Komentátoři se rozepisují o „španělském zemětřesení“, k němuž došlo v neděli 24. května při oblastních a obecních volbách pořádaných ve třinácti ze sedmnácti tamních regionů (comunidades). Jistě, tektonické procesy jsou evidentní.
 |
| Pablo Iglesias 15. května ve Valencii. |
V mnoha směrech je to překvapující, protože vládnoucí třída a upachtění pracovníci jejího politických a mediálních štábů, kteří se aktivizovali doma i v zahraničí, udělali všechno proto, aby hnutí Podemos na jeho vzestupu zastavili. To snažení bylo všudypřítomné a promyšlené, s pečlivou dělbou práce v používání různě drsného výraziva a celé škály (ne)nápadných tlaků.
 |
| Juan Carlos po abdikaci 30. července 2014 |
Především nastala – jak říkávala stalinská byrokracie ve východním bloku v případech ohrožení zdola – „nutná výměna kádrů“, ba i orgánů. Krátce po úspěchu Podemos v čele s mladým a charismatickým Pablem Iglesiasem v loňských volbách do Evropského parlamentu (pět křesel), předal mravně vykřičený král Juan Carlos, oslavovaný garant „přechodu k demokracii“ (1975-1977), která se frankistických kádrů a jejich temné minulosti ani nedotkla, panovnické žezlo přece jen mladšímu a hlavně charismatickému Filipovi VI. Nový král konstituční monarchie (ústava 1978) převzal do značné míry slovník Podemos (Můžeme) a – ještě přitvrdil! Nejenže při kritice zavedených zkorumpovaných či jinak profláklých stran hovořil o „novém začátku“, ale v novoročnímu projevu tuto skvělou perspektivu doprovodil heslem Debemos (Musíme). Vlaje-li na akcích Podemos nejen Iglesiasův vlasový ohon, ale tu a tam i stará republikánská vlajka, musí se panovník designovaný svým předchůdcem (jejž designoval generál Franco) hodně snažit.
 |
| Španělský král Filip VI. |
 |
| Král Juan Carlos a diktátor Francisco Franco v roce 1968 |
Španělská socialistická dělnické strana (PSOE) honem vygenerovala jiného mladé muže s charismatem, Pedra Sancheze.„Guappo!“ (Krásný!) provolává se na ulicích, jimiž ladně pluje. Dělba záchranných prácí (a frází) u socialistů kvete: Sanchez ostře – jako Podemos – kritizuje pravicovou vládu za politiku „austerity“. A Podemos obviňuje, že chce porušit „generační smlouvu“ z roku 1978, onu řízenou kolektivní amnézii o temné minulosti. Mimochodem: ten španělský „klidný přechod“, onu „tlustou čáru“ milují naši „demokratiční tranzitologové“, aniž by se pozastavili nad tím, co ve Španělsku znamenala: úplný přechod starých oligarchií pod demokratickou fasádu. Zatímco antikomunistické „účtování s minulostí“ má u nás zakrývat novou a trvající – a velmi křiklavou – sociální nespravedlnost, španělské povinné mlčení k fašimu uchovalo nespravedlnost kontinuální, která byla ještě zesílena demokratickou volbou…
Sen a realita
 |
| Pedro Sanchez |
 |
| Felipe Gonzales |
Tento zahraniční tlak na Španěly, jejichž rozhořčení a naděje mají být rozpuštěny v marnosti a apatii, je vlastně jedním z hlavních prvků evropského – a vůbec mezinárodního – tlaku na Řecko, tlaku, jenž se neustále pohybuje na hraně mezi radikální konfrontací a zradou, kapitulací slabšího protivníka. Když předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil v rozhovoru pro španělský list El Pais, že „volbami se nemění smlouvy“, nebyla to slova určená řeckým vyjednavačům, nýbrž španělským voličům. Řecko ať vezme třeba čert! Ale Španělsko je čtvrtá nejsilnější ekonomika EU, jejíž ztráta by neoliberální Evropou mohla doopravdy otřást…
Venezuela, Dánsko a status quo
 |
| Nicolas Maduro |
vláda neváhala před volbami jít do vážné mezinárodní roztržky. Španělský ministr zahraničí José Manuel Garcia-Margallo, oznámil 22.dubna „povolání velvyslance v Caracasu ke konzultacím“. Venezuelský prezident Nicolas Maduro totiž obvinil Rajoyoův kabinet z účasti „na mezinárodním spiknutí s cílem svrhnout venezuelskou vládu“ a z „podpory terorismu ve Venezuele“. Zařadil španělského premiéra do „skupiny banditů, korupčníků a zlodějů“. Což o to, španělští vyšetřující soudci mají v zásadě – když se to vezme kolem a kolem – na Rajoyovu partaj naprosto stejný názor… Venezuelský parlament odhlasoval, že Felipe González je v zemi persona non grata, neboť v březnu spektakulárně dělal advokáta dvěma „politickým vězňům“: opozičníku Leopoldu Lopezovi, zatčenému v únoru 2014 za vyvolání násilných studentských demonstrací proti vládě, a starostovi Caracasu Antoniu Ledezmovi, který je obviněn ze spiknutí. Celé (předvolební) týdny panovalo napětí mezi oběma zeměmi. Poté, co usnesení španělského parlamentu 14. dubna žádalo, aby Venezuela propustila politické vězně, Nicolas Maduro shledal, že Rajoy je „rasistou“ a „Frankem“ a čeká jej „v pravý čas odveta“. Hleďte, Španělé, co vám s Podemos a Pablem Iglesiasem po volbách hrozí… Ale Španělé se v neděli evidentně nebáli.
 |
| Albert Rivera |
Proti Podemos a politologu Pablu Iglesiasovi byl nasazen ještě jiný charismatický mladý muž, právník Albert Rivera, stojící navíc v čele netradičního politického subjektu „C“, Ciudadanos (Občané). Strana začala jako okrajový liberální outsider v Katalánsku v roce 2006, kde se postavila proti „identitární posedlosti katalánského nacionalismu“. Pak asi přišly velké peníze a letos v únoru již byla čtvrtou nejsilnější stranou v celém Španělsku. Také ona je proti „kastě“ symbolizované spojením zkratky obou hlavních stran („PPSOE“), ale dává přednost Skandinávii před Venezuelou (skoro nikdo si nevšiml, že se program Podemos mezitím posunul stejným směrem a obě „netradiční“ hnutí si lezou do zelí). Začala nasávat pravé i levé voliče, ty konzervativnější, kteří dávají přece jen přednost mladíkovi v obleku a s kravatou před revolucionářem s rozhalenkou a koňským ohonem. A protože nikdo neví, zda jde o pravý či levý střed, prognóza budoucích koalic Ciudadanos je ve hvězdách. Vlastně není: půjdou s „režimem 78“, s těžkým srdcem podpoří „kastu“. Oni tu oběť na sebe vezmou. Jde vlastně o podobný projekt, jakým byly v Česku Věci veřejné či TOP 09 (spíše však kombinace obou). Je to projekt za status quo.
Možná přijde i změna
 |
| Errejón Iñigo |
Podemos provedl složitou operaci „transformace rozhořčení v politickou sílu“, která je však zároveň v mnoha směrech „nepolitická“, teprve hledající svoji totožnost a sociální ukotvení. Dialektika neuvědomované ideologie a reálné prázdnoty, aparátčické vertikály akademiků takticky pilujících každé slovo a horizontální demokracie „kruhů“, v nichž platí „Co na srdci, to na jazyku“, bude i nadále pokračovat. Může z toho vzejít nečekaná synergie síly a opravdové změny. Ale nemusí.
 |
| Podemos, „pochod za změnu“. Puerta del Sol v Madridu 30. ledna 2015 |
