Petr Havlík
20.7.2015 Skutečnosti
Ředitel Gymnázia Jana Keplera v Praze pan Jiří Růžička prohlásil v nedávném televizním rozhovoru, že u nás máme vyrabovanou morálku a vyrabovanou ekonomiku, a že bychom o to více měli dbát na růst našich talentovaných dětí. V nich pan ředitel vidí naši jedinou naději. Zní to realisticky. Je v tom patřičná míra skepse a zároveň jistá šance, že by snad někdy za jistých okolností mohlo být lépe. Chápu.
Omyl pana ředitele však tkví v tom, že nelze z péče o talentovanou mládež utvořit ostrůvek pozitivní deviace uprostřed nefunkční země, opírající se dvojí morálku ve virtuálním skeletu fasádní demokracie. I ty děti jsou organickou částí společnosti. Žijí v rodinách v různých prostředích a působí na ně nejrůznější možné vlivy. I ony jsou vystavovány rafinovaným propagandistickým atakům okolního světa, všudypřítomné konzumní manipulaci a mediálním prezentacím pseudoreality.
Jakousi zvláštní spirálou se po 25 ti letech vracíme na samotný začátek. Tohle jsme chtěli? Co vlastně chceme? A co vlastně nechceme? Nebo jsme již rezignovali na naše sny o lepší zemi v lepší době? Byli jsme jen nepřipraveni a naivní? Ano. Na rozdíl od jiných, kteří připraveni byli, zorientovali se a vrhli se na nás ostatní jako lační predátoři na svou kořist. A dav jim k tomu ještě nadšeně tleskal (a kupodivu stále tleská). Obávám se, že se opět stáváme svědky či účastníky další vlny emigrace nejen elit. A nemusí to být jen emigrace do jiných zemí. Častější je ta vnitřní – do ulity svých mikrosvětů. To je ten prostor, který mohu ovlivnit. Na ostatní nemám sílu, energii a ani žaludek.
„ Nehas, co tě nepálí a všechno sleduj z povzdálí“, zpívají Chinaski o éře husákových dětí. V mnohém si to přisvojily i děti zrozené na konci milénia. Některé z nich se alespoň snaží dopátrat toho, jak se to vlastně u nás všechno odehrálo v těch uplynulých dvou dekádách. Kdo a co nám to navařil v tom našem divotvorném hrnci? Proč jsou stále patrná rezidua minulosti hlavně ve školství a justici? Kam se poděla podstatná část naší domácí produkce? Co jsou to ty tzv. transformační ztráty? Jak jsou vysoké a kdo je způsobil? Kde jsou hranice obyčejného šlendriánu a kde již jde o loupeže ze společného měšce? Co a proč si o nás myslí okolní svět? Kdo a jak řídil kumulaci kapitálu? Jak to bylo s českými bankami? Proč se náš „drahý“ stát „prodal“ tak levně? Nákladná administrace ještě automaticky neznamená kvalitní péči dobrého hospodáře.
Talentované děti, o nichž mluvil pan ředitel gymnázia, budou muset mít hodně odvahy, štěstí, trpělivosti, pokory a maximální míru profesionality, aby někdy v budoucnu mohly napravovat dědictví naší nedávné společné minulosti. Ptám se však – budou to chtít a budou to umět? A hlavně – nebude již pozdě?
