4. 6. 2015 Parlamentní listy
Včera jste vydala analýzu, podle které je okolí Angely Merkelové pod tlakem kvůli klesající hospodářské výměně s Ruskem, německým firmám v důsledku sankcí klesá „kšeft“ v Rusku a jejich místa, kupodivu, zaplňují Američané. A šéf americké obchodní komory varuje před „jednostrannými ekonomickými opatřeními proti Rusku“. Kam až v Německu sahají tyto pochybnosti? Pokud jde o sociální demokraty a vládní dvoustranu Merkelové. Nejde o okrajové hlasy? A jak plasticky popsat německou politickou a mediální debatu o postupu vůči Rusku?
Jen bych to upřesnila, americké sankce proti Rusku jsou nastaveny tak, aby americké firmy ve větší míře neomezovaly, a tak se obchody dál rozvíjejí a jejich objem za loňský rok vzrostl o šest procent. Potíž Evropy spočívá v tom, že se chová jako poturčenec horší Turka a nechala si od USA vnutit mnohem drastičtější podmínky, a co víc, v mnoha ohledech i na úkor svých vlastních zájmů.
Přitom je třeba mít na paměti, že nynější rekordní deficit německého obchodu s Ruskem je jen jedním z mnoha problémů, jimž vláda kancléřky Merkelové čelí – z pozice nekorunovaného krále EU musí už během pár dní nějak vyřešit „kauzu Řecko“, sledovat, jestli se Británie vydá opravdu mimo Unii, trapně vysvětlovat nedávný špionážní skandál, v jehož rámci německá BND pomáhala americké NSA špiclovat i evropské firmy, sanovat Ukrajinu, protože nikdo jiný tu zkorumpovanou a zkrachovalou zemi, jak se zdá, na bedra nechce, popasovat se s problémem přistěhovalců… Jinými slovy, kancléřka Merkelová, mám pocit, neví, kam dřív skočit. A je samozřejmě otázkou, zda to vše nějak vůbec ustojí.
Máme dobrý důvod se zajímat právě o toto téma, vzhledem k tomu, že se blíží německá schůzka skupiny G7. Dříve to bylo G8, než bylo vyloučeno Rusko. Jistě můžeme čekat vážné slovní deklarace směrem k Rusku, ale jsa poučeni skutečnými diplomatickými procesy, jak je nedávno předvedli Kerry s Lavrovem, co lze čekat reálně? Půjde o potvrzení procesu „détente“, nebo zjistíme, že si to s tím smiřováním mocnosti rozmyslely?
Důležité je, že summity G7 vlastně nikdy nic převratného nepřinášejí, jsou spíše příležitostí ukázat, kdo se s kým kamarádí. Máte pravdu, že lze očekávat přebíjenou v kritice Ruska, ale to v praxi nic nezmění, maximálně to může Rusy jen utvrdit v přesvědčení, že se mají od Západu odvrátit pryč. Ale co je hlavní, summit začne a zase skončí a po něm budou jednotlivé státy zase hrát samy za sebe. Jinými slovy, konkrétní náznaky sbližování či setrvávající razance očekávejme až poté. Do summitu se každopádně promítne současný stav na Ukrajině, nicméně bez ruské přítomnosti to téma vlastně ani nemá cenu nastolovat. Pokud Rusko nebude chtít a nepřestane podporovat Donbas, krize a konflikt neskončí. Když ale s Ruskem nechceme jednat, tak potom babo raď. Takže od summitu očekávejme slova, tu větší, tu menší, ale jen slova.
V jedné z obcí poblíž Doněcku došlo k výraznému zesílení palby. Jde o programové ukončení příměří, nebo spíše o akci horkých, bojechtivých hlav?
Opravdu netuším, ale přikláněla bych se k tomu, že „programové ukončení příměří“ to nebude. Ostatně, sem tam se na linii dotyku střílelo takřka nepřetržitě a často ani nebylo jasné, kdo s kým a proti komu. Kyjevští na ukončení příměří a obnovení plnohodnotné války nemají zdroje a ani vojáky – verbíři honí mobilizované muže klidně i v supermarketech nebo v metru a zastavují je výkřiky „Stůj, nebo střelím!“ S takto „stmelenou“ armádou bych tedy já osobně do války nešla. A navíc si MMF konec války dává jako hlavní podmínku miliardových úvěrů – ty jsou sice stále v nedohlednu i tak, ale proč se zpěčovat vidině přívalu peněz? Rebelové na druhé straně si oficiálně nárokují další tři města, která jsou nyní na kyjevské „půlce“, ale i jejich případná válka je podmíněna miliardami zvenčí, konkrétně z Ruska. A do toho všeho se oblastí potulují zločinecké bandy, z nichž některé si říkají „partyzáni“, a bojují s kýmkoli o cokoli. Takže tam panuje lehce nepřehledná situace, ale jak říkám, nemyslím si, že by znovu začínala válka.
Michail Saakašvili jako gubernátor Oděské oblasti… Mnozí tomu nemohli uvěřit, část obyvatel Oděsy ho vítala, část demonstrovala. Co si myslet o tomto kroku, který hubatě odsoudil Porošenkův mocenský soupeř Ihor Kolomojskij (paradoxně řekl, že Saakašvili předá Oděsu Rusům). Co se tedy vlastně, i bez ohledu na Saakašviliho, změnilo v ukrajinském vnitropolitickém divadle?
Zaznamenali jsme třeba, že někteří vysocí úředníci odcházejí v důsledku reformní deziluze či že proti Saakašvilimu „brblal“ i radikál Ljaško. Jmenováním Michaila Saakašviliho jen dál košatí ukrajinský „kabinet kuriozit“. Po řadě ministrů a náměstků z časů Saakašviliho prezidentování ve vlasti přišel sám „Míša, největší Gruzín od časů krále Davida IV. Stavitele“. Myslím, že skvěle situaci shrnul Financial Times: „Je těžké uvěřit, že se nenašel jediný místní kandidát na gubernátora oblasti. Porošenko je ze Saakašviliho očividně nadšený, váží si jeho zkušeností i schopností. Jedním tahem pera z něj udělal gubernátora, čímž nejenže nejspíš rozzlobí oděsany, ale zavdá i důvod k pochybnostem o svém duševním zdraví.“
Zkrátka, počkejme, co „Míša“ v čele regionu dokáže – zda ho opravdu promění v „metropoli Černého moře“, jak slibuje, nebo zda bude mít cynickou pravdu Kolomojský, který připomněl, že po Saakašviliho válce proti Rusku v roce 2008 přišla Gruzie o Jižní Osetii, a totéž nyní podle něj čeká Oděsu. V každém případě je Saakašvili mistrem velkých slov a vysoké korupce a po prvních pár dnech ve funkci se zatím nijak „neblýskl“. Přitom je jasné, že nacionalisty Ljaškova ražení musí jmenování „cizáka“ do čela regionu štvát, a vcelku to i chápu. Na druhé straně se ale nezdá, že by byly na obzoru nějaké velké vnitropolitické otřesy. Odcházejí zatím jen první (vesměs pobaltští) „legionáři“ povolaní do vlády, které šokoval vnitřní chod ukrajinského státu. Lidé z Porošenkova okolí avízují změny ve vládě na podzim a lze předpokládat, že to budou změny „odsouhlasené“ od „sponzorů“, a do té doby se každý, kdo je dnes tou či jinou formou u moci, bude snažit status quo udržet, popřípadě se přiblížit budoucí vítězné „partě“.
Je smutné každý týden opakovat, ale v boji proti Islámskému státu se toho příliš mnoho nepohnulo. Co říci na již mnohokrát opakované nářky irácké vlády, že je v tom sama? Světový tisk navíc začal spekulovat o tom, že Moskva „hodila přes palubu“ Bašára Asada, který již kontroluje stejně jen pobřežní část Sýrie. Je tomu tak? A co by hypoteticky v Sýrii a v důsledku i v celém regionu nastalo po jeho konci? Jak se nám vlastně tedy rýsují nové hranice a mocenské (a uhlovodíkové) siločáry na Blízkém východě?
Ano, v boji proti IS se opravdu nic moc nepohnulo kupředu, ale to v zásadě trvá už od loňského léta, kdy Obamova administrativa vyhlásila Islámskému státu „válku“ – a on od té doby jen a jen postupuje. Princip této americké války-neválky konečně dochází i Iráčanům, kteří se ve stále větší míře začínají opírat o spolupráci s Íránem, i za cenu toho, že se tím výrazně posiluje vliv šíitského Teheránu v zemi. Navíc se prohlubuje kooperace Iráku s Ruskem a Sýrií, takže vzniká trochu jiné mocenské rozložení sil v regionu. Co se týče vámi zmíněného ruského „hození Bašára přes palubu“, většina těchto zpráv se dá dohledat k původnímu zdroji, tedy k saúdským médiím, která jsou v majetku členů královské rodiny. Předpokládám, že Saúdové a Katar podobnou propagandistickou ofenzívu přinejmenším některým západním médiím proplácejí i přímo, ale proč to papouškují i česká média, fakt netuším, protože silně pochybuji, že stojí Saúdům za příslušný bakšiš. Někdy je to navíc snaha opravdu bizarní: zrovna včera jeden český mainstreamový portál psal o tom, že právě zloduch Asad pomáhá Islámskému státu, a jako zdroj tohoto nesmyslu uvedl „americké velvyslanectví v Sýrii“, které je tam ovšem už pár let zavřené. A už jen poslední, opravná poznámka: půlku Sýrie tvoří poušť, polovinu více či méně hustě zalidněné oblasti, a většinu z nich – s výjimkou oblastí u hranic s Tureckem – Damašek stále kontroluje. A zatím nevidím žádný větší důvod, proč by měl Putin Asada házet přes palubu. Naopak si tipnu, že v dohledné době – třeba několika týdnů – se situace na frontě začne měnit, neb na bojiště ve větší míře vstoupí Írán i libanonský Hizballáh. A zvláštní je i to, že USA nyní dodaly libanonské armádě protitankové rakety. Pokud budeme oprávněně předpokládat, že Washington nevyzbrojuje Libanon proti další izraelské agresi, tak můžeme začít přemýšlet, kdepak tyto zbraně asi skončí…
Obecně přitom platí, že se na Blízkém východě budou překreslovat hranice, do určité míry ty fyzické, ale ještě více ty mocenské a vlivové. Větší část regionálního konfliktu samozřejmě vychází z bushovské agrese do Iráku, která uvrhla oblast do chaosu a uvolnila radikální náboženské síly, k tomu ale přibyl konflikt mezi regionálními mocnostmi Íránem, Saúdy a Tureckem. Jak to nakonec vše dopadne, si netroufám odhadovat, ale v duchu bych favorita měla.
Z celé situace pro nás i nadále „vytéká“ nepříjemný důsledek – vlny uprchlíků, které se k nám valí. Věci si již aktivně začali všímat i čeští občané, což je zdrojem velmi radikálních prohlášení. Jaký věcný posun ve věci vidíte Vy? A jaký je Váš názor například na organizaci Islám v České republice nechceme, která má již 120 tisíc facebookových podporovatelů? Má Tomio Okamura náledovníky?
Podle mého se k nám vlny uprchlíků nevalí, ale budiž, nehrajme si se slovíčky. Uprchlíci jako takoví a rasismus maskovaný pod různými „bohabojnými“ záminkami jsou podle mého dvě různé věci. A rasismus u nás sílí už několik let, kdy se přinejmenším ve vztahu k Romům stal přirozenou a přijatelnou součástí společenského diskursu. Fakt, že se aktuálně zaměřuje na někoho jiného, na jeho podstatě nic nemění. Netuším, co v praxi znamená 120 tisíc „lajků“ na FB, protože kliknout je přece tak snadné. Tuhle jsem si prohlížela petiční listy těchto „antiislamistů“ u dvou jejich stánků a měli tam pár jednotlivých podpisů. Je ale jasné, že Okamura své následníky má a mít bude – na této vlně se do budoucna s chutí svezou i strany, které se dnes tváří jako opory demokracie. On je to ale obecnější evropský trend, takže držíme „prst na tepu doby“ a jsme „in“. A zase o něco hlouběji v bahně.
Slovenský premiér Robert Fico se byl podívat v Moskvě, přičemž jednal s Putinem, Medveděvem i Naryškinem. V českém i slovenském tisku za to dostal vyhubováno. Čeho jste si u této návštěvy všimla a jaké závěry z ní činíte? Například pokud jde o budoucí architekturu ruských plynovodů v Evropě. I české noviny uznávají, že Slováci jsou významně skeptičtější k západní politice, třetina by si jich prý přála světovou dominanci Ruska. Čím je způsoben rozdíl oproti nám?
Dostal vyhubováno? Asi si dovolil moc, když prohlásil, že ho nezajímá harašení zbraněmi a trumfování se sankcemi, ale normální dialog. Jo, to je u nás kacířská myšlenka! Na druhé straně ale v roce 2020 přestane přes Ukrajinu proudit ruský zemní plyn a vsadím se, že kdyby se Slovensko v té chvíli ocitlo bez energií, byl by Fico také za nepřítele národa. Faktem je, že pan Fico projevil zájem o slovenskou účast na plynovodu vedoucím z Turecka a Řecka, ale za předpokladu, že s tím bude EU souhlasit. Aktuálně se souhlas Bruselu nemusí jevit nijak realisticky, ale za a) Slovensko není zdaleka jediný zájemce, a za b) jak se bude rok 2020 blížit a náhrady za ruský plyn stále nebudou – a to je velmi pravděpodobné – možná i Brusel nakonec ucukne. To je ale zatím otázka budoucnosti, nicméně mi připadá zajímavé, že slovenská vláda je připravená jednat už dnes, zatímco ta naše raději ideologicky drží basu s… při roztříštěnosti národních zájmů v EU vlastně ani nevím s kým. Jako kdyby čekala na nějaký pokyn, jako že už může jednat zase v zájmu České republiky.
Prošli jsme dvěma mediálními přeháňkami: Problémem ruského dokumentárního filmu, který poměrně stupidním způsobem popisoval vpád vojsk SSSR do Československa roku 1968. A ruský sankční seznam 89 nežádoucích Evropanů, kteří nesmějí do Ruska, včetně čtyř Čechů. Jak jste sledovala české ohlasy na tyto dva momenty, kdy nás opět po čase navštívila geopolitika?
Ten ruský film jsem neviděla, ale pokud je pravda vše, co se o něm u nás psalo, tak to musí být opravdu hovadina. Jen mně zarazilo, že se v Moskvě někdo snaží obhajovat invazi z roku 1968, protože jsem v posledních letech získala dojem, že zrovna tohle období, mám na mysli komunistické období, není tím, o co se nynější moc v Rusku opírá. Vytahuje spíš pravoslaví a velké postavy dějin typu Petra Velikého, a ne vojenská puzení soudruha Brežněva. A co víc, Putin už před deseti lety v Praze přiznal „morální odpovědnost“ Ruska za osmašedesátý s tím, že to byla „tragédie“. Nevíte, kdo ten film natočil? Nebyli to ruští komunisti?
Co se týče ruského sankčního seznamu, trochu mě zarazila ta hysterie, která se kolem toho rozpoutala. My máme sankční seznam nepohodlných Rusů, a oni si troufli udělat totéž? No téda! Na druhou stranu je to ale jen jasná známka obnovené studené války, která mimo jiné z obou stran vycházela z principu „my smíme vše a oni nic“.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co Vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Myslím, že program na příští dva dny je jasný – Řecko. Dohodne se Tsipras s věřiteli? Vystoupí Řecko z eurozóny? A pokud ano, co to bude znamenat pro euro? Vždy, když je něco poprvé, je otazníků moc.
