu z roku 1949, kde byli souzeni vojáci a „vědci“ především z Jednotky 731 a Jednotky 100 spadající pod Odbor prevence epidemie a čištění vody Kuantungské armády. Ti prováděli pokusy na přibližně desetitisícovém vzorku lidí, který zahrnoval všechny části populace – včetně dětí a těhotných žen. Jedna linie pokusů se týkala úmyslné nákazy nebezpečnou chorobou. Byly používány především bakterie moru, cholery a antraxu. Některé lidi nechali umřít, u jiných prováděli vivisekci – vyjmutí orgánů zaživa, aby zkoumané objekty nebyly poškozeny smrtí. Testovali také zmrazování a rozmrazování končetin živých lidí, aby bylo možné sledovat neléčené sněti a hnití. Odhaduje se, že záměrně rozšířené blechy nakažené morem zabily přibližně 400 tisíc čínských civilistů. Čímž hororový seznam aktivit těchto japonských vojenských „vědců“ zdaleka nekončí. Mimochodem – žádný válečný zločinec nebyl v Chabarovsku odsouzen k trestu smrti.

PZ: Proč? Kdo jiný by si zasloužil smrt…

V té době byl zrovna v Sovětském svazu trest smrti zrušen. Celý tento příběh o lidské krutosti má neuvěřitelné vyústění. Japonci sice také testovali „imunitu Anglosasů“, přesto je ale Američané nesoudili. Generál Douglas MacArthur, velící spojeneckým jednotkám v Pacifiku, navrhl a prosadil pro zločince z programu biologických zbraní amnestii – výměnou za předání poznatků z pokusů. A tak například generálporučík zdravotní služby japonské armády, mikrobiolog Shirō Ishii (1892 až 1959), který velel Jednotce 731, dostal právní ochranu a podle některých svědectví pokračoval v USA na vývoji biologických zbraní.

Jakákoliv zmínka o  imunitě pro japonské válčené zločince byla následně prohlašována za komunistickou propagandu. Zásadní průlom znamenala až studie Johna W. Powela Skrytá kapitola dějin, kterou v říjnu 1981 spolu s komentáři otiskl prestižní americký Bulletin atomových vědců. Powel odhadl počet zavražděných v laboratořích Jednotky 731 na nejméně tři tisíce lidí. Psal o pokusech na sestřelených amerických letcích prováděných na jedné imperiální univerzitě přímo v Japonsku, o testech biologických zbraní v  11 čínských městech a podobně.

PZ: Ukončení takového válečného šílenství si jistě zaslouží důstojné připomenutí. Myslíte si, že se čínští nejvyšší představitelé urazí kvůli tomu, že do Pekingu státníci z Evropské unie na oslavy vítězství nepojedou?

Čínští státníci se jen tak neurazí – už proto ne, že si jistě o západních politicích nedělají žádné iluze. Každopádně ale ona neúčast není jen projevem arogance. Je opětovnou ukázkou neschopnosti unijních politiků pochopit nejen minulost, ale i budoucnost světa. Je to necitlivé, ne-li záměrně hrubé jednání. To se jistě dotkne důstojnosti čínského národa, který ve světové válce přinesl obrovské oběti. Ve válce, v níž stal na straně těch, kteří zachraňovali i evropskou civilizaci. Naši ctění představitelé Unie místo toho, aby využili společné hrdinství předků ke sbližování zemí, svou ostudnou hloupostí státy rozdělují.