Návštěva z minulosti

Pavel Letko
23.7.2015 E-republika

Polistopadový vývoj dal komunistickým strašákům za pravdu. Neuměli jsme si bez diktátu boha Mamonu vládnout, tak nás teď pase tento starodávný bůh svou neviditelnou železnou berlou. Svoboda se v takové situaci jeví jako naprosto iluzorní, Řekové by mohli vyprávět.

První pohled po ránu

Když tak ráno čekám na tramvaj, tak si někdy představuji, jak bych se asi díval na svět okolo sebe, kdybych řekněme v roce 1988 mohl nahlédnout do dnešních dní. Co bych tomu říkal, po hodině, po dni. Stejná zastávka tramvaje U Slavie. To je tam, kde se dříve nedaleko nacházel stařičký fotbalový stadion Slavie. Nyní je tam moderní stavba s obrovským nápisem SYNOT. O takovém klubu jsem nikdy dříve neslyšel. Slavia asi někam přesídlila. Ale kam? Že by znovu na Letnou? Jinak jsou tu k vidění stejné tramvaje, stejní lidé. Tedy skoro. Více je tetovaných a mnozí muži nosí náušnice! To jsou dnes asi všichni “punk” nebo co. A tramvaje jsou některé nové, takové Porsche. Ovšem pro cestující žádná změna k lepšímu. Pro řidiče asi ano, pro cestující nic. Řidič by mohl ve své kabině bruslit, cestující mají ještě menší sedačky a ještě těsnější místo k stání. Takže MHD by mě nějak neoslnila. Snad jen ta cena. Z koruny na 32 Kč, to je dost. To bych se asi divil, jakou devalvací koruna prošla.

Dále jedu od Slavie k Vltavě, z Palackého mostu je opravdu překrásný výhled. Praha je stále stejně krásná. Ne, je ještě hezčí, než bývala. Ne nadarmo jí Karel IV rozvíjel jako duchovní centrum Evropy. Praha tu duši stále má. Kam se hrabe Paříž. Za Palackého mostem je už kousek Anděl. Tak tady bych to nepoznal. A pak přijíždí Na Knížecí autobus s cedulí „Letiště Václava Havla“. Tak to by mně už vůbec hlava nebrala, jak se to mohlo stát. Zmizely poutače na nerozborné přátelství se Sovětským svazem a nikdy jinak, jakož i na skvělou budoucnost pod vedením Komunistické strany Československa. Zato vidím reklamy, kterým nerozumím. Jsou v angličtině. Asi nás dobyli Američané a Havel jim pomáhal, tak mu postavili letiště nebo co. Některé domy na Smíchově jsou polorozpadlé, neobývané a jiné jsou zcela zbořené. Asi po bombardování. Proto je tu i celkem dost nových domů, moderních staveb. Silnice jsou na tom celkem stejně, takové pamatuji vždy. Sem tam výmol a vyjeté koleje. Tady se žádný kulturní šok nekoná.

Možná až mě někdo poinformuje, že už Lidová strana není v Národní frontě v koalici s KSČ, ale v koalici se Sociální demokracií a další neznámou stranou pod vedením jakéhosi Babiše, o kterém se vypráví, že byl agentem StB, budu trochu překvapen. Ne však šokován. To spíše odpoledne, až pojedu z práce a všimnu si, že ve stále neklimatizované, pekelně vyhřáté a přeplněné tramvaji se třetina sedících zabývá jakousi krabičkou. Něco do ní ťukají nebo jen tak na ní zírají. To až mi někdo napoví, že jde o telefon, případně knihu, ve které je ovšem celá knihovna, to budu zírat. Podobně Václavské náměstí, které přejíždím devítkou, vypadá na pohled nově, honosně a pěkně. Skutečné centrum evropského velkoměsta.

Doma mě někdo seznámí s internetem, a to už se nedostanu nikam, jsem nadšen. A to je dobře. Kdybych se vydal třeba na Václavské náměstí, kam jsme chodívali do kina, na buřta, čokoládu nebo do rybárny, zhrozil bych se. Noční centrum patří spíše podsvětí. Nevěstince, drogoví dealeři, prostitutky. Komfortně ani bezpečně bych se rozhodně necítil. Úplně bych si zkazil příznivý denní dojem. Jenže místo na Václaváku sedím doma u internetu a nadšení nezná mezí. Knihy, filmy, hudba, komunikace, nemám pro to ani slov. Prostě úžasné! Jenom s tou televizí je to slabší. Více programů, více kvalitních filmů a více braku. Navíc i uprostřed filmu! Prý to tak musí být. Je to nutné, přes to nejede vlak. Uprostřed filmu začne poskakovat nějaká babizna a začne o sobě tvrdit, že je půjčka bez rizika. Co s tím? Prý to nemusím poslouchat. To je stejné, jako bych si v restauraci objednal steak a dostal bych jej na talíři politý koprovou omáčkou, kterou nesnáším. No nic. Vyprávějte to milovníkům reklam a koprových omáček! Přesto, zeptal-li by se mě někdo, kterou dobu bych si vybral, volba by byla jasné. Přeci teď! No a kdyby mně někdo připomněl, kolik jsem toho nacestoval po světě, když za „totality“ jsem myslel, že zůstanu už navždy jen u Maďarska a Polska! Z toho je jasné, že uplynulých 27 let bylo mimořádně úspěšných. Moc bych byl zvědav jakými prostředky a metodami se takové úžasné prosperity dosáhlo!

Na druhý pohled

Jenže pak bych se třeba probudil do druhého dne a všiml si, že v Nuslích pod mostem bydlí nějací lidé. Jsou vidět z tramvaje. Přesně jak nám to vyprávěli kovaní komunisté o době kapitalistické. Na Andělu se shlukují podivné existence. Statisíce lidí jsou bez práce. Miliony exekucí, zabavení veškerého majetku. Dvoubilionový státní dluh. Odchod do důchodu až v 65 letech pro muže i ženy. No ano, někdo by třeba řekl „prodloužila se průměrná doba dožití“ jenže na to já už moc neslyším. Co když se já dožiji jen 64 let? Je to tak nemožné? Důchodu se nedočkám a zemřu jako řádný budovatel kapitalismu na plný úvazek. To ovšem když budu mít štěstí. Možná budu bez práce, bez důchodu a tedy i bez peněz. To je potom pohled z trochu jiné perspektivy.

Bylo tedy lépe?

Jak se to vezme a jak pro koho. Každopádně těch posledních 26 let od pádu komunistické hegemonie dopadlo pro nás všechny tragicky špatně. Předpovědi kovaných komunistů se splnily, ba byly překonány.

Vzpomínám na jednoho komunistického funkcionáře a milicionáře jak nad tehdejšími televizními novinami (rok 1987), které jsme společně sledovali na podnikové chatě, skoro plakal. Stěžoval si zkormouceným hlasem na Gorbačova: „Předhodí nás těm vlkům (myslel dravé kapitalisty) a my budeme jako beránci naprosto bezbranní!“ Co jsme se tomu nasmáli! Já si v duchu říkal: „To je ale vůl!“ Nu a když spadla klec, tedy Havel na Hrad, prvním polistopadovým podnikatelem a tedy i kapitalistou, byl onen mně známý milicionář. Ředitel podniku, ve kterém jsem pracoval za totality, velký soudruh, mně poučoval, co řekl Klement Gottwald, a dnes je pravděpodobně miliardářem. A pak že je marxismus leninismus překonán. Jak pro koho. Někomu vynesl docela dobré bydlo. Ovšem po zásluze.

Soudruzi měli vlastně pravdu. Bezdomovectví, prostituce, drogy, hazard, státní dluh, nezaměstnanost a další nešvary tu máme jak vystřižené z komunistických učebnic i projevů. Navíc říkali o tzv. opozici: —-„Jde jim o majetek a ostatní nechají zruinovat“. Ano, restituce a privatizace ukázaly, že opravdu nešlo o spravedlnost a svobodu, ale jak už to bývá, o prachy. A opět po zásluze. V tom je naše největší prohra. Polistopadový vývoj dal komunistickým strašákům za pravdu. Neuměli jsme si bez diktátu boha Mamonu vládnout, tak nás teď pase tato starodávná modla svou neviditelnou železnou berlou. Prý je to všechno daň naší svobodě. Jaká daň a jaká svoboda? Není to nějaké divné vysvětlení podivné svobody, když musí být zaplacena nesvobodou a neštěstím jiných lidí? Svoboda se v takové situaci jeví jako naprosto iluzorní, Řekové by mohli vyprávět. Není žádná svoboda, žádná spravedlnost a žádná rovná soutěž a šance v situaci, kdy proti sobě stojí nesouměřitelné váhy.

Jakou svobodu má syn nezaměstnaného invalidního důchodce proti majiteli zrestituovaného nebo jinak ukradeného miliardového majetku? Jejich možnosti žít plnohodnotný život jsou nesouměřitelné. Sociální jistoty, o které bojovaly předcházející generace, jsou v rozvalinách. Jsme otroky neviditelných ratingů, HDP a dalších ukazatelů tvořených bůhví kde a bůhví kým. Ano bůh Mamon ví, co bude. My nevíme nic.

Není cesty zpátky

Ano, není cesty zpět. Kdo by o to také stál? Jde o to, zda dalších 25 let promarníme tak jako ty minulé honbou za pseudohodnotami. Utažené opasky, nabroušené lokty a jazyky. Už pomalu znovu zavíráme hranice, ostnatý drát je již opět ve výrobě. Kdo neskáče není Čech, šibenice pro vnitřní nepřátele připravujeme. Necháme se zase utáhnout na vařené nudli, nebo začneme používat svojí hlavu i srdce, abychom začali tvořit opravdu moderní společnost, kde by se nám všem žilo lépe? Vždyť toho máme přes naší různost tolik společného! Proč tedy nebudovat společnost na společných všelidských hodnotách? Proč o nich nevedeme diskusi? Proč jsme uvěřili, že naše problémy za nás může vyřešit jakási “neviditelná ruka trhu”? Jak jsme mohli propadnout takové pověře? Jak dlouho nám vydrží víra v další chiméru, virtuální peníze nepodložené ničím, jen naší pověrou? Jak bude vypadat naše civilizace, až se kouzelníci, šamani a zaříkávači finančního sektoru ukáží být tím, čím skutečně jsou? Tedy podvodnými obchodníky s lidskou vírou? Co bude pak?

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 750 Kč
Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Sdílet