Vladimir Putin nebyl na summit G7 do Bavorska s hostitelkou Angelou Merkel minulý týden přizván, což neznamená jen, že ruský president přišel o dva dny v malebném zámku Elmau, nýbrž i o nákupy v bavoráckých pumpkách s US presidentem Barackem Obamou, který soudě dle výpovědí očitých svědků a spousty zábavných fotografovaček vybil svého vnitřního Clarka Griswolda užíváním si v bavorském městečku Krun.

Obama v Krunu

Ale G7 poskytuje při vylučování rovné příležitosti, což znamená, že to nejsou jen bývalé supervelmoci, které nejsou vítány, nýbrž vzrůstající supervelmoci, což pak znamená, že u stolu neuvidíte ani Xi Jinpinga.

Ale „Velký strýček Xi“ (jak je v Číně familiárně znám) nejspíš kvůli tomu nespavostí trpět nebude, protože v očích Pekingu, je G7 – dost podobně jako MMF a Asijská rozvojová banka (ADB) – reliktem globálního a politického řádu, který už daleko pokročil na své cestě k zastaralosti, pokud už po ní už nedorazil rovnou do cíle.

Xi Jinping; illustration: The New Yorker

Global Times (o nichž by se mělo poznamenat, že je vlastí oficiální noviny vládnoucí Komunistické strany, Lidové noviny) má k tomu, proč je G7 v moderním světě už dost nepodstatná, více co říct.

Od Global Times:

Summit G7 skončil minulý týden v Německu. Čínští akademici a média o tuto zastaralou neformální instituci sotva projevili zájem, ovšem kromě Deklarace námořní bezpečnosti vydané ministry zahraničí G7. Tato deklarace vyjadřuje své obavy z „jednostranných akcí“ v Jihočínském moři, čímž je Čína zjevně cílem jejich útoku.

Soudě podle agendy, která se na letošním summitu G7 probírala, to šlo proti globálnímu trendu k míru, rozvoji a spolupráci a stalo se to pouhou geopolitickou pomůckou.

G7 byla od svého založení klub boháčů, který sestával z hlavních Západních mocností a zaměřoval se na kolektivní hegemonii US vedeného Západu. Mívala ve zvyku zaměřovat se na světové ekonomické problémy a pak to rozšiřovat do politických a bezpečnostních záležitostí. Po Studené válce do této skupiny přibrali Rusko, čímž se téměř stala jádrem správy globálních záležitostí a vypadala, jako by pomýšlela nahradit Radu bezpečnosti OSN.

Avšak ostatní členové G7 se nikdy k Rusku nechovali jako k rovnému partnerovi. Rusko mělo co mluvit jen do politických a bezpečnostních záležitostí, nikoliv však finančních a ekonomických.

Jak svět vstoupil do 21. století, začaly se vynořovat nové ekonomiky a nové politické a ekonomické centrum světa se začalo postupně přesouvat do asijsko-pacifické oblasti. V roce 2008 v důsledku globální finanční krize členové G7 uvázli a tyto národy si začaly uvědomovat, že by se mohly krize zbavit pouze s pomocí vynořujících se ekonomik. US tudíž navrhly jako hlavní platformu k prodiskutování mezinárodních ekonomických problémů definovat G20. Avšak v rámci G20 měla G7 v úmyslu dominovat nad stanovováním agendy, G7 ale už nemůže hrát svou roli bez spolupráce s novými ekonomikami, jejichž se dnes ozývá ještě více.

Avšak země jako US a Japonsko jsou sotva schopny přijmout vzrůstající mezinárodní postavení vynořujících se ekonomik a zdráhají se vzdát se své hegemonie. Když ta finanční krize mírně polevila, Západní média halasně propagovala „obrození“ G7. Ale ekonomický výkon členů G7 znamenal to, že tento summit byl shromážděním zadluženců.
Role G7 je ve správě globálních ekonomických záležitostí do jisté míry negativní. MMF a Světová banka jsou pod kontrolou členů G7. To je jeden z důvodů ubohého plnění funkce G20.

I v oblasti politiky a bezpečnosti prosazují Západní mocnosti neustále roli G7. Ale G7 se ukázala být neschopnou udržovat regionální stabilitu a naopak to vedlo k chaosu na Středním východě. Západ po Ukrajinské krizi vyloučil z původní G8 Rusko, čímž současné seskupení G7 nasměroval k tomu, aby se stalo reliktem Studené války.
Rusko s Čínou jsou hlavními cíli diskusí na tomto summitu G7. Rozhodli se uprostřed probíhající Ukrajinské krize pokračovat s vyvíjením nátlaku na Rusko. Co se týče Číny, soustředili se na záležitosti kolem Asijské banky investic do infrastruktur (AIIB) a na Východní a Jižní Čínské moře. Stojí však za povšimnutí, že evropští členové v obou záležitostech projevili odlišná stanoviska od US a Japonska.

Zda se z G7 stane geopolitický nástroj nebo relikt Studené války, to do velké míry závisí na evropských zemích. Evropa má na rozdíl od US užší geopolitické a ekonomické vazby na Rusko. Pokud se z G7 stane platforma konfrontace mezi Západem a Ruskem, tak to bude pro Evropu bezpochyby katastrofa. Snaha o mírové vyřešení Ukrajinské krize s Ruskem je v souladu s evropskými zájmy. Co se týče Východního a Jižního Čínského moře, tedy rozmíšky tisíce kilometrů od Evropského kontinentu, tak se do něj tyto země nezbytně nemají zapotřebí zapojovat.

Během summitu G7 se japonský ministerský předseda Shinzo Abe pokoušel Evropské země přetáhnout na japonskou, proti-čínskou scénu. Čína by se měla mít před touto japonskou vládou nadále na pozoru.

Jasně je k tomu třeba přistupovat se značnou opatrností, uvážíme-li, že to pochází přímo z politbyra, nicméně ale jsou v tom důležité postřehy, které si zaslouží pozornost.

Např. Čína dává G7 na roveň MMF a Světové bance, tj. dvěma institucím, které Peking už značně zpochybňuje přes AIIB a pomocí Fondu Hedvábné stezky. Čína je sice veřejně opatrná, když přijímá k těmto současným mezinárodním zápůjčním ústavům smířlivý postoj. V tom se zčásti odráží fakt, že Čína se moc nehrne do toho, aby si čechrala peří se Západními zeměmi, které podstoupily dost znatelné politické riziko, když podpořily AIIB i přes zuřivý odpor Washingtonu. Avšak kromě toho, přijetím přehnaně kritického stanoviska k institucím, jejichž cíl je údajně podobný jako má AIIB, riskují vyslání špatného poselství zemím, které závisí s pomocí na nadnárodních institucích. Takže, když dávají na roveň MMF, Světovou banku a ADB s G7, než následně pak tu poslední prohlásí za „relikt Studené války“, tak je to způsob k otevření zadních vrátek k poukazu, že multilaterální instituce pod dominancí G7 jsou kvůli svému vedení nasměrované k nevýznamnosti.

Dále tvrzení, že „ekonomický výkon členů G7 znamená, že ten summit je shromážděním zadluženců,“ je na jednu stranu pokrytecké (Čína konec konců sedí na 28 bilionech $ dluhů), ale na druhé straně vypovídá o skutečnosti, že i čínský zpomalený ekonomický růst znamená těžkosti s přechodem z ekonomiky tažená investicemi na model tažený spotřebou, když je ekonomický růst na Západě prostě úplně uvázlý, a v Japonsku jakbysmet, přičemž Tokio se potýká s noční můrou deflace už desítky let, což se zatím Abenomice (přezdívka pro hospodářskou politiku současné japonské vlády) nepodařilo napravit. Jinými slovy možná i čínský hospodářský zázrak čeká tak řečené „tvrdé přistání“, ale určitě lze argumentovat, že čínská hospodářská mašinérie bude i v pochroumaném stavu schopna Západ překonat.

Nakonec, co je snad nejdůležitější, Čína naznačuje, že dominance Washingtonu nad G7 povede k vedení krátkozraké zahraniční politiky, která konspirovala za rozdmýchání chaosu na Středním východě (kde je teď téměř nemožná sledovat, kde US podporují šiítské milice a kde sunnitské milice) a vytváří ve Východní Evropě podmínky pro druhou Studenou válku. O svévolném vyloučení Ruska Peking říká, že se tím riskuje transformace G7 na to, co by bylo politickou tlapou NATO, která by těmto institucím podvracela schopnost posilovat mír a spolupráci.

A opět, něco z toho je propaganda servírovaná zatepla čerstvě přímo z kuchyně Komunistické strany. Dá se ale říci, že ta geopolitická analýza v pozadí je v tom stejně zřetelná, i když pod pláštíkem nadsázek.

G7, zrovna tak, jako MMF a Světová banka se rychle stávají oběťmi arogance svých nejmocnějších členů. Jestli se převládajícímu smyslu pro Západní výjimečnost dovolí, aby propadl stejnému typu sebeuspokojení a nepřizpůsobivosti, která paralyzovala MMF, tak nemusí být daleko doba, kdy vynořující se mocnosti světa nahradí ty v pozicích zakopané politické orgány stejně, jako nahrazují ty neefektivní hospodářské instituce.