– TER-
29.6.2015 Literárky
Laureát Nobelovy ceny za ekonomii a někdejší ekonomický poradce šéfa EU vysvětlují, proč by Řekové měli odmítnout další návrhy Evropské unie a v případě nutnosti se připravit i na odstoupení od eura, a to pro dobro své země.
Je „už nějakou dobu očividné“, že vytvoření eura „byla strašlivá chyba“, protože Evropa nikdy nesplňovala předpoklady pro úspěšnou jednotnou měnu, konstatuje Paul Krugman v komentáři publikovaném v New York Times. Ukazuje se ale, že odstoupení od eura je mnohem složitější a děsivější, než bylo přistoupení, a ani ty nejvíce problematické ekonomiky v Evropě v tomto směru pravidelně odstupují od čáry, z níž už není návratu. Znovu a znovu se vlády podřizují požadavkům věřitelů na přitvrzení škrtů, zatímco Evropská centrální banka, která podle Goldman Sachs ponese veškerou finanční tíhu případného „Grexitu“, byla až dosud s to bránit tržní panice.
Situace v Řecku nyní ale podle Paula Krugmana překročila Rubikon – banky jsou dočasně zavřené, vláda omezuje toky kapitálu do zahraničí a je velmi pravděpodobné, že brzy začne vyplácet penze a mzdy prostřednictvím poukázek, což bude v podstatě znamenat vznik paralelní měny. A příští týden se bude konat referendum o tom, zda přijmout požadavky „Velké Trojky“, institucí, které zastupují zájmy věřitelů, a s nimi i další drastické škrty. „Řecko by mělo hlasovat NE a řecká vláda by měla být připravena, v případě nutnosti, na vystoupení z eurozóny,“ konstatuje Paul Krugman. Řecká ekonomika v rámci dosavadní vnucené politiky zkolabovala a tento kolaps „do značné míry souvisí s eurem, které lapilo řeckou ekonomiku do svěrací kazajky“. Příklady úspěšných úsporných opatření totiž typicky spočívají v razantní devalvaci měny, která zvyšuje konkurenceschopnost vývozu. To se například stalo v Kanadě v 90. letech a do ještě větší míry nedávno na Islandu. „Ale Řecko bez vlastní měny takovou možnost nemá,“ shrnuje Krugman.
Případný Grexit je často spojován s rizikem finančního chaosu, runem na banky nebo nejistým právním statutem dluhů. Proto předchozí řecké vlády raději přijímaly drastické příkazy věřitelů, a proto o nich byla ochotná jednat dokonce i Syriza, která chtěla jediné – zastavit další škrty. Trojka na to nereagovala a předložila Athénám nabídku, která se v zásadě nijak nelišila od politiky předchozích pěti let. Něco takového ale řecký premiér Alexis Tsipras nebyl schopen akceptovat, protože by tím ztratil smysl své politické existence. Zdá se proto, že hlavním cílem Trojky bylo dostat Tsiprase z úřadu, což se pravděpodobně stane, pokud se řečtí voliči zaleknou konfrontace a v referendu budou hlasovat pro další škrty, k čemuž je vyzývá například šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker, podle něhož navíc Tsipras svému národu „lže“.
„Nemusejí to ale dělat, a to hned ze tří důvodů,“ míní Paul Krugman na adresu řeckých voličů, kteří by se mohli v referendu zaleknout Grexitu. „Za prvé, víme, že drastické škrty nikam nevedou: po pěti letech je na tom Řecko hůř, než kdykoli dříve. Za druhé, většina a možná ta nejobávanější část očekávaného chaosu už beztak nastala. Banky jsou zavřené, kontrola kapitálu vyhlášena, moc dalších škod už přijít ani nemůže. Ale hlavně, podřízením se ultimátu Trojky se Řecko s konečnou platností vzdá jakéhokoli předstírání, že je ještě svrchovaným státem. Nenechte se zmást tvrzením, že činitelé Trojky jsou jen technokraté, kteří ignorantským Řekům vysvětlují, co mají dělat. Tito údajní technokraté jsou totiž ve skutečnosti fantasté, kteří už popřeli vše, co víme o makroekonomice, a vrší chybu za chybou. Nejedná se totiž o analýzy, ale o moc – o moc věřitelů vysávat řeckou ekonomiku, přičemž ona moc potrvá do té doby, dokud bude odstoupení od eura považováno za nemyslitelné,“ zdůrazňuje Krugman. „Proto je na čase s tou nemyslitelností skoncovat. Jinak bude Řecko čelit nikdy nekončícím šrtům a depresi bez náznaku konce.“
V podobném duchu se na americkém Foreign Policy vyjadřuje také Philippe Legrain, který v letech 2011 až 2014 působil jako ekonomický poradce předsedy Evropské komise. „Krásné evropské ideály míru, rozkvětu a demokracie byly vytěsněny politikou z pozice síly,“ popisuje autor situaci posledních týdnů. Když Alexis Tsipras oznámil referendum, ministři financí eurozóny „přerušili s Sthnami jednání, sabotovali referendum a dotlačili Řecko na cestu ke kontrole kapitálu, bankrotu a možná i vystoupení z eurozóny,“ míní autor v komentáři nazvaném Řecko je terčem vydírání: „Je to demokracie? A pokud ne, tak co to je?“
Věřitelé se snažili hodit vinu za krach jednání na Tsiprase, ale byla to právě jejich zatvrzelá neochota zmírnit Řecku dluhové břemeno, co Tsiprase zahnalo do kouta, k vyhlášení referenda. To je naplánováno na 5. července, ale už 30. června končí program financování, o němž se má v referendu rozhodovat a který věřitelé odmítli prodloužit. „Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to k smíchu,“ konstatuje Philippe Legrain s tím, že EU odmítla vyjít v tomto směru Athénám vstříc: „Vlády eurozóny se tak bojí voličů, že se pokusili upřít Řekům právo hlasovat.“
