Zbyněk Fiala
15.6.2015 Vaše věc
Řecká vláda má lepší možnosti na výběr než její partneři. To by mohlo rozhodnout v závěrečných tazích šachové partie nad řeckými splátkami zahraničního dluhu. Komentátor Financial Times Wolfgang Münchau soudí, že řecké odmítnutí současných požadavků věřitelů dává zemi více šancí.
Při nedělní schůzce řeckých vyjednavačů s věřitelskými institucemi v Bruselu, která trvala jen 45 minut, se zdálo, že je dobojováno. Návrhy řecké vlády byly odmítnuty. Smiřme se s řeckým odchodem z eurozóny. Posledním jednáním bude rada ministrů financí eurozóny 18. června. Ale skutečně si všichni přejí, aby tohle drama takhle skončilo?
Popravdě řečeno, málokdo ví, co si vlastně přeje. Hra se dost zašmodrchala a obsahuje protichůdné tahy.
Tak třeba Mezinárodní měnový fond, který by měl být nezávislou mezinárodní institucí, spíše dá na to, co zazní z telefonu z ministerstva financí USA. Pak je ale divné, že MFF byl první, kdo označil poslední řecké návrhy jako zcela nedostatečné. Součástí řeckého návrhu bylo snížení vojenského rozpočtu o 200 milionů euro, což by podpořila i Evropská centrální banka. MMF to však odmítl, neboť úspora nemá „strukturální“ charakter, píše Le Monde (a nikdo jiný).
MMF tvrdošíjně žádá především snížení řeckých penzí a zvýšení DPH na elektřinu na 23 procent – zřejmě, ať to voliči pocítí. Očekávaný přírůstek daňových příjmů v důsledku opatření proti daňovým únikům označil za nereálný. Spor je jasně politický, reagoval na to řecký premiér. Lze si to přeložit – Nejde o dluh, ale o svržení vlády Syriza.
Přitom Spojené státy už dostatečně polekala vyhlídka, že se Řecko nedohodne na další pomoci s partnery z eurozóny a MMF a začne se rozhlížet po podané ruce jinde. Kde? Obamova vláda je nervózní z představy, že by tvrdá vyjednávací pozice „trojky“ nahnala Řecko do sféry vlivu Ruska a Číny. Vedle toho je tu také nepříjemná vyhlídka mezinárodního chaosu, který se začne šířit, pokud se řecké banky začnou hroutit nebo přinejmenším budou podléhat omezením, která je vyřadí z mezinárodních transakcí.
Nervozita narůstá i v Evropě. Kritici začali německé kancléřce Angele Merkelové vyčítat, že byla zbytečně neústupná k návrhům předchozí řecké vlády a přivedla tak Syrizu k moci. Vedle toho jsou rozvíjeny pozitivní úvahy, zda by se nevyplatilo urychlit integraci eurozóny, aby zvládala problém i bez cizí účasti.
Do hry je vtahována veřejnost, poslední řecké návrhy „unikly“ a otiskl je řecký list Kathimerini. Obsahují:
– zvýšení DPH v pásmech 6 – 13 – 23 procent, ale nikoliv pro elektřinu, která zůstane na 13 procentech
– zvláštní 12 procentní odvod pro společnosti se ziskem nad 1 milion euro a zvýšení daně z příjmů organizací z 26 na 29 %
– zvýšení „solidární daně“ z příjmů nad 100 tisíc euro
– snížení vojenských výdajů o 200 milionů euro
– omezení předčasných odchodů do důchodu
Prý je to málo. Odhady příštích řeckých rozpočtových příjmů podle řecké vlády a podle věřitelů se liší o dvě procenta HDP. Řecko tvrdí, že na to bude mít, věřitelé, že nikoliv. Je možné, že na tom to i skončí.
Co by se stalo, kdyby Řecko spadlo do platební neschopnosti? Otázkou se zabýval Wolfgang Münchau na stránkách Financial Times.
http://www.ft.com/intl/cms/s/0/5e38f1be-1116-11e5-9bf8-00144feabdc0.html#axzz3d8vzBJX4
Je přesvědčen, že Athény nemají, co ztratit. Volby jsou až roku 2019. Kdyby Tsiprasova vláda přistoupila na požadavky věřitelů, znamená to snížení rozpočtových výdajů o 1,7 procenta ročně, což by během zbývajících let volebního období způsobilo propad HDP o 12,6 procenta. Dluh by tak narostl na 200 procent HDP.
Přijetí návrhů „trojky“ by tak znamenalo dvojí sebevraždu, pro řeckou ekonomiku i pro řeckého premiéra.
Nabízí Grexit lepší vyhlídky? Pravděpodobně ano, za předpokladu, že Řecko vyhlásí default jen na dluhy Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky a Evropského stabilizačního mechanismu (tedy na dluhy garantované členskými státy). Soukromé dluhy by řádně splácelo, a tím si zachovalo naději na přístup na kapitálové trhy.
Nevyhnulo by se přitom nějakým rozpočtovým omezením, protože stále bude potřebovat pokrýt provoz veřejného sektoru a ještě si uvolnit část zdrojů na úhradu toho, co splácet chce. Münchau však soudí, že to by Řecko zvládlo nějakým jednorázovým opatřením, nikoliv dekádou bezvýchodného škrcení.
Je tu tedy jasná výhoda z hlediska hospodářského vývoje země. K tomu by se přidala výhoda nižšího rizika. Jakmile by jednou Řecko přešlo na vlastní měnu, zmizelo by skryté kurzové riziko, se kterým všichni počítali pro případ řeckého odchodu z eurozóny a výměny eur za něco místního. Také tento přechod by tedy znamenal jen jednorázový náklad, nikoliv dlouhodobou zátěž.
Devalvace nové národní měny, kterou by to nepochybně přineslo, může mít drobný pozitivní efekt pro export. Toho však moc není, Řecko je poměrně uzavřenou ekonomikou tvořenou ze tří čtvrtin produkcí pro domácí trh.
Ve skutečnosti hlavním exportním artiklem je turismus, vývoz vzpomínek na dovolenou, kde je efekt devalvace sporný. Obor čerpá z domácích zdrojů a ceny dovolené vznikají v mezinárodní soutěži spíše na bázi kvality. Oba vlivy by si šly naproti. Trochu podražíme, ale něco si vezmou náklady dovážených komponentů.
Z řeckého pohledu proto grexit nevypadá tak zle. Chaos jednou skončí, banky se přizpůsobí nové situaci, lidé si zvyknou. Bude to ošklivé, ale nikoliv věčně. Munchau připomíná poznámku Winstona Chruchila na adresu jedné nepřitažlivé dámy, která mu opáčila, že on zase pije: „Jenže já se můžu z opilosti vyspat…“
Horší to bude pro německou a francouzskou vládu, které už se zavázaly za Řecko uhradit 160 miliard euro. Pokud svou neústupností vženou kolébku evropské kultury do defaultu, vstoupí do historie s největší sekerou, jakou se kdy podařilo zatnout, shrnuje Münchau.
