Jedním z posledních, a to zcela učebnicových, příkladů neporozumění dějinnému odkazu, ale také politické realitě dnešních dní, se stalo mediálně okázalé pokládání věnců k uctění památky obětí poválečného odsunu Němců z Československa v hlavní roli s lidoveckým místopředsedou vlády Pavlem Bělobrádkem. Stalo se tak, podle deníku Oberbayrisches Volksblatt, v Mnichově u Sudetoněmeckého domu, kde sídlí názorově velice radikální a zřetelně protičesky koncipovaná organizace Němců vysídlených z českých zemí: „Sudetendeutsche Landsmanschaft – Bundesverbande.V.“

Není třeba opakovat“, že většině takto „repatriovaných“, kteří po tom sami často před válkou volali, se tomu tak událo, nejprve po dohodě vítězných mocností a posléze na legislativním základě emise dekretů prezidenta republiky, tedy spravedlivě. Jiná dobová reakce krátce poté, co byla Evropa, i za prokazatelné přímé i nepřímé pomoci sudetských Němců, vykoupána v krvi, ostatně možná ani nebyla. Podotýkám však, že jsem, v tomto smyslu také prost jakéhokoliv zpochybňování zbytečně násilných excesů, které celý tento, někdy až skutečně divoký, proces mohly doprovázet a někdy také skutečně doprovázely!

A tak není divu, že mnichovskému, zaranžovanému  „představení“ bouřlivě aplaudoval i předseda landsmanšaftu Bernd Posselt. Ten například v roce 2009 o logické transformaci válečné tragédie, kdy zahynuly i statisíce českých občanů,  odsun, jakožto následný akt práva a spravedlnosti, prohlásil: „Dekrety jsou nebezpečným rakovinovým nádorem na evropské jurisdikci, které musí být konečně odstraněny“. Stejný Posselt, také z Augsburgu, ze sjezdu landsmanšaftu, nesmířlivě vzkazoval: „že žádá znovu domovské právo v ČR pro všechny válečné vysídlence“. Podobné „sousedsky nepřijatelné“ výkřiky si ale tento pán dovolil dokonce již i na českém území, a to před několika lety v plzeňské Měšťanské Besedě. Záda mu tam ovšem kryl přítomný švýcarský občan, současně tehdy „náš“ ministr zahraničí,„ctihodný pán“ Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Fuerst zu Schwarzenberg.

Posselt o Bělobrádkově zdánlivě „nevinném gestu humanity“, podle bavorského deníku, hovoří dnes jako „o dosavadním vrcholu opětovného smíření“ a ve svém hodnocení akce rád opakuje výraz „historický“. To lze „pochopit“, neboť člen „vládnoucí koalice“ se stal průlomově první osobou z české exekutivy, která kdy přestoupila práh Sudetoněmeckého domu. „Pro Tebe to udělám“, pochlubil se také Posselt „údajnou“ Bělobrádkovou reakcí, když předseda vlády Sobotka odmítl z  „pracovních důvodů“ do Mnichova přijet.
  
Místopředseda vlády Bělobrádek má však v těchto nezdravých, a dle mého názoru také nebezpečných a nedávnou minulost zcela relativizujících postojích bohužel již i na koho navazovat.

Z dostupných informací vyplývá, že již v květnu 1991 měl Václav Havel vytvořit, společně s německým kancléřem Helmutem Kohlem, ústní „pětibodový smluvní balíček“, kde se navrhovalo pro sudetské Němce, možnost návratu, získání státního občanství a na jeho základě i možnost získat prostřednictvím kupónové privatizace půdu a majetek. Naštěstí však k realizaci nedošlo. Současně se ale proslýchá, že iniciátorem a motorem těchto jednání byl Karel Schwarzenberg, což potvrzuje i životopisná kniha knížete, jejíž obsah byl představen například ve vídeňském časopise „Profit“. Zde se zmiňuje i  fakt, že Schwarzenberg stál i za odesláním soukromého dopisu Václava Havla tehdejšímu prezidentovi SRN Richardu von Weiszaeckerovi, v němž se budoucí československý prezident poprvé omlouvá sudetským Němcům za poválečný odsun.

Poníženou omluvu sudetským Němcům přednesl také svého času i Petr Nečas a někteří ojedinělí pravicoví politici. Není jich však naštěstí moc a také z tohoto důvodu to bude mít místopremiér Bělobrádek ve svém „nečeském“ boji jednoduché. Věřím však, že úkol zvládne, neboť je to člověk ve svých názorech jasně vyhraněný, což doložil i při svém zvolení předsedou KDU-ČSL.To zavzpomínal na svoji práci na jatkách: „Za ty roky mi prošla rukama spousta dobytka i sviní a  věřte mi, že si s nimi poradím, i když se s nimi potkám ve vrcholné politice.“