Tereza Spencerová
15. 6. 2015
Kyjevská vláda dál razí dosavadní politiku a přehlíží reformy, byť jeho podpora na samotné Ukrajině výrazně klesá a pochval ubývá i z USA.
Kyjevský prezident Petro Porošenko koncem týdne přiznal, že hlavním důvodem, proč souhlasil s Minskem 2, bylo získat čas na obnovení bojeschopnosti armády a upevnění obranných linií. „Ještě před třemi měsíci byla technika prakticky vyřazena z boje a lidé, po roce v mobilizaci, byli unavení,“ prohlásil Porošenko při prohlídce opevnění u Mariupole. „Ptali se mně, k čemu jsou potřeba minské dohody. Za prvé, potřebujeme mír, za druhé, protože tím získáváme možnost obnovit bojeschopnost armády a postavit opevnění.“ Konstatoval, že Ukrajina „přesně plní všechny body dohody“, je ale připravena rázně odpovědět na „jakékoli ozbrojené akce“, přičemž opakovaně zdůraznil nutnost opětovné integrace Doněcku a Luhansku do Ukrajiny.
Je příznačné, že vedení rebelských oblastí Doněcka a Luhanska v týdnu vyjádřilo ochotu zůstat v rámci Ukrajiny při zajištění široké autonomie, jak předpokládá Minsk 2 v souvislosti s ústavní decentralizací země, ale šéf ukrajinského parlamentu Vladimir Hrojsman rebely odmítl s tím, že Kyjev bude o změnách ústavy jednat jen s „řádně zvoleným“ vedením obou „lidových“ republik. Reforma ústavy směrem k decentralizaci je přitom jedním ze základních předpokladů Minsku 2 a očekávají ji i další ukrajinské regiony. Nicméně, návrh ústavní decentralizace po ukrajinsku paradoxně počítá s posílením prezidentských pravomocí nad jednotlivými oblastmi, a tak ukrajinští politologové už mluví o „decentralizovaném absolutismu“.
Po Porošenkově přiznání, že minské dohody měly jen získat čas k pokračování války tak pokračuje i dělostřelecké ostřelování Doněcka, kde palba vyvolala kolaps v dodávkách vody a zasáhla také mateřskou školku a nemocnici. Kyjevská „vláda míru“ podle doněckých na hranici dotyku přesouvá značné množství těžkých zbraní, a tak je nové kolo války, z níž se klasicky obviňují obě strany navzájem, prý na spadnutí. Není ale bez zajímavosti, že americký Forbes vinu za rozněcování války přikládá Kyjevu, v jehož parlamentu už leží také návrh na prohloubení cenzury, a to s požadavkem zakázat veškeré informace z oblastí bojů, pokud je předem neschválí generální štáb. Krátce předtím Kyjev Radě Evropy oznámil, že v oblasti fronty oficiálně a legálně končí dodržování lidských práv.
Průzkumy veřejného mínění přitom odhalují, že skoro 62 procent Ukrajinců je pro ukončení války, i kdyby to znamenalo ztrátu Donbasu, přičemž adekvátně klesá i podpora Porošenka, Jaceňuka a jejich moci. Podle údajů americké agentury Pew, z nichž vyplývá, že v rámci ukrajinské krize se Rusové sjednocují a Evropa drolí, jen třetina Ukrajinců vnímá vládu v Kyjevě pozitivně, což je oproti loňsku pokles o 15 procent. Posun je obzvlášť patrný na západě Ukrajiny, kde si letos 54 procent lidí (oproti loňským 28 procentům) myslí, že vláda má na zemi špatný vliv. Porošenko má podporu 22 procent lidí v ekonomických otázkách a 28 procent v otázkách válečných. „Ať to západní lídři vidí, nebo ne, jejich konfrontační politika Rusko sjednocuje, zatímco vytváří rozpory v Evropě. Pokud NATO podnikne kroky k větší konfrontaci s Ruskem, vznikne potenciál pro explozi protestů po celé Evropě, jak se to stalo v 80. letech,“ shrnuje situaci Financial Times. Přinejmenším někteří američtí lídři nejspíš situaci v Evropě za tak rizikovou nepovažují, a proto USA hodlají ve východní Evropě a Pobaltí rozmístit pět tisíc svých vojáků a uskladnit těžkou techniku, k současným už asi 67 tisícům, kteří už v po celé Evropě dislokovány jsou; nejnovější americká základna je ve španělské Moron de la Frontera; nemluvě o zhruba dvou stovkách jaderných hlavicích rozmístěných v Německu, Belgii, Itálii, Nizozemsku a Turecku. NATO se zároveň chystá veřejně pranýřovat své členy, kteří nevydávají na zbrojení tolik, kolik by se Pentagonu a americkým zbrojařům líbilo.).
“Protiukrajinská provokace” v Kongresu
Přitom ale z USA zaznívají i jiné hlasy: zatímco Jaceňuk, jehož sami Ukrajinci na Googlu nejčastěji spojují s hesly „korupce“ a „demise“, během své návštěvy Washingtonu tvrdil, že Rusko chce ovládnout celou Ukrajinu, Bílý dům mu vágně slíbil pokračování protiruských sankcí, ale to spíš souvisí s americko-ruskou geopolitickou přetahovanou než s vlastní pomocí Ukrajině. Americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová mezitím přímo v Kyjevě tamní vládu upozornila, že příliš mnoho reforem zůstává jen na papíře, poukázala na pokračující neochotu Kyjeva vyšetřit masakry na Majdanu a v Oděse, k čemuž americký velvyslanec v Kyjevě Geoffrey Pyatt, tradiční opora kyjevské vlády, nečekaně „upozornil“, že korupce je pro Ukrajinu nebezpečnější než ruské tanky. (Jaceňuk ale trvá na tom, že pokud Kyjev ve svých reformách vytrvá, ekonomika se vrátí k růstu už příští rok.) Nezvyklou míru americké kritiky pak z iniciativy Johna Conyerse dovršil Kongres USA, když Sněmovna reprezentantů americkým ozbrojeným silám zakázala cvičit a vyzbrojovat bojovníky žoldnéřského praporu Azov, neb jsou to neonacisté. Velení Azovu, který organizačně spadá pod Národní gardu, se urazilo s tím, že nejsou žádní nacisté, fašisté, natož pak že by byli srovnatelní s Islámským státem, neboť jsou výhradně „jen ukrajinští patrioti“. Urazil se i Kyjev – poradce ministra vnitra Anton Heraščenko vzpurně vyzval americké tajné služby, aby si na Conyerse „posvítily“ a dodal, že skuteční neonacisté jsou na straně rebelů. Poslanec za Radikální stranu Ihor Mosyjčuk pak má za to, že nitky této „protiukrajinské provokace v americkém Kongresu“ vedou do Kyjeva, konkrétně prý k oligarchovi Serhiji Ljovočkinovi, o němž se spekuluje jako o možném Jaceňukově nástupci. A zatímco je složité se vyznat v kyjevském mocenském zákulisí, americký Daily Beast se ptá, kolik že to neonacistů USA na Ukrajině vlastně podporují…
Premiér Jaceňuk v souznění s Porošenkem Minsk 2 mezitím rovnou „zazdil“, když v týdnu ve Washingtonu prohlásil, že „jeho vláda nebude nikdy jednat s teroristy“. Po návratu do Kyjeva pak prohlásil, že je třeba reformovat Radu bezpečnosti OSN, protože kvůli stálému křeslu pro Rusko není s to „hájit mezinárodní právo, práva a svobody, bojovat s těmi, kdo porušují chartu organizace“. Konstatoval, že vojenská pomoc Západu Ukrajině je nedostatečná, přičemž obvinil přinejmenším evropské členy G7 z toho, že svým váháním s dodávkami zbraní Kyjevu ovlivňují i rozhodování v Bílém domě…
Mimochodem, Jaceňuk se před cestou do Washingtonu nechal slyšet, že ukrajinský oligarcha Dmytro Firtaš by měl být vydán do USA, jak to požaduje americká strana (a rakouský soud jí odmítá vyhovět), nejspíš proto, aby se už na veřejnost nedostávaly další zákulisní okolnosti Majdanu. Americký ministr financí Jacob Lew pak Jaceňuka ujistil, že podporuje jeho snahu nesplácet komerční dluhy, což v praxi podle plánů Kyjeva znamená, že by věřitelé v rámci neutrálně znějícího „dluhového moratoria“ přišli alespoň o 15 miliard dolarů. Ono „moratorium“ je faktickým přiznáním státního bankrotu, a tak se ukrajinské dluhopisy hroutí, ale Mezinárodní měnový fond k tomu proklamuje, že přesto dodá Kyjevu další miliardovou tranši, ovšem za podmínky, že bude vracet peníze alespoň pro MMF. Zatímco se věřitelé bouří, zdá se, že je Ukrajina na nejlepší cestě ocitnout se zcela v moci MMF a chystá se na „transparentní“ rozprodej státních aktiv.
PS.
Český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v souladu se závěry summitu G7 předvídá, že sankce proti Rusku zůstanou v platnosti přinejmenším do konce roku, ale Financial Times konstatuje, že tato kárná opatření beztak už nefungují, neboť firmy se je naučily obcházet. Uvádí k tomu příklady francouzské firmy, která zrušila obchod s ruskou společností ze sankčního seznamu, ale vzápětí tutéž objednávku dostala od dosud neznámé ruské firmy, nebo prodeje produkce „dvojího použití“ do Ruska přes třetí země. K erozi sankcí přitom přispívá i ministerstvo financí USA, které ruským firmám ze sankčního seznamu umožňuje půjčky na západních finančních trzích. „Odbor kontroly zahraničních aktiv sdělil bankám a vývozcům, že ruským subjektům, na něž se vztahují sektorové sankce, je obecně umožněno dosahovat třicetidenního poklesu kapitálu za předpokladu, že bude ve stanovené lhůtě opět řádně navýšen. To v praxi znamená pokračující úvěrování v podobě třicetidenních tranší,“ konstatuje deník.
Týž list pak v jiném materiálu popisuje obchodní aktivitu mezi evropskými ropnými koncerny a ruskými energetickými firmami Gazprom a Rosněfť, které jsou obě na sankčním seznamu. „BP má blízko k podpisu dohody, podle níž od ruského státního koncernu Rosněfť koupí dvacetiprocentní podílu v sibiřském ropném poli za cenu, která může dosáhnout 700 milionů dolarů, sdělili Financial Times lidé seznámení s jednáním, zatímco (italský) Eni a (norský) Statoil získaly od svých vlád souhlas pokračovat ve společných podnicích s Rosněftí. Shell rovněž dál pracuje s Gazprom Něfť na společném podniku Salám a má od nizozemské vlády souhlas i k dalším projektům.“ Financial Times připouští, že mnohé z těchto obchodů vycházejí z předpokladu, že sankce jsou jen dočasné, což v zásadě znamená, že ropné koncerny sankce odmítají a podle všeho i adekvátně lobbují za jejich úplné zrušení.
…celý text najdete ZDE
