Tereza Spencerová
20.7.2015 Literární noviny
Dnes trochu mimo aktuální dění na Blízkém východě, ale…
Mezi nově odtajněnými dokumenty amerického Národního bezpečnostního archivu se minulý týden objevila i zpráva Charlese Duelfera, který v lednu 2004 dostal od CIA k dispozici 1700 mužů a zdroje americké armády, aby našel irácké zbraně hromadného ničení.
Už před ním jedno marné masivní pátrání vedl David Kay a Duelfer rovněž nenalezl zhola nic. Jinými slovy, odtajněné dokumenty znovu připomínají vědomé lži všech, kdo pod záminkou hrozby iráckých zbraní masového ničení zahájili nebo obhajovali agresi proti Iráku a položili tak základ současnému chaosu a nezměrným tragédiím na Blízkém východě. Je přitom příznačné, že chabé opakování těchto faktů v amerických médiích v uplynulých letech nijak zásadně neotřáslo názorem americké veřejnosti – 42 procent Američanů je o existenci Saddámovy hrozby přesvědčeno dodnes (a mezi voliči a stoupenci republikánů je to dokonce 51 procent). Duelferova zpráva navíc potvrzuje, že Saddámův režim po pravdě tvrdil, že žádné zbraně hromadného ničení nemá, což vylučuje populární americký mýtus, podle něhož si konec zasloužil, neb se prý mimo jiné tvářil, že zbraně má, aby útočníky zastrašil.
George W. Bush, jeho viceprezident Dick Cheney a další přitom svou válku obhajovali na základě výpovědí Saddámova zetě Husajna Kámila, který ovšem po přeběhnutí na Západ vypověděl, že nejnebezpečnější zbraně byly v Iráku zlikvidovány už dávno. Měl nejspíš na mysli chemické zbraně, které v 80. letech minulého století Iráku pomáhaly vyrábět i britské firmy, a to k nasazení ve válce proti Íránu. Dělo se tak za tichého souhlasu vlády tehdejší premiérky Margaret Thatcherové. Podle nejnovějších odhadů tehdy Saddámova armáda s podporou Západu chemickými zbraněmi zabila na 100 tisíc íránských vojáků, přičemž do počtu obětí mimochodem nejsou započítány civilní ztráty z oblastí přilehlých k chemickým útokům.
V kostce: Bílý dům Kámilova prohlášení překroutil tak, aby se zdálo, že zbraně hromadného ničení stále existují. K tomu byly do médií vypuštěny falešné zprávy o snaze Iráku nakoupit v Nigeru uran, pak přibyly zvěsti o zlověstných „hliníkových trubkách“, potom Bílý dům ze zprávy amerických tajných služeb, podle nichž Irák na nikoho pravděpodobně útočit nebude, vyčetl, že naopak útočit zcela jistě bude, a tehdejší ministr obrany USA Colin Powell s tím vším vyrazil do OSN, i když ho jeho vlastní lidé varovali, že takhle moc se lhát nemá, natož aby se pak na lžích stavěly důvody k válce. Jak s odstupem shrnul předseda senátního výboru pro zpravodajské služby Jay Rockefeller, „při přípravě důvodů k válce administrativa opakovaně za fakta vydávala cosi, co ve skutečnosti nebylo opodstatněné, nejednoznačné a co dokonce ani neexistovalo.“
Poslední lednový den v roce 2003 George W. Bush navrhl tehdejšímu britskému premiérovi Tonymu Blairovi, že by mohli vzít letadlo, namalovat na něj znaky OSN a vyslat ho k nízkému letu nad Irák, aby mohlo být sestřeleno – a tím by získali záminku k válce. Pak ale společně předstoupili před novináře, jimž sdělili, že chtějí válce zabránit jak jen to bude možné. To už se ale dávaly oddíly americké armády a bombardéry do pohybu. Když se pak Bushe v televizi ptali, proč neustále mluvil o iráckých zbraních hromadného ničení, odpověděl: „A jaký je v tom rozdíl? Byla tu možnost, že by tyto zbraně získal, a pokud by je získal, hrozbou by se stal.“
Charles Duelfer v odtajněné zprávě konstatuje, že jeho úkolem bylo obnovit „důvěru ve zpravodajské projekce hrozby“. Snažil se o to i bez zbraní hromadného ničení, neboť ve zprávě i veřejně – bez jakýchkoli důkazů — prohlašoval, že „Saddám směřuje zdroje, aby udržel kapacitu k obnově výroby zbraní hromadného ničení ve chvíli, kdy sankce OSN i mezinárodní dohled skončí“. Odvolával se na zdroje ze Saddámova nejbližšího okolí, ale přiznával, že o tomto úmyslu „nejsou žádné dokumenty. A analytici by neměli čekat, že se nějaké najdou.“
Americká (potažmo západní) válka proti Iráku, do níž se zapojila i Česká republika, stála život 1,3 milionu lidí, a položila základ principu permanentního válčení, které vychází z teze o „obraně“ proti případným a teoretickým hrozbám, které by se mohly/nemusely v budoucnosti objevit. Koncept „preventivních úderů“ se mezitím stal pro západní politický establishment normou a aktuálně Pentagon bushovský princip „projektované hrozby“ směřuje na Rusko, byť ministerstvo zahraničí USA s takto rezolutní „projekcí“ nesouhlasí…
Boží mlýny nemelou
Masové západní vraždění na Blízkém východě zůstává – při odpovídajícím „nastavení“ mezinárodních orgánů typu trestního tribunálu v Haagu – bez trestu. Nikdo za něj nebyl pohnán k zodpovědnosti, zatímco právě u první Bushovy a Blairovy vylhané války proti Iráku se začaly tvořit první pramínky, které se dnes slily do mohutného proudu uprchlíků směřujících do Evropy. (Mimochodem, Tony Blair dnes sice připouští, že irácká válka byla „chybou“, nikoli ovšem kvůli milionu obětí – chybou byla, protože svou vylhaností poškodila image Labouristické strany a zavinila její následný ústup ze slávy. A rozhodně pak prý agrese do Iráku neměla nic společného s velkými teroristickými útoky v Británii, trvá na svém Blair, „živoucí vtip“, který po ztrapnění se v roli „mírového vyslance“ na Blízkém východě aktuálně působí coby poradce srbské vlády.)
Nicméně, v půli června americký federální soud nabídl první náznak ještě přežívajícího smyslu pro spravedlnost a rozhodl, že oběti rasového profilování, nezákonného věznění, zneužívání nebo deportací mohou zažalovat někdejší vysoce postavené představitele Bushovy administrativy, včetně tehdejšího ministra spravedlnosti Johna Ashcrofta, šéfa FBI Roberta Muellera nebo šéfa naturalizačního úřadu Jamese Ziglara. Soud totiž po 13 letech (!) tahanic dospěl k závěru, že americké úřady po 11. září neměly právo věznit nebo jakkoli jinak pronásledovat kohokoli kvůli podezření z terorismu jen pro to, že „je Arab nebo muslim nebo tak alespoň vypadá“. (Plné znění rozsudku je ZDE).
Zatímco obhájci lidských a ústavních práv v USA jásají nad triumfem spravedlnosti, která jen umožňuje podat žalobu na některé z nedotknutelných, George W. Bush je zcela v klidu, neb jeho se kauza netýká vůbec. A „mimo“ je i v další kauze. Bývalý soudce Mezinárodního trestního tribunálu (ICC) Thomas Buergenthal – právě díky onomu „bývalý“ – na počátku července najednou konstatoval, že by měl být Bushův viceprezident Dick Cheney pohnán před soud kvůli válečným zločinům a mučení v Afghánistánu a Iráku, „protože si to už dlouho myslí mnozí soudci ICC i agenti CIA“.
