Pavel Letko
16.6.2015 E-republika
Omluvou pro naše jednání nám nikdy nemůže být pouhé plnění rozkazu, neb tak bychom ani o píď nepřevyšovali obyčejná hovada.
Blížící se výročí upálení Mistra Jana Husa umožnilo České televizi pokusit se o této postavě evropského formátu natočit historický film bez ideologie a bdělého oka cenzora. Výsledek se ovšem nemůže srovnávat s mnohdy zatracovaným Vávrovým velkofilmem. Nová Svobodova verze je především televizním počinem a výpravou se Vávrovu dílu nemůže rovnat. A také nahlíží na historické skutečnosti z jiné perspektivy. Vávrův Hus je ztvárněn jako revoluční kazatel, který o pár století předběhl V. I. Lenina. Svobodův Hus je naopak podle některých kritiků filmu ZDE spíše skromným kazatelem morálky, takovým předchůdcem Mirka Dušína.
Subjektivní pohled
Osobně nevidím Husa ani v jedné z těchto poloh. Přesto se mi oba filmy líbily a pokládám je v naší kinematografii jednoznačně za to lepší, co se našim umělcům podařilo vytvořit. Obzvláště to platí o novém „Husovi“. „Komunistická“ kinematografie se totiž může pyšnit mnoha uměleckými skvosty, které bude ta naše novodobě osvobozeně demokraticky kapitalistická jen těžko dohánět. Připomeňme si třeba Vláčilovo „Údolí včel,“ či „Markétu Lazarovou,“ nebo Vávrovo „Kladivo na čarodějnice“, když už odhlédneme od jeho „Husitské trilogie“. Dnes na taková díla nejsou ani peníze, ani lidi, je privátně vykradeno a korporátně zameteno.
Buďme tedy vděčni alespoň za díla jinak průměrná. Věrnějšího a lepšího „historického Husa“ nečekejme od nikoho, neboť jeho obraz si každý musí dotvořit sám. Hus totiž rozděloval společnost celých 600 let a rozděluje ji i nadále, ať už si to někdo uvědomuje nebo ne. Dnes samozřejmě již méně než před sto lety, kdy vyvěšení husitského praporu prezidentem Masarykem znamenalo diplomatickou roztržku s Vatikánem. Přesto nějakého jednotného historického pohledu jsme se nedočkali ani od historiků, ani od teologů, a tak jej těžko můžeme čekat od komediantů.
Husovská komise
Výsledkem bádání „husovské komise“ a Mezinárodní konference o Mistru Janu Husovi pořádané v Římě koncem roku 1999 byla lítost vyjádřená tehdejším papežem Janem Pavlem II. Lítost nad Husovou krutou smrtí. Pro některé trochu málo. Jenže k podobnému skromnému výsledku prý přispěl i příspěvek evangelického historika Jiřího Kejře. Podle jeho názoru vyjádřeného na konferenci byl totiž Hus odsouzen v souladu s tehdejším právem. Těžko říci, zda byl na místě (dne 17. prosince v 1999 v bazilice Santa Croce v Jeruzalémě) odměněn papežským Řádem sv. Silvestra za takový nestranný posudek soudního znalce, či za něco jiného. V očekávaném papežově proslovu zazněla pouze konečná slova lítosti nad Husovou tragickou smrtí a ocenění jeho mravních kvalit. Takovéto vyústění celého úsilí bylo zklamáním pro ty, kteří si všimli, že nebyly explicitně odsouzeny pořádky v pozdně středověké církvi, ani posouzena Husova teologie, i když k tomu dávají texty II. vatikánského koncilu prostor. Nebylo zneplatněno Husovo odsvěcení, ani církevní tresty na něj uvalené. Více k tomuto tématu je možné přečíst ve stati Katolická církev a moderní bádání o Janu Husovi.
Za sebe dodávám, že považuji za skandální vážně zkoumat oprávněnost tehdejšího rozsudku na základě pozitivního práva platného v dané době. Podobně bychom se mohli dočkat na nějaké konferenci o holokaustu vystoupení nějakého historika, že přišel na to, že podle tehdejšího práva bylo zabíjení Židů v nejlepším pořádku. Milada Horáková byla k smrti odsouzena také podle tehdejšího práva a další stovky lidí také. Podle paragrafů, podle tehdejšího práva asi ano. Podle práva byly vypáleny i Lidice a muži popraveni. Nešlo o nějakou zvůli, ale o rozhodnutí tehdejšího vládce. Bylo přece stanné právo. Další příklady snad uvádět netřeba. Snad nebudeme tvrdit, že všechny ty miliony umučených, ať už fašisty, komunisty či inkvizicí, byli odsouzeni podle práva? Jedině podle práva Antikristova, řekl by Hus.
Hus dnes
Můžeme však hledat nějaké příčiny, proč je Hus nepohodlný i dnes? Jistě. Zkusme si všimnout jen dvou z mnoha nejistých obviněních proti němu vznesených.
1) Hus spolu s Viklefem tvrdil, že světská moc může odejmout majetek nehodné církvi. Na obvinění z tohoto „bludu“ Hus vtipně (dopis 59. Janu z Chlumu) poznamenává, že bude-li tato teze odsouzena jako blud, bude největším bludařem nejen Zikmund a jeho bratr Václav, ale i jejich otec Karel IV. Neboť ti všichni vladařové církvi majetek odňali. My můžeme dodat, že nebyli první ani poslední. V našich novodobých dějinách k takovému kroku sáhla prostřednictvím pozemkové reformy v roce 1919 Masarykova 1.republika a v roce 1947 navázala její revizí i poválečná „Národní fronta“.
2) Hus nesouhlasí s tehdy přijímanou tezí, že hlavou církve je papež a tělem církve je sbor kardinálů. Podle Husa je hlavou církve Kristus a tělem jsou všichni opravdoví křesťané. Pro nevěřící jde jen o nějaké zbytečné slovíčkaření. To je i není pravda. Pro tehdejší hierarchii to byl jeden ze stěžejních bodů obžaloby. Sám Hus tomuto tématu věnoval podstatnou část svého ústředního spisu „O církvi“. Tehdejší představa mocných se řídila heslem o dvou bodech:
a) papež má vždycky pravdu
b) když pravdu nemá, platí bod č.1.
Místo slova „papež“ je samozřejmě možné dosadit „císař“. Jelikož v té době však byli papežové hned tři, koncil rozhodl, že je ještě výše než papež. To však je již jiné bludné téma.
Důležité je, že většina lidí, kteří nejsou ani papežové, ani císaři a ani kardinálové, má jasný celoživotní program. Poslouchat a plnit to, co si vrchnost přeje. Naproti tomu Hus přišel s tezí, že nejvyšším králem je Kristus a každý člověk by tedy měl hledět následovat tohoto Krále králů. Může tomu dnes porozumět i nevěřící? Těžko, ale přece. Král králů, Kristus promlouvá v každém člověku. Každý člověk může soudit o dobru a zlu. O spravedlnosti, pravdě a lásce. Může volit mezi pravdou a lží. Přičemž toto všechno člověk rozpoznává tím lépe, oč věrněji to žije.
Nestačí tedy hovořit o pravdě, je potřebné pravdivě žít. Člověk, který usiluje o takový poctivý a pravdivý život, má lepší poznání než prolhaný král. Byť by za ním stála celá zkorumpovaná mašinérie. „Vládce světa“ v době Husově uvalil na Čechy sankce za to, že tehdejší vládní a mediální moc nezpívala výhradně jeho písničku a navíc nechtěla přispívat na jeho války. Hus a před ním i Viklef zpochybnili autority tohoto světa a poukázali na věčný orientační bod lidského jednání. Bod, který se nachází ve středu každého člověka. Oč méně se člověk může spoléhat na autority „zvenčí“, o to více se může a musí spolehnout na svůj rozum a tohoto vnitřního pozorovatele a soudce. Omluvou pro naše jednání nám tak nikdy nemůže být pouhé plnění rozkazu, neb tak bychom ani o píď nepřevyšovali obyčejná hovada.
Související články:
