Paul Craig Roberts
21.7.2015 zdroj a zdroj
Hrozící harpagonská vlna zasvěcenými očima
Mainstreamu slušné společnosti se z toho, jak správci „peněz jiných lidí“ nakládají s Řeckem, zvedá kufr. Paul Craig Roberts, druhý muž Reaganovy státní kasy, to vidí v ještě dalekosáhlejším kontextu. Rozepsal se o tom hned nadvakrát:
„Syriza se k šanci zachránit Řecko jeho vyvedením z EU otočila zády. Cenu za to fiasko, politickou i ekonomickou, zaplatí zdaleka nejen Řecko. Selhání Syrizy ohrozí jak suverenitu členských států EU, tak jejich systémy sociálního státu. A zahodilo, což je ještě vážnější, i příležitost, jak rozkladem NATO odvrátit Třetí světovou válku.“
„Syriza to vzdala agentuře Jednoho Procenta jen týden poté, co ji řecký lid v referendu energicky podpořil. Kolaps Syrizy vysílá napříč Západem jasnou zprávu, že sociální stát čeká likvidace.“
„Řecký premiér Alexis Tsipras sjednal s agenty Jednoho Procenta okradení řeckého lidu o sociální garance, dosažené Řeky po Druhé světové válce.“ Rozhořčení nad škrty, drancujícími starobní důchody a systém veřejné zdravotní péče, leckdy uniká brutalita druhé větve „nezbytných reforem“ – plošné dražby „chráněných řeckých ostrovů, přístavů, firem dodávajících vodu, letišť a celého národního majetku do rukou Jednoho Procenta“. Výprodeje „za hubičku, jak jinak, zatímco o cenách vody, dodávané pak, se smlouvat nebude. Jedno Procento si žádá peníze.“
„Je to už třetí kolo škrtů, uvalených na Řecko.“ Škrtů „možných jen za předpokladu, že jejich komplicem jsou i samy řecké vlády“. Klauzule o „úsporách jsou jen fíkovým listem loupeže, obírající řecký lid až na kost“. MMF se v ní angažuje navzdory „zjištění svých vlastních ekonomů, že úsporná opatření byla chybou. Řecká ekonomika je úsporami srážena stále níž. Břemeno řeckého dluhu neustále roste. S každým dalším kolem škrtů se šance, že je lze kdy vůbec splatit, jen dál zmenšuje.“
„Loupí-li ovšem Jedno Procento, fakta musí stranou. V úsporách, tj. loupeži se pokračuje přesto, že pro ně ekonomové MMF ne a ne najít obhajitelný důvod.“
„Řecká demokracie prokázala svou impotenci. Loupež běží dál navzdory hlasování před pouhým týdnem, jímž se proti ní postavil řecký lid. Alexis Tsipras je, jak vidno, premiérem, reprezentujícím Jedno Procento, a ne řecký lid.“
„Úleva, již Jedno Procento nijak neskrývá, je patrná všude po světě.“ Syrizu, vnímanou leckým jako „poslední evropská levicová strana“, „přimělo srazit podpatky, tak jako britskou Labour Party, francouzskou Socialistickou stranu i všechny ostatní“.
„Bez ideologie, schopné tomu čelit, je evropská levice mrtvá, zrovna jako Demokratická strana ve Spojených státech.“ Zánik politických stran, schopných se „Jednomu Procentu“ postavit, „zbavuje lid práva hlasu“. Kdekoli hlas lidu, konfrontující vládu, chybí, o „demokracii nemůže být řeči“. V „Řecku je to teď k vidění jako na dlani. Týden poté, co řecký lid svou jasnou vůli v referendu, ji jeho vlastní vláda ignoruje a jde na ruku Jednomu Procentu.“
„Americkou Demokratickou stranu pohřbil offshoring pracovních míst, likvidující finanční zázemí strany v odborech z výrobních odvětví. Evropská levice zemřela spolu se Sovětským svazem. Sovětský svaz symbolizoval socialistickou alternativu kapitalismu. Kolaps Sovětského svazu a ´konec dějin´ zbavil levici ekonomického programu a ponechal jí, přinejmenším v Americe, jen ´sociální otázky´ typu potratů, homosexuálních sňatků, genderové rovnosti a rasismu, což podlomilo tradiční oporu levice v dělnické třídě. Třídní válka se vypařila do válek mezi heterosexuály a homosexuály, černochy a bělochy, muži a ženami.“
Zatímco na západní veřejnost se valí „zpětné zotročení“ – a „světu vinou amerických neokonzervativců, nárokujících si status dějinami vyvoleného národa, hrozí jaderná válka“ – „americká levice se vybíjí v nenávisti k bojové zástavě Konfederace“.
Po „kolapsu Syrizy, nevynoří-li se odhodlanější strany v Portugalsku, Španělsku či Itálii, se maršálská hůl stěhuje do rukou pravicových stran – UK Independence Party Nigela Farage, Národní fronty Marine Le Penové ve Francii a dalších, jež proti národní exterminaci členstvím v EU sází na nacionalismus.“
„Syriza uspět nemohla, pokud se EU, jež chtěla řecké banky nechat zbankrotovat, nedokázala postavit jejich znárodněním. Řecké Jedno Procento vlastní banky i média a řecká armáda nevyslala jediný signál, že by snad chtěla stát na straně lidu. Dění, jehož jsme svědky, je důkazem, že pokojná změna, jak to zdůvodnili už Marx a Lenin, není reálná.“
„Revoluce a zásadní reformy maří a zvrací Jedno Procento, které je přežije.“ Právě to silám, ochotným „Jednomu Procentu“ neustoupit, nedává jinou možnost, než jeho odpor potlačit. Myšlenku samu – natož její ilustrace z moderních dějin Ruska, Číny i dalších zemí – by z pera druhého muže Reaganova fiskálu čekal málokdo.
„Řecko je pouze začátkem. Řekové vypuzovaní ze země zkolabovanou ekonomikou, zánikem sociálního státu a extrémní mírou nezaměstnanosti, vyvezou bídu do jiných zemí EU. Členové EU, jež státní hranice nelimitují, mohou emigrovat svobodně. Likvidace systému podpory v Řecku namíří Řeky do podpůrných systémů v jiných zemích EU.“ Za dané konstelace je však jen otázkou času, kdy „privatizace do rukou Jednoho Procenta povede i k jejich zániku“.
