V sobotu 13. června 2015 se pražskou Betlémskou kaplí s několika stovkami pohrobků Mistra Jana Husa – doslova a do písmene – rozhostily hrdost a vlastenectví. Zcela se odlišující od uličních povelů posledních desetiletí (bez pomalovaných českých vlajek) a lá Kdo neskáče není Čech.
Pozdravení a díky za vše, co se odehrálo, náleží především spisovatelce, v dané chvíli živé kacířce – Lence Procházkové. Bohatí dali od shromáždění ruce pryč; chudší přispívali s otevřeným, podle možností kapsou i srdcem, dosyta. Věnem přispěli spisovatel Milan Kundera, literární kritik Mojmír Grygar, Nadace Jana Klimenta, několik dalších.
Až na výjimky bylo shromáždění v Husově stánku zcela ignorováno českým veřejnoprávním tiskem, televizí nebo rozhlasem. Jedno však vím určitě a nastokrát, kdo přišel, nabyl sílu a energii, že to s námi ještě není tak špatné. Věřím, že nás bude pořád více a více a naše řady porostou, nezávisle na zatvrzelosti a tuposti mocných.
Ze skvělých myšlenek přítomných řečníků a interpretů ocituji na závěr poslední dvě věty z vystoupení již připomenuté sestry, která nazvala svůj příspěvek: „ Jan Hus – sůl země“. Cituji: „Mistr Jan Hus, který byl nejslanější solí této země, pozvedl pro všechny své následovníky intelektuály laťku velice vysoko. Tím, že ji budeme podlézat, ji snížit nemůžeme.“
 |
| Foto: Zdeněk Hrabica |
