Stanislav A. Hošek
6. 5. 2015
Měl jsem dva strýce. Za druhé světové války jeden bojoval v řadách Rudé armády a druhý víc jak dva roky partyzánčil v Beskydských. Oba měli základní vliv na celý můj život, protože na konci války jsem měl teprve osm let a v jejím průběhu nás, mámu a sestru, otec opustil. Suplovali mně tedy otce svým chlapstvím. Za celý život jsem na ně nedal dopustit, zvláště když rudoarmějec po roce 1968 opustil řady KSČ.
Partyzán už na to neměl čas, byl po smrti. Oba byli pro mne nejvyšší autoritou, i když se v mnoha věcech neshodovali a snad právě tím ve mně vychovali jak kritické myšlení, tak snahu po kompromisu a v neposlední řadě smysl pro skutečnost dané chvíle. Díky tomu nikdy nedokážu poněkud zpozdile měřit minulost rozumem a zkušenostmi pozdější doby, nadtož dokonce dneška.
Přesto ale, kdyby dneska strýček žil, asi bychom se k některým problémům vrátili. Když píšu vrátili, tak tím říkám, že by pro nás nebyly nové.
V prvé řadě bychom jistě hovořili o tom, zda jsme byli osvobozeni, či dobyti. Na tak hloupou otázku jsi už dávno znal odpověď. Samozřejmě, že celé národy Rudá armáda osvobozovala, osvobozovala od hitlerovského, především antislovanského nacismu, kterému se zkráceně, i když nesprávně, nadávalo fašismus. Její politruci to, podle zkušeností strýčka, doslova vtloukali vojákům i nižším důstojníkům do hlavy. Jestli Stalin a jeho štáb celé válečné tažení do Berlína opravdu považovali jenom za osvobození, či něco víc, to nás, obyvatele Protektorátu a s vysokou pravděpodobností i dalších hitlerovci okupovaných, či Hitlerovi přisluhujících zemí, fakticky ani nenapadlo, nadtož zajímalo. Vždyť ty dlouhé roky války všestranně deptaly prakticky každého Evropana natolik, že byla naprostá většina ráda, že válka skončila. Strýc vždycky říkával, že ovšem ne každý se cítil v Evropě Rudou armádou osvobozován. Tvrdil však, že jich bylo, konkrétně v Protektorátu velice málo, určitě asi daleko víc jich bylo v Maďarsku, či Rumunsku a vůbec nepochyboval o tom, že naprostá většina Němců nikdy nebude čestně tvrdit, že byli osvobozeni.
V těch prvních letech po válce ovšem v naší zemi šlo o ještě něco jiného. Propukl boj o jiné osvobození, osvobození jiné kvality. Osvobození lidí práce od nadvlády kapitálu. Tento proces byl vlivem válečných mezinárodních smluv pozdější propagandou studené války spojen s oním předcházejícím osvobozením národa od hitlerismu. Dnes se onomu mezinárodnímu rámci tehdejší vývoje v Československu dokonce „geopoliticky“ říká rozdělení sfér vlivu. Zkrátím to. Díky znárodňování soukromého vlastnictví bank, továren, velkoobchodů a později veškeré produkční sféry, se neobyčejně v naší zemi rozrostl okruh lidí, kteří se už necítili být osvobozeni Rudou armádou. Jejich vnímání ale už tehdy bylo ovšem scestné, protože spojovali vznik socialismu u nás s výsledky druhé světové války. Jenže Sovětskému svazu v té válce primárně nešlo o vznik socialismu u nás. Sovětský svaz si pouze potřeboval zajistit co nejširší nárazníkové pásmo od kapitalistického, nesmiřitelně nepřátelského Západu. Za vznik socialismu v naší zemi byli odpovědni pouze naši občané a nikdo jiný. Sověti by nám jej tady nezaváděli, na to neměli nikdy dost sil a vlastně ani zájem. Ovšem je samozřejmé, že pak nám pomáhali, když se v jeho prospěch překlopila politická situace v naší zemi.
Po čtyřiceti letech se u nás socialismus zhroutil. Vítězové ve své ideologii pevně spojili svržení moci hitlerovců s nástupem politické „diktatury proletariátu“. Takovouto propagandou znehodnotili heroismus vítězů nad hitlerovci. Záchranu českého národa před germanizací, či genocidou vojáky Rudé armády dokonce dneska někteří intelektuálové už vydávají za nepatřičnost, protože prý tak malý národ stejně dříve, či později bude muset zaniknout. Naši debatu bych určitě skončil následovně.
Máš štěstí strýčku, že ses té podivné doby nedožil. Sice vím, že by tě nezlomila, ale asi by tě sem tam přece jenom napadlo, zda jsi nebojoval a nepřetrpěl několik zranění zbytečně.
Buď klidný.
V žádném případě. Díky tobě a všem tehdejším tvým kamarádům jste dokázali to, co se povedlo v dějinách málokomu. Já si troufám dokonce říci, že nikomu. Zajistili jste svým dětem, prožití celého svého života bez války. Díky vám jsme se tak určitě stali nejšťastnější generací v dějinách, protože jsme k tomu navíc netrpěli „sociálním“ strachem. Strachem všech našich předků před žebrotou, jak říkávala moje babička, tedy před ztrátou možnosti obživy a ztrátou střechy nad hlavou. Připočteme-li k tomu zdravotní péči a vzdělání zdarma, pak jste nám poskytli doslova sociální přepych, který se nedá penězi lehce vyjádřit.
Vy jste nebojovali zbytečně. To my, vaše sociálním přepychem zhýčkané děti, jsme, jak se teď jasně ukazuje, zbytečně žily, když jsme všechno to dobré prohospodařily. Strašné je, že naše děti budou muset, bohužel zase ve válkách, alespoň ty vaše výdobytky získat zpět.
