23. 7. 2015 zdroj
Když vstupoval Obama do funkce prezidenta, sliboval ukončit okupaci Iráku a Afghanistánu, restartovat vztahy Spojených států s Ruskem a obnovit americkou střední vrstvu, nicméně své závazky nevyplnil, píše americký ekonom Sherle Schwenninger pro noviny The Nation.
Místo toho se Bílý dům ocitl ve válce s Islámským státem, začal studenou válku s Moskvou a vyhrotil vztahy s Čínou, pokračuje.
Podle názoru kritiků Obamy, zarytých jestřábů a neokonzervativců, je americký prezident, jenž přivedl USA do války v Iráku, příliš měkký, míní ekonom. Strategické priority vyhlášené Obamou měly podle jejich názoru jen máloco společného s tím, co oni sami považují za základní cíl americké zahraniční politiky. Tím je obnovení světového prvenství Spojených států prostřednictvím demonstrace síly a rozhodnosti. Takovým cílem by například mohl být boj s islamisty v Iráku a Sýrii, válka proti Rusku a Číně na Ukrajině a ve východní Asii.
Avšak ve skutečnosti, jak píše expert, byla vnější politika Obamovy administrativy s malými výjimkami spíše politikou „strany války” a zahraničněpolitických agresorů. Její katastrofické výsledky překročily dokonce i hranice toho, co si sám Barack Obama ještě jako kandidát mohl jen těžko představit.
„Fiaska Obamovy zahraniční politiky nespočívají v jeho obezřetnosti nebo v tom, že za jeho vlády Amerika ztratila moc, ale v tom, že zařadil do svého arzenálu celou řadu z toho, co navrhovali jeho oponenti a intervencionisti, avšak i tak nemohl ochránit klíčové národní zájmy země,” tvrdí Schwenninger.
Podle jeho názoru je chyba Bílého domu v tom, že Washington rozšířil (v některých případech dokonce dramaticky) horizont zahraničněpolitických zájmů USA a v důsledku toho se Amerika ocitla v centru iracionálních válek a krizí.
„Rozumně můžeme připustit, že USA se mohly vyhnout účasti v ukrajinské krizi, jestli by nebyli klíčoví členové Bílého domu natolik zaujati svržením vlády Janukovyče a především kdyby nebylo podpory, kterou Obamova administrativa poskytovala nezákonnému pouličnímu převratu v Kyjevě,” poukazuje ekonom.
Do stejné roviny s Ukrajinou staví i libyjskou krizi. Ke atastrofě v Bengazi, občanské válce mezi islámskými povstaleckými uskupeními nebo k šíření zbraní hromadného ničení zkrátka nemuselo dojít, kdyby se Washington zdržel vojenské intervence proti Muammaru Kaddáfímu.
Podle názoru Schwenningera je třeba oceňovat újmu na amerických národních zájmech nejen z pozice celkové nestability, která byla vyzvána politikou Bílého domu, ale je také třeba vzít v potaz negativní následky z hlediska dlouhodobé perspektivy. Celé spektrum rozhodnutí, která byla přijata Washingtonem, slibuje americké zahraniční politice ztrátu celých desetiletí.
„Představte si, jakým nesmyslem byly všechny akce USA během loňského roku. Zatímco Washington připravoval NATO k zadržování toho, co tam považují za ruskou agresi proti celé východní Evropě, Moskva formulovala novou konfiguraci euroasijské ekonomiky (konkrétně i energetiky), posilovala vztahy s Čínou, Indií, Jižní Koreou a Japonskem,” píše americký ekonom.
Peking také neztrácel čas. Zatímco se Pentagon zabýval sunnitskými extremisty na Blízkém východě a snažil se podřídit Írán a jeho šíitské spojence americké nadvládě, Čína rozšiřovala síť svého vlivu ekonomickými iniciativami, takovými jako Asijská banka infrastrukturních investic a ekonomický pás Hedvábné stezky.
