– dla –15. 8. 2015
 |
| Daniel Bensaid |
Za marxistu se označuji jen zřídka, neboť historie toho slova nabyla vrchu nad smyslem, konotace nad významem. Protože toto slovo sloužilo k označení odlišných a protichůdných věcí, nemůže už být používáno nevinně, bezděčně, jen tak mimochodem. Jsou státní marxismy, marxismy stran… Dnes je nutné mluvit o tisíci a jednom marxismu. Tento pluralismus vyplývá stejně z rozporů jako z historických limitů Marxova myšlení. Je to otevřené dědictví, jak napsal Jacques Derrida. A dědictví, to není něco, co se uloží do skříně, nýbrž to, co s tím udělají dědicové.
Abychom objevili smysl, musíme se vrátit k tvrdému jádru, k titulu, který provázel Marxe skoro čtyřicet let, od Rukopisů z roku 1844 do jeho smrti: Kritika politické ekonomie.
Vezměme příklad globalizace. Mnoho kritických duchů líčí, jak funguje, co jsou daňové ráje, finanční spekulace. Líčí všeobecnou komodifikaci, včetně samotného života. Ale to všechno je deskriptivní, popisné, nikoli explikativní, vysvětlující. Marxova síla je ve schopnosti anticipovat vývoj, a to v pouhých počátcích průmyslového kapitalismu. Když mluví o kapitalismu ve čtyřicátých letech 19. století, myslí tím konkrétně koho? Truhláře z pařížského předměstí Saint-Antoine, německé brusiče a krejčí šijící doma. Rozebírá rané počátky rodícího se mechanismu akumulace kapitálu. V současné době máme pocit permanentního zrychlování času, hysterizace každodenního života, napadení životního prostoru zbožní logikou, která okupuje všechno. To vůbec není pouze důsledek rozvoje technologií, byť i ty k tomu přispívají. Je to především důsledek akumulace kapitálu, který – aby unikl vlastnímu stínu – je nucen se roztáčet stále rychleji kvůli sobě samému jako derviš, aby kompenzoval každý pokles zisku.
 |
| Truhlářská dílna v pařížské čtvrti Saint-Antoine (1880). |
Abychom porozuměli našemu světu a nespokojili se s kritikou a obviňováním, zůstává pro nás Marxovo myšlení východiskem, i když jistě ne posledním slovem. Fernand Braudel napsal, že kdybychom chtěli doopravdy skoncovat s marxismem, bylo by třeba neuvěřitelné proměny současného slovníku. V něm jsou obsaženy prvky Marxova myšlení, které se staly každodenní prózou naší doby, a to i u těch lidí, kteří vůbec nejsou marxisty. Být marxistou znamená, uchovávat tyto nástroje porozumění světu nikoli proto, abychom je konzervovali, ale abychom je živili. Je to vědomí, že svět není reformovatelný retušemi, že je třeba ho změnit a že naléhavost změny je větší než kdykoliv předtím.
Existuje značné nebezpečí akademické rehabilitace Marxe, konstatované Derridou v jeho knize Marxovy přízraky. Marx je velký myslitel, a kdyby si nevzal do hlavy dělat politiku, mohl být napořád citován. Nicméně, dostal se do Plejád [Blibliothèque Pléiade, společenskovědní edice prestižního francouzského nakladatelství Gallimard – pozn. red.], zaujímá silnou pozici (Lenin má méně šancí vstoupit do Plejád), je částí panteonu myslitelů naší doby. Měl by však větší cenu, kdyby se svým psaním nezapletl s Pařížskou komunou. Ale přesně to je od Marxe neoddělitelné! Je ve skutečnosti postavou nového intelektuála, který v šedesátých letech 19. století akrobatickým způsobem spojil teoretickou práci na Kapitálu, publicistiku i provozování politiky v I. internacionále.
Určitými teoretiky však byla postulována myšlenka, zvláště mladým Gramscim (a mnohem později Negrim), že existuje Marx vzpoury a subjektivity – zejména v Rukopisech z let 1857 až 1858 – a že později tato dimenze z jeho díla zmizela. Cornelius Castoriadis, přestože byl osobností velmi kultivovanou, dokonce napsal, že v Kapitálu už není třídní boj. Nikdy jsem nepochopil, jak je možné vyrukovat s takovou nehorázností. V Kapitálu přece nenalézáme jen mechanismy vykořisťování, nadhodnotu atd., ale šlo i o politiku, o nezbytnou oporu pro kritiku Proudhona. Šlo o to ukázat, že nelze zrušit vykořisťování a útlak spravedlivým úvěrem a správným rozdělováním, jestliže nedojdeme až ke kořenům vytěžování nadhodnoty. Ale Gramsciho článek Revoluce proti Kapitálu zůstal slavný – revoluce jako planoucí subjektivita proti „chladné“ vědě, postoj opakovaný Antoniem Negrim v Marxovi za Marxem.
Nemůžeme rozřezat dílo na oddělené bloky. Rukopisy 1857-1858, jež někteří shledávají lyričtějšími, smělejšími literárně, jsou částí přípravných materiálů pro Kapitál. A kapacita rozhořčení a vzpoury je stále v Kapitálu přítomna – a subjektivita také. A přínosem ke spravedlivému rozhořčení a revoltám – ale k rozhořčení a revoltám zdůvodněným a zvládnutým – je, že se boj stává
 |
| Auguste Comte |
 |
| Louis Althusser |
Z toho plyne nesmyslná interpretace Karla Marxe jako scientisty. Marx konstatuje rozdíl mezi tím, co nazývá „německou vědou“ a „anglickou vědou“. Podle něj anglická věda, to jsou vědy exaktní nebo pozitivistické. Je plný obdivu – někdy až přepáleného – k pokrokům fyziky, chemie, geologie… A existuje věda německá, Wissenschaft, která není vědou ve francouzském (anglickém) smyslu, protože jde o dynamický proces poznávání. Velmi málo lidí ve Francii to bere v úvahu. A nejprve především Althusser, který v šedesátých letech 20. století postavil svůj věhlas na jakémsi komplexu vědeckosti, na úsilí, aby marxismus byl natolik vědecký, že marxisté budou muset být uznáni akademickými celebritami za seriózní lidi – a ne pokládáni za zpolitizované signatáře drsných petic a za intelektuální partajní žoldnéře. Z toho vzešlo pátrání (nekonečné!) v Marxově díle po nevypátratelném „epistemiologickém zlomu“, jejž lze shrnout otázkou: Kdy se Marx stal vědcem a přestal být ideologem a filozofem? Nakonec Althusser objevil poklad: Marx se stal marxistou těsně před svou smrtí v roce 1883, v krátkém textu Poznámky o Wagnerovi. Už bylo načase!
Proč toto urputné hledání ostré hranice mezi peklem ideologie a zářivým světlem vědy? Abychom byli vědci po francouzsku. Výjimky jsou velmi řídké, jen málo lidí pochopilo, že u Marxe jde o jiné pojetí poznání. Je to Manuel Sacristan ve Španělsku, je to Blanchot ve Francii. V krátkém textu z Amitié nazvaném Tři Marxovy promluvy ukazuje, jak Marx splétá své „tři promluvy“ – politiku, filozofii a vědeckou teorii –, které jsou ve francouzské kultuře tak oddělené, rozpletené a popletené.
Pád Berlínské zdi a zhroucení Sovětského svazu možná nakonec osvobodí Marxe – i tisíc a jeden marxismů – ze zajetí doktrinářských ortodoxií. V onom sousloví „tisíc a jeden“ zůstává problém a zároveň úkol: najít to, co v téhle pluralitě marxismů může ustavit jejich jednotu, to, co umožní odlišit legitimní interpretace od jednoznačných nesmyslů.
