Vzpomínám si, jak mi před lety – bylo to ještě před vznikem eurozóny a dávno před řeckou krizí – jeden Němec z Porýní líčil svůj zážitek z dovolené v Řecku. Panovalo horké léto a on se vydal na pláž k moři. I posadil se do místní restaurace, aby se občerstvil. Když před odchodem zaplatil, zjistil, že mu číšník oné plážové restaurace naúčtoval cosi dvakrát.
V některých západoevropských zemích jsou lidé zvyklí přepočítávat si účtenky v obchodech i v restauracích, a to dokonce aniž by měli nějaké podezření, že byli ošizeni. Prostě tak, pro pořádek, ze zvyku. Němec tedy zavolal číšníka zpět ke stolu a upozornil ho na nesoulad mezi účtenkou a množstvím nápojů, které u svého stolu skutečně vypil. Číšník údajně nehnul ani brvou a řekl stěžujícímu si hostu ze vzdálených a chladných končin nehostinné Germánie přibližně toto: „Vy jste nám za války způsobili milionové škody a teď se přete o pár marek.“ Pro pořádek nutno dodat, že na konci druhé světové války bylo onomu nešťastnému turistovi z Düsseldorfu pět let, takže číšník se se svou výtkou rozhodně neobracel na správnou adresu. Ale takový už je život…
 |
| Možná někdo v Německu touží po tom dostat to vzpurné Řecko konečně na kolena… |
V souvislosti s německou neústupností ve věci současné řecké dluhové krize a tvrdostí podmínek, na kterých Německo (ale i další státy eurozóny) trvá, jsem si na tento příběh z řeckých pláží posetých oblázky několikrát vzpomněl. Nemohu se zbavit pocitu, že ve vztazích mezi evropskými národy přetrvává více historických reminiscencí, než jsme si ochotni připustit.
Jistěže, současná německá neústupnost v řecké věci má především aktuální motivy obchodního a finančního druhu, a rovněž souvisí s dosud málo reflektovanou skutečností dvojího řízení Evropské unie – oficiálního a skutečného – přičemž v tom druhém hraje Německo se svým fiskálním dogmatem o úsporách (austerity) za každou cenu dominantní roli jako stát a možná jako proton v atomovém jádru. Takzvaná „červená čísla“, označující hospodářský propad kterékoliv firmy jsou v představách ortodoxních německých ekonomů typu Sigmara Gabriela, ministra hospodářství, v podstatě stejně dráždivá jako červený hadr na holi.
Trestání malých svéhlavých národů
 |
| Německo tvrdě trestalo také Srbsko |
Přesto někde do spodních vod tohoto aktuálního vývoje může na německé straně pronikat bahno a kal souvislostí snad až příliš širokých na to, aby byly snadno vidět. Možná někdo v Německu touží po tom dostat to vzpurné Řecko konečně na kolena. Může zde hrát roli podobně obskurní motivace, která přiměla Německo, aby spolu s Vatikánem urychlovalo a dramatizovalo proces rozpadu Jugoslávie na počátku i na konci devadesátých let 20. století, na který ze všech Jihoslovanů doplatili nejvíce Srbové, další z malých a nebohatých evropských národů, které v dějinách vždy projevovaly až příliš svéhlavosti a malé pochopení pro „aktuální vývoj“ dirigovaný mocnostmi, ve kterém by jim slušelo, s prominutím, držet ústa a krok.
Německý vliv na rozpad Jugoslávie a při celosvětovém propagandistickém zatížení Srbů všemi vinami krvavých válek devadesátých let minulého století v prostoru této bývalé „versaillské“ federace je tématem, které teprve čeká na důkladný a hlavně objektivní historický rozbor. Výsledkem tohoto procesu bylo násilné odebrání části integrálního, a dokonce v jistém smyslu i posvátného území Srbsku. Mimo jiné precedens, který spustil amputace různých území různým státům po celém světě a opět, už po kolikáté?, prokázal nemohoucnost OSN v oblasti dodržování takto zpochybněného mezinárodního práva. Ted je tedy na řadě další z „nerozumných“ balkánských národů, který by měl pocítit, jak hořce chutná, když někdo, kdo nemá dost moci a bohatství, vystoupí z řady.
Trest Řecku by měl být jiný než trest Srbsku, ale podobně bolestný. Jenže kalkulace tohoto druhu vždy nevycházejí. V řadě zemí Evropské unie vzniká mezi obyvatelstvem – a také i v politických uskupeních – pocit, že se s Řeckem momentálně nenakládá právě nejlépe, a že za to mohou především Němci. Mezi kritiky německé zatvrzelosti se ocitají dokonce i některá přední německá média. Další státy eurozóny, vykazující podobnou přísnost vůči Řecku, zůstávají v tomto ohledu v pozadí. V souvislosti s aktuálním postupem Německa a dalších zemí eurozóny a EU vůči Řecku vzniká také otázka, zda se tak neděje rovněž kvůli určité, řekněme, specifičnosti Syrizy a samotného premiéra Alexise Tsiprase? Syriza je totiž levice, která vykazuje více levicových znaků, než kolik jich současný globální, ekonomický a politický systém dokáže tolerovat. Proto se kolem jejího volebního úspěchu v Řecku toho po celé Evropě tolik – a kriticky – namluvilo.
 |
| Evropská levice musí hrát podle daných pravidel |
Evropské levicové strany, aby byly všestranně akceptovatelnými „partnery“ na mezinárodní politické scéně, musí respektovat neměnnost současného světového pořádku. Levicové strany, které chápou, že povoleny jsou jen nepatrné kosmetické úpravy, které nikoho nic nestojí, jsou tou pravou autentickou a respektovanou levicí, vůči níž je světový ekonomický systém vstřícný. Levicové strany, které vypadnou z toho sudu nebo v něm nechtějí být – což je patrně případ Syrizy – nemohou počítat s žádnou vstřícností. Jen se solidaritou evropských občanů, která jim ale mnoho nepomůže.
*Důsledky se předvídají, ale na rozhodnutí „přísných“ se nic nemění
Dalším možným kamenem úrazu v kalkulu „potrestání Řecka“ ale mohou být pravděpodobné dopady řecké hospodářské tísně na celou Evropskou unii, zastavení procesu jejího rozšiřování, dominový efekt v dalších státech EU, zpochybnění eura jako měny, oslabení takzvané evropské myšlenky, přesouvání Řecka blíže Rusku, zhoršení vyhlídek na úspěšné vyřešení kyperského problému mezi Řeky a Turky a podobně. To nejhorší, co však může Evropskou unii postihnout, se ale odehraje ve skryté rovině, aniž by to bylo nějakou dobu zpracováváno i mediálně.
Na řeckém případu a na zásadním vlivu Německa na rozhodování celé Unie se může před vnímavější částí evropské veřejnosti začít odhalovat skrytá stránka jejího vnitřního fungování i její vnější orientace. Zatím byl málo zřetelný proces, kdy čelní představitelé Německa a Francie vstupovali nezávisle na oficiálních strukturách EU do řešení jejích záležitostí. Jedním z případů, kterého si mohla všimnout (a nevšimla) česká média, byla situace českého předsednictví EU v první polovině roku 2009, během kterého probíhaly například krize s dodávkami ruského zemního plynu přes Ukrajinu nebo doznívaly důsledky gruzínsko-ruského konfliktu ze srpna 2008 týkajícího se Jižní Osetie a ještě několik dalších nečekaných obtíží. Čeští představitelé jako zástupci předsedající země při řešení těchto úkolů hráli v nejlepším případě druhé housle, pokud vůbec byli připuštěni ke stojanům s notami.
Vývoj řeckého problému je tedy procesem, který může odhalit až příliš z toho, co bylo v Evropě udržováno zatím v rovině sice tušeného, ale málo sledovaného. Pokud bude Řecko politikou škrtů, úspor a drastických opatření tlačeno stále více dolů, případné následky nebudou jen věcí Řecka.
