24.8.2015 Parlamentní listy
Za pokryteckou považuje Zdeněk Zbořil výzvu vědců a akademiků proti strachu a lhostejnosti, protože předtím zněly z akademické půdy hlasy opačné. Lidé podepsaní pod výzvou proti strachu a lhostejnosti nejsou autoritami.V souvislosti s úvahami některých německých politiků, že by vlastníci volných bytů a domů je museli poskytnout pro migranty, politolog upozorňuje, že ve Francii už toto opatření platí a mohou ho dokonce využívat i takzvaně sociálně nepřizpůsobiví.
Znepokojeni prudkým nárůstem xenofobních nálad ve společnosti a aktivitou extremistických skupin, které nemají dostatečnou protiváhu, rozhodli se vědci a akademici vydat výzvu proti strachu a lhostejnosti. „Je to trošku pokrytecké, protože vědci s tím začali. Vždyť pan docent Konvička z Jihočeské univerzity vyzýval jako první k tomu, že tady islám nechceme. A teď, když se vylekali, že to vzbudilo takový ohlas, tak se všichni – opět z Přírodovědecké fakulty, tentokrát tedy Univerzity Karlovy – přidávají do opačného tábora. Z toho je vidět, že akademické postavení není zrovna tím nejlepším rádcem politických rozhodnutí. Sami jste si navařili, sami si to snězte…
Jednou z nejviditelnějších tváří z těch, co výzvu podepsali, se stal profesor imunologie Václav Hořejší. V Událostech, komentářích České televize odmítl názor, že ze strany vědců a akademiků jde o povýšenost nad ostatní společnost a lidi s opačnými názory. Přitom ale kritizoval, že média dávají prostor Martinu Konvičkovi, představiteli iniciativy Islám v České republice nechceme. Přitom ve výzvě, jejímž je horlivým zastáncem, se píše, že téma migrace musí být předmětem diskuze. S kým ale diskuzi chce vést, je otázkou. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz totiž uvedl, že se stydí se za to, že velká část české společnosti je nejen lhostejná k utrpení běženců, ale považuje je dokonce za jakési podvodníky a parazity, kteří chtějí vysávat náš sociální systém.
Lidé podepsaní pod výzvou proti strachu a lhostejnosti nejsou autoritami
Vést diskuzi s velkou částí společnosti, o níž prohlásí, že se za ní stydí, není pro diskuzi opravdu ten nejsprávnější odrazový můstek. „Však to vyjádření neodpovídá požadované akademické úrovni. Naopak to svědčí o tom, kam jsme v akademické sféře dospěli a na jakou úroveň jsme to dovedli. Ti lidé, co se pod výzvu podepsali, prostě nejsou autority. Vždyť to podepisuje spousta lidí, kteří se zprofanovali zaujímáním různorodých politických postojů. Ale kde dnes najít autoritu, která by nám poradila, jak se chovat v prekérních situacích? Sklízíme ovoce, zejména na té akademické úrovni, které jsme zasadili,“ upozorňuje politický analytik.
Vědci a akademici také vyzvali politiky, aby ve věci přijímání uprchlíků zohledňovali skutečné potřeby a možnosti, ne vrtkavé nálady veřejného mínění. Ti skutečně potřební musí být přijímáni a integrováni na základě individuálního a spravedlivého výběrového procesu, aniž by je předem diskvalifikovala jejich etnická či náboženská identita. Přitom to spíše vypadalo, že výzva přišla na politickou objednávku ve chvíli, kdy zastánci přijímání migrantů měli ve veřejnosti pramalou podporu. Proto ji tak uvítal ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier a stejně tak ministryně školství Kateřina Valachová, která se do vládní funkce odrazila z postu Dienstbierovy náměstkyně.
I předseda ODS a akademik Fiala přece volal po radikálním řešení
Názorovou spřízněnost s Jiřím Dienstbierem kromě jeho protégé Valachové prokázal i předseda opoziční TOP 09 Karel Schwarzenberg, jenž se na sociálních sítích zalykal vděčností k vědcům za tuto výzvu, protože tak zachraňují čest české společnosti. „Netroufl bych si tvrdit, že šlo o výzvu na politickou objednávku. Spíš si myslím, že se spousta těch původně neodvážných stala odvážnými a ucítili, že se tady dají vytřískat nějaké politické body. Původně je získával Úsvit a paní Černochová, ale i další lidé z ODS. Dokonce i sám předseda, akademik pan Fiala, přece volal po radikálním řešení a div neposílal armádu na hranice,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
Ve stínu výzvy vědců a akademiků poněkud zůstalo připomenutí výročí 21. srpna, kdy do tehdejšího Československa vtrhlo pět armád Varšavské smlouvy. „Sledoval jsem, co se kolem toho řeklo či napsalo, ale to, co se objevilo v novinách, se mi zdálo takové neslané nemastné. To, že vzpomínají na to, jak nějaký ruský zběhlý voják umlátil někoho kladivem, je zpráva tak do černé kroniky, to s těmi událostmi nemá nic společného. Zdálo se mi, že ten étos, který to tehdy vyvolalo, takové to národní semknutí, bylo zase už poněkolikáté opomenuto. Nemluvě o tom, že samozřejmě nepadlo ani slovo o XIV. Vysočanském sjezdu, ale třeba na to ještě dojde,“ myslí si politolog.
Mnozí lidé si neuvědomují, že jsme z role oběti přešli mezi spoluviníky
Zcela jiný pohled na srpnové události roku 1968, než bývá obvyklé, nabídla ve svém komentáři chartistka a spisovatelka Lenka Procházková. Upozornila na obrovskou psychologickou změnu spočívající v tom, že jsme byli po celé generace formovaní opakovanou rolí oběti cizích zájmů, zatímco dnes stojíme, jako člen NATO, na straně spoluviníků i dalších obdobně motivovaných válek a agresí. A tak se ptala, zda nyní cítíme stud. „To je zajímavá otázka, s níž přišla, protože si to mnozí lidé ještě neuvědomují. A to ani ti, kteří tak vášnivě bojují pro, nebo proti migrantské vlně. Ta je přece vyvolaná tím, že NATO se už v balkánských válkách odvolalo na článek pátý dohody Severoatlantického společenství a začalo bombardovat Jugoslávii,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
A pod novodobým sjednocením se organizovalo, byť chaoticky, Arabské jaro v Tunisku a v Egyptě. „Ti, co se dnes tak zlobí, se mají zlobit na sebe za to, co dělali ve dnech, kdy se o tomto osudu a strategické a politické orientaci rozhodovalo. Nemuseli samozřejmě bojovat proti, ale mohli alespoň vyjádřit svůj názor. Ostatně pan Schwarzenberg ho vyjádřil. Souhlasil s uznáním Kosova, dokonce ho protlačil ve vládě i v Parlamentu, takže ten může nést plnou odpovědnost. Jenom se nesmí rozčilovat nad tím, že kosovští běženci zaplavují Evropu. Ale chová se tak, jak se choval už jako kancléř, jako ministr zahraničních věcí a jako předseda zahraničního výboru sněmovny. A i ti ostatní se musí také na sebe podívat tak, jako se na sebe dívá on,“ míní politický analytik.
Po zasedání Bezpečnostní rady státu už její svolání pro Babiše absurdní nebylo
Ve čtvrtek se sešla Bezpečnostní rada státu, která se zabývala kauzou kolem České pošty. Tu odstartovala informace, že Kamil Choc ze středočeské ČSSD chtěl třímilionový úplatek po podnikateli Lukáši Čadkovi, který s Českou poštou vede spor o více než 20 milionů korun. Peníze údajně měly jít do pokladny sociálních demokratů a přímo k ministru vnitra Milanu Chovancovi, což ale odmítla ČSSD i politik samotný. Případ může souviset s tendrem na zajištění bezpečnostních služeb pro Českou poštu. Po zasedání BRS se premiér Bohuslav Sobotka nechal slyšet, že některé soukromé firmy vytvářejí tlak na to, aby ministerstvo vnitra a vedení pošty nepokračovalo ve snaze zefektivnit a zprůhlednit hospodaření České pošty, ale právě proto by se ministr Chovanec neměl nechat zastrašit.
Dokonce i ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš uvedl, že zazněly informace, o nichž do té chvíle nevěděl. Je proto podle něj dobře, že premiér založil novou tradici, kdy se Bezpečnostní rada státu bude zabývat i kauzami státních firem. „Vypadá to, že pan Babiš, který původně považoval svolání kvůli poště za absurdní, dostal opravdu informace, které do té doby neznal. My je neznáme ani teď. Jen víme, že byly takové, aby změnily názor těch členů vlády, kteří jsou v Bezpečnostní radě státu, a pana Chovance jednoznačně podpořili. To, že pan Čadek dostával předtím prostor především v novinách pana Babiše a že se v těch nebo oněch novinách píše tak, nebo onak, může být vyvoláno i tím, že mají jen tradiční zpoždění za tokem informací, které by zpravodajové už dávno měli mít k dispozici a zřejmě se o tom dozvíme až v tomto týdnu,“ podotýká Zdeněk Zbořil.
Závažnější změnu politických poměrů ani migrantská vlna nepřinese
Podle komentáře Jindřicha Šídla v Hospodářských novinách se uplynulý týden první schůzí vlády po prázdninách začala v Česku volební kampaň, která bude přerušena v roce 2027, kdy se v této zemi poprvé po 12 letech nebudou konat žádné volby. Neměli bychom si prý zastírat, že nadcházejících třicet měsíců rozhodne o definitivní proměně českého politického systému a celé společnosti, která začala v lednu 2013 první přímou prezidentskou volbou a pokračovala dramatickým pádem Nečasovy vlády, předčasnými volbami a nástupem Andreje Babiše na podzim před dvěma lety. Politolog Jan Kubáček očekává, že pnutí mezi nejsilnějšími stranami, které se projevuje atakem na premiéra kvůli bytům OKD a ministra vnitra kvůli České poště, nabere právě ve volebních kampaních na intenzitě.
„Slova pana Šídla a vůbec názor Hospodářských novin bych nebral moc vážně, protože tam se všichni těší na velké pnutí, a tím myslí změnu politických poměrů v republice. A když k ní nedochází, tak se ji snaží vyvolat. Hnutí ANO ani ČSSD by z rozpadu koalice nic nezískaly. Mohou se hádat, ale proč by šly na tak riskantní krok, jako jsou předčasné volby, když ani jedné straně by to nepřineslo nějakou výraznou změnu. Jestli si pan Šídlo myslí, že ODS nebo některá z jiných jemu blízkých stran by mohla získat nějakou pronikavou výhodu, tak bych si ho dovolil ubezpečit, že pokud nedojde k zásahu zvenčí, tak ani náhodou. Čeští voliči jsou velmi konzervativní, aby se dopustili takové závažné změny. To by musel být podnět mnohem zajímavější i než nějaká vlna běženců,“ domnívá se Zdeněk Zbořil.
Když to nepůjde do Německa, zamíří migranti do Rakouska, nebo k nám
Ta je však hodně zajímavá pro našeho západního souseda. Do Německa letos dorazí podle ministra vnitra Thomase de Maiziéreho až 800 tisíc běženců, zatímco dosavadní prognózy uváděly 450 tisíc migrantů. Vzhledem k tomuto vývoji prohlásil Antonio Guterres, vysoký komisař OSN pro uprchlíky, že chce ulehčit Německu cestou přerozdělení uprchlíků tak, že se odpovědnost rozdělí na více ramen v Evropě. Není prý dlouhodobě udržitelné, aby pouze dvě země EU – Německo a Švédsko – přijímaly většinu uprchlíků. „Dochází k tomu, co se už předpovídalo při podpisu Lisabonské smlouvy, že ti uprchlíci přece nepoběží z Rumunska do Bulharska, nebo Syřané nebudou zakládat uprchlické tábory na pomezí s Německem,“ konstatuje politolog.
Není se co divit, že uprchlíci chtějí do blahobytnějších zemí, kde navíc už mají svých deset milionů potenciálních příbuzných nebo těch, kteří je budou rádi přijímat. „Samozřejmě že se běženci mohou stěhovat; a když to nepůjde do Německa, budou se snažit dostat do Rakouska, nebo k nám, to je přirozený vývoj. Německá kancléřka jednou řekla, že multikulturalismus zklamal, že se nepovedl. Tak musí také říci, co pro to udělali, aby nezklamal. Jestliže mají vedoucí ekonomickou sílu v Evropské unii, tak se musí podělit i o kompenzaci té ekonomické slabiny Evropy. Německo pochopitelně nemůže unést další příval běženců, kteří nemohou být gastarbeitry. Ti gastarbeitři měli tu výhodu, že když si vydělali peníze, tak se vraceli. Ale kam se mají vrátit tito lidé, když jsme jim to všechno vybombardovali?“ ptá se Zdeněk Zbořil.
Země spoléhají, že budou tranzitem na cestě do Německa, Anglie a Francie
Informacím o vlně migrantů do Evropy dominovaly v uplynulém týdnu ty, které se týkaly dění na hranici mezi Makedonií a Řeckem, kterou zavalily tisíce migrantů, bažící se dostat do Evropy. Makedonská policie proti nim dokonce nasadila slzný plyn. Nepřekvapila už ani zpráva o tom, že do nákladního vlaku mířícího tunelem pod Lamanšským průlivem do Británie vnikli běženci. Tamní provoz byl zpomalen, protože tato souprava musela být zastavena a běženci vráceni na francouzské území. V rychlovlaku jedoucím z Amsterdamu do Paříže se schylovalo k velké tragédii po útoku Maročana. A v Německu by rostoucí počet uprchlíků mohl vést k omezení vlastnických práv majitelů bytů a domů, protože do neobsazených by stát podle některých politiků měl mít právo umístit azylanty.
Podle Zdeňka Zbořila se žádné zásadní řešení nedá čekat, dokud nedojde k nějakému velkému maléru. „Zavčas se nezabránilo pohybu lidí z válkou zničených oblastí, takže jejich motivace je rozhodně výraznější než motivace naše, protože jim jde o život. Zatím dochází k vyvolávání drobných incidentů, ale ty mohou přerůst v incidenty mnohem větší. Když nashromáždíte na malém prostoru větší počet osob, tak by to byl div, nezavedete-li polovojenskou disciplínu, aby tam nedocházelo ke konfliktům. A nemluvě už o trasách běženců, kde ti lidé vědí, že se musí dostat do další stanice a že se tam musí dostat za každou cenu. Tím se zřejmě ty národní instituce, které jsou bohatě placené, vůbec nezabývají a spoléhají na to, že jejich země budou tranzitní zemí a že uprchlíci skončí v Německu, v Anglii a ve Francii,“ míní politolog.
Vlastník bytu ve Francii musí ubytovat migranta a sám může nést náklady
Upozorňuje, že pokud jde o obsazování bytů, tak to je ve Francii už zavedeno, jenom se to tak často nepoužívá a také se o tom nemluví. „A nejde jen o migranty, ale i pro takzvaně sociálně nepřizpůsobivé, jimiž lze obsadit byty. To vím z první ruky, protože jeden vzdálený příbuzný se tímto zabývá dnes a denně. Ti lidé většinou nemají, čím zaplatit, tak se s nimi vlastník soudí. Když pak před soudem řeknou, že jsou nemajetní, tak je soud na základě toho osvobodí a buď to zaplatí stát, nebo obec, nebo náklady ponese majitel, jehož byt dostali tito lidé, protože byl neobsazený, přidělený. Není divu, že má Marine Le Penová v těchto oblastech takovou popularitu, neboť se k ní lidé obracejí jako k poslední spáse…
Dnes se mají v Berlíně setkat kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident François Hollande a ukrajinský prezident Petro Porošenko. Z tradičního kvarteta jednajícího o Ukrajině tak bude chybět ruský prezident Vladimir Putin. Údajně má jít o pokus zažehnat eskalaci konfliktu mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty na Donbasu. „Buď chtějí pana Porošenka upozornit na to, že minské smlouvy platí, nebo se s ním chtějí domluvit na jiném řešení. Ale jakém, to si neumím představit. Zejména proto, že se scházejí mimo Ukrajinu, a to může znamenat cokoli. Politika se tam odehrává v tak temném zákulisí, že jakákoli předpověď je velmi riskantní. Také nevíme, jestli pan Porošenko ještě má sílu, aby jejich přání ohledně Minských dohod byl vůbec schopný vyplnit,“ upozorňuje politický analytik.
Obdobu Jaceňukova návrhu o přísaze věrnosti zemi známe z nacistického Německa
Z východní Ukrajiny totiž v posledních dnech chodily zprávy o dalších obětech bojů mezi vojáky i civilisty. „Jenom pozor, že média o tom informují velice neseriózně. Jednak o tom, kolik kde bylo zabitých vojáků a jakých vojáků, jestli z jedné, nebo z druhé strany, to se každý den různí, jen se dalo pozorovat, že počet mrtvých stoupá. To znamená, že se tam střílí víc, ale to je tak všechno, co můžeme vědět. Dokonce bych řekl, že ani lidé, kteří na těch místech jsou, to nevědí, protože pokud to někdo nekontroluje z nějakého štábu, kde se shromažďují informace, tak není schopen se toho dopočítat. A jestli odvezli nějaké Grady, nebo je zase přivezli, to je vojenská zpravodajská informace, kterou pan Pazderka nebo pan Karas v Moskvě mohou mít jen z ruských, nebo z ukrajinských zdrojů, a tím to končí. Teď záleží na tom, jak jsou ty zdroje kvalitní.
Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk překvapil prohlášením, že navrhne Nejvyšší radě, aby uzákonila přísahu věrnosti zemi. „To známe z nacistického Německa. Tam při vyhlášení totální války také všichni přísahali loajalitu vůdci a vlasti. Pokud je nutná celonárodní přísaha, tak z toho je vidět, že si vláda není jistá a že chce zavázat občany své země k tomu, aby byli loajální. A pokud nebudou, aby je mohla nějakým způsobem trestat. Ale jak je budou stíhat? To budou chodit nějací lidoví komisaři po Ukrajině a budou zkoumat, kdo a jak byl loajální? Nebo to budou soudit soudy? Tak to je ta cesta do Evropy, pro kterou se symbolicky na Ukrajině rozhodují, pěkně zarostlá hložím. Nevím, jestli se takto do ní dostanou, pokud se tedy Evropa naopak nepřizpůsobí Ukrajině,“ říká politolog.
Osud Řecka se rozhoduje na úrovni, pro níž výsledek voleb nic znamenat nebude
A krátkou zmínkou se zastavuje u řeckého premiéra Alexise Tsiprase, který rezignoval poté, co ministři financí eurozóny a němečtí poslanci schválili spuštění záchranného programu pro zadlužené Řecko. „Situace v Řecku je velmi nepřehledná, peníze, které se tzv. sypou do Řecka, se přece nesypou do Řecka, ale do bank, které Řecku půjčovaly. Takže osud Řecka se rozhoduje na takové úrovni, že volby, zvolení, nebo nezvolení některé strany, úspěch, nebo neúspěch nějakého politika ve volbách vlastně ještě nic neznamenají. Zdá se, že také o osudu Řecka se hraje někde za scénou; a kdo za tu scénu nevidí, tak k tomu nemůže nic moudrého říct. Možná pan Tsipras kalkuluje, nebo hraje vabank mnohem lépe než všichni pánové v Evropské unii,“ uzavírá Zdeněk Zbořil ohlédnutí za politickým děním uplynulého týdne.
