Ladislav Kašuka
3. 5. 2014 blog idnes
V roce 2009 bylo založeno tzv. Východní partnerství, což je projekt iniciovaný Evropskou unií vytvořený údajně kvůli zlepšení sousedských vztahů se šesti postsovětskými zeměmi (Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán), který by měl být pro tyto země jakousi „školou západní demokracie“ a vlastně jakousi přípravou na jejich budoucí začlenění do struktur EU a NATO. Tento projekt však není ničím jiným, než plánem na ekonomické a kulturní ovládnutí těchto zemí.
Ve skutečnosti totiž jde o získání nových trhů pro evropské a americké výrobce a využití území členských zemí jako surovinových kolonií západních velmocí. Podobné sliby, které Evropská unie dává zemím, které jsou v současné době členy tohoto společenství, dávala kdysi Amerika svým arabským „partnerům“ na Blízkém východě! Stačí si vzpomenout na přátelské summity Američanů s představiteli arabských zemí bohatých na ropu, nebo jiné suroviny a nerosty, na srdečné úsměvy a objetí amerických politiků s Husajnem, nebo Kaddáfím a na to, jak tito muži dopadli a co se stalo z jejich zemí poté, co přestali dělat to, co po nich Amerika chtěla.
Stejné je to s Východním partnerstvím! Evropské unii a USA, které celou dobu tahají za nitky, v něm nejde o nic jiného, než lacino přijít k novým koloniím, které se stanou novým trhem pro jejich výrobky a zároveň poslouží jako další část železné obruče, kterou se západ snaží izolovat Ruskou federaci od zbytku světa, aby tak umenšil její vliv a zaujal její místo na evropském energetickém trhu. Členské státy tak čeká „demokratizace“ v západním stylu, tedy příval laciné a pokleslé západní „kultury“ šířené masmédii a přechod k jednoduché a bezduché konzumní společnosti s absolutním nezájmem o zachování tradičních rodinných a morálních hodnot! Čeká je budoucnost poslušných otroků pracujících na své bohaté partnery-pány, s možností náhlých zničehonic vypuknuvších barevných revolucí, pokud by náhodou občané těchto zemí do svého čela zvolili někoho, kdo by se nelíbil politikům v Bruselu, nebo Washingtonu!
Zářným příkladem takové budoucnosti je dnešní Ukrajina! Kdyby přece ve Východním partnerství opravdu šlo o demokratizaci členských zemí, musela by Ukrajina jako stát, ve kterém došlo k násilnému, nedemokratickému převratu a ke svržení legitimně celým národem zvoleného prezidenta a vlády být z tohoto partnerství již dávno vyloučena! Jak může být země, v které ve vládě a parlamentu sedí lidé, kteří zcela nepokrytě vyznávají nacistickou ideologii a válečné zločince oslavují jako hrdiny členem demokratického společenství, kterým má být Východní partnerství?! Kdyby totiž bylo Východní partnerství opravdu demokratickým společenstvím, nemohla by v něm nadále zůstat Ukrajina!
Pokud je členem takového společenství země, jejíž armáda na rozkaz prezidenta a vlády páchá genocidu na civilistech a přesto má neutuchající podporu západních států, které jsou zároveň iniciátory vzniku a garanty Východního partnerství, svědčí to něco o tom, že toto společenství je falešné a shnilé již od základů! Pokud země s armádou vraždící vlastní obyvatelstvo, včetně žen a malých dětí zůstane jeho členem a nikomu ze západu to nevadí, svědčí to o jediném! O nějakou demokratizaci a rozvoj tu západu nikdy nešlo! Od začátku tu jde jen o ekonomické a územní zisky! Pokud, to ostatních pět zemí, v kterých vládne zatím mír, včas nepochopí, může je čekat podobný osud jako Ukrajinu!
