Tereza Spencerová – rozhovor
26.7. 2015 Literární noviny
Porošenko bude muset předvést akrobacii první třídy, pokud bude chtít vůbec přežít, upozorňuje v pravidelném rozhovoru pro Parlamentní listy Tereza Spencerová a myslí tím novou vlnu velmi, velmi těsného sbližování USA a Ruska ve věci Ukrajiny.
Tak se nám objevil šťavnatý příběh, který sice Moskva oficiálně popírá, ale bůhví… Řecký premiér Tsipras prý počítal s tím, že Putin, Číňané či Írán mu půjčí peníze na rozjezd vlastní řecké měny, Rusko ho však odmítlo v noc konání řeckého referenda. Putin tak vytáhl trn z paty Merkelové, na kterou se Tsipras musel poníženě obrátit – a zbytek vidíme. Nuže, zdá se vám, že je to pravda? Je to Putinův „podraz“ z důvodu, že prostě nemá peníze, nebo že čeká na vděčnost Merkelové? Ve svém článku jste citovala i možnou obavu, že Rusku se nechce sypat peníze Tsiprasovi, protože nikdo neví, zda bude v Řecku vládnout za půl roku. Co máme z celého tohoto příběhu s odstupem dovozovat a co ne?
Mám za to, že nejvíce ze všeho je tato zpráva zajímavým „pokusným balónkem“. Netuším, do jaké míry vychází z reality, ale faktem je, že zatímco Kreml celou věc popírá s tím, že si Řekové o peníze nikdy oficiálně neřekli, není to tak dlouho, kdy se taková idea minimálně vznášela ve vzduchu, protože ruský ministr financí připouštěl, že jsou připraveni pomoc v podobě miliard „zvážit“.
Ať tak nebo tak, dějí se věci: Victoria Nulandová jela srovnat Porošenka do Kyjeva; a jak uvádí Stratfor, zároveň vstoupila do přímého jednání se svým protějškem, zástupcem Sergeje Lavrova. V Minsku se dohodlo stažení dalších zbraní z fronty v Donbasu, což je doprovázeno nářkem Ukrajinců, že to poskytuje výhodu separatistům. Tak tedy dohodli se státníci Ruska, EU a USA na něčem ohledně Ukrajiny? Na něčem, co vydrží? A do kolonky „co za to“ se nám vkrádá kromě Řecka samozřejmě i americká dohoda s Íránem, kterou Rusko nezablokovalo. Čili jak by mohl dopadnout Donbas a jak by se to mohlo líbit pánům v Kyjevě?
Ať tak či tak, je zcela očividné, že Západ tlačí Kyjev k naplnění dohod z Minsku dost nevybíravě; a když prezident Porošenko opakuje, že Ukrajina je svrchovaným státem, který si nenechá nic diktovat z Východu ani ze Západu, zní to už hodně trapně. Situace se totiž nyní zcela vymyká Porošenkově kontrole – ať už budeme mluvit o Donbasu, nebo Zakarpatí, v jehož případě se spekuluje o možné maďarské anexi, pokud by byla tamní maďarská menšina dále ostrakizována a utlačována; dalším potvrzením ztráty kontroly je, že demonstrací za autonomii přibývá i v Haliči, k tomu Pravý sektor a další neofašistické oddíly otevřeně mluví o nutnosti svrhnout vládu, a co se bude dít s Oděsou pod vedením megalomana Saakašviliho, si nikdo ani netroufá odhadnout, tedy kromě toho, že z kyjevského hlediska to nejspíše nic dobrého nebude.
Washington ale pro své účely potřebuje Ukrajinu zklidněnou a stabilní, i za cenu toho, že by přišla o Donbas; také Moskva, podle všeho, umravňuje“ rebely v jejich vojenských akcích, protože k tomu, aby ovlivňovala vývoj na Ukrajině, jí tamní rozval nabízí dostatek pák i bez války. Moskvě stačí – počkáme a uvidíme. A pokud se tedy Washington s Moskvou v tomto svém geopolitickém zájmu shodli, bude muset Porošenko předvádět akrobacii světové třídy, aby jim za a) vyhověl, za b) udržel z Ukrajiny jakžtakž pohromadě, co ještě udržet půjde, a za c) sám přežil – politicky i fyzicky.
Dohoda s Íránem – u té bychom se měli asi zastavit, protože způsobuje hysterické záchvaty americkým republikánům i izraelské vládě. Tak tedy, co z ní vlastně vyplývá pro jednotlivé strany? A proč se jí jmenovaní bojí? Jak se změní svět po otevření íránských trhů? Ale samozřejmě je tu i ropný rozměr věci.
Už se budu opakovat; jsme svědky lehce hysterické reakce Izraele, jemuž dohoda bere „oblíbenou hrozbu“ a nutí ho vymýšlet dostatečně dobrou „hrozbu“ novou, a vidíme hysterii amerických jestřábů, kteří často razí politiku ve jménu Izraele tak razantně, že přehlížejí i zájmy USA. Nicméně, Kongres má na diskusi o smlouvě k dispozici 60 dní a ty už běží, takže razantní proslovy na adresu Íránu a smlouvy budou znít ještě necelé dva měsíce, ale netřeba si jich nijak zásadně všímat. Ve chvíli, kdy Obama oznámil, že veškeré námitky proti smlouvě bude vetovat, je všechno jen přívalem slov. Bílý dům navíc Izraeli coby „bolestné“ slíbil „rozsahem mimořádnou“ vojenskou pomoc, takže i židovský stát už si „vyprotestoval“ to své.
Pokud jde o Německo, stále rostoucí řada světových analytiků a ekonomů naznačuje, že si „nadělalo do bot“ svým přístupem k Řecku. Že prý Německo je znovu vnímáno jako krutá a zlá země. Vy jste již několikrát řekla, že postup vůči Řecku je ukázkou moci kapitálu nad obyčejnými lidmi a že se tím v EU prakticky změnil režim. Nicméně po úvaze: Co ten nacionální, protiněmecký výsledek celé akce, která sice zatím probíhá podle dohody, ale vy sama naznačujete, že ke „Grexitu“ nakonec dojde?
Jak už jsem řekla, nynější „řešení“ řecké krize vůbec nepočítá s nějakou obnovou řecké ekonomiky, ale naopak s vrácením dluhů do německých a francouzských bank. Pro představu: banky nalily kdysi do jihoevropských států stovky miliard eur, a když se začala ukazovat neuvěřitelná míra nezodpovědnosti těchto úvěrů a pyramida začala padat, unijní vlády vzaly peníze daňových poplatníků, naoko je poslaly třeba do onoho Řecka, ale odtud se obratem vrátily do potrefených bank. Toť v zásadě vše – dostupné odhady mluví o tom, že 71 procent z více než 200 miliard, které byly do Řecka poslány, se tam jen protočily. Vlastně je hodně pokrytecké, když se stále mluví o „pomoci Řecku“ a stále se jakési kolonky v počítačových sjetinách posílají do Atén, když přece lze ty peníze – třeba v Berlíně – prostě vzít z rozpočtu a přenést je do banky přes ulici. Zároveň je ale jisté, že podobné řešení dluhových krizí činí z EU jedno velké letadlo a že se takový systém musí jednou zhroutit. A s tím přijde Grexit a fůra dalších „exitů“…
Mimochodem, do kategorie „šílených“ nápadů, jak vše řešit, podle mého spadá i plán Francoise Hollanda na vytvoření samostatné vlády eurozóny uvnitř EU, čímž by fakticky vznikly dvě „unie“. Dnes se to může zdát naprosto divoké, ale chvíli se to bude omílat, aby si lidé na podobnou variantu zvykli, a pak, až přijde další hluboká krize – a ona nemůže nepřijít – se jednotná vláda eurozóny vynoří jako „jediná možná“ cesta do budoucnosti. Obávám se, že vlády zemí, které euro nemají, už dnes přemýšlejí, jak zůstat „in“, nezůstat „před branami“ eura a mimo „exkluzivní klub“ mocných, i když vědí, co vše dnes euro fakticky znamená…
Zavázali jsme se přijmout půldruhého tisíce uprchlíků, celkově se nepodařilo Bruselu „udat“ členským státům asi osm tisíc z nich. Některé země EU nechtějí dokonce žádné. Jak hodnotit výsledek celé snahy Evropské komise?
Celá ta diskuse o uprchlících mi přijde lidsky nedůstojná, a to ani nemluvím o tom, co vše se vyplavuje na českých náměstích… Nicméně, neschopnost řešit otázku uprchlíků jen dokresluje obecnou neschopnost EU řešit smysluplně cokoli. Na vině je nejspíš to, že se Unie vlastně integruje už jen ve sféře různých technických norem „zahnutých banánů“, zatímco v zásadních věcech začínají stále více převládat národní zájmy nad těmi sjednocujícími. Koneckonců, řecká krize v brutální nahotě ukazuje, jak Německo s Francií dokáží uhájit zájmy svých bankéřů, a to i na úkor základních unijních ideálů.
Budou se uprchlíci před Islámským státem, zejména ze Sýrie, kterou sledujete, v dohledné době mít vůbec kam obrátit? Jinými slovy, můžeme čekat průlom v současném patu? Co bychom měli vědět o vývoji boje s IS, přičemž teď odhlédněme od další porce dramatických zpráv o krutostech jím páchaných? A kromě Sýrie, co záchytné body IS např. v Libyi, Nigérii či Jemenu? Byli jsme vyděšeni zprávou, že je aktivní i v Bosně, pokouší se o činnost v Bulharsku a logicky se nabízí i Kosovo…
