The Saker
12.5.2015 Střípky ze světa
Sovětský voják Korolkov tváří v tvář smrti.
Letos je 9. květen, píše The Saker z Ameriky, „skutečně historickým dnem. Západ moskevskou přehlídku ke Dni vítězství poprvé bojkotuje, s ruskými silami tu však poprvé pochodují čínské“. Ta „hluboká symbolika dává dokonalý smysl“. Právě „Rusko a Čína utrpěly neporovnatelně větší ztráty, než kterýkoli z jiných účastníků II. světové války“. Rusko proti fašismu položilo přes 25 miliónů, Čína proti japonskému militarismu – více než 15 miliónů. Ze zemí, bojkotujících moskevské oslavy, je v tomto směru jedinou výjimkou Polsko.
Za postojem USA i většiny zemí NATO a EU však „není jen jejich skromný příspěvek k porážce nacistického Německa“. Jde totiž hlavně o „jejich bezmeznou podporu nacistické Ukrajiny“, „považující Stěpana Banderu za národního hrdinu, vražedná komanda OUN-UPA za ´hrdiny osvobozeneckého hnutí´ a osvobození Ukrajiny za ´sovětskou okupaci´“.
Mocnosti, pod jejichž křídly se bojkot moskevských oslav sešikoval, mají černé svědomí i v jiném směru. Tkví hned v „několika plánech totální války proti SSSR, zvažovaných na konci II. světové války či krátce po jejím skončení“. Autor z nich připomíná aspoň následující:
„Operace Totality“, předpokládající už v roce 1945 „preventivní jaderné údery“ na Moskvu, Gorkij, Kujbyšev, Sverdlovsk, Novosibirsk, Omsk, Saratov, Kazaň, Leningrad, Baku, Taškent, Čeljabinsk, Nižnij Tagil, Magnitogorsk, Molotov, Tbilisi, Stalinsk, Groznyj, Irkutsk a Jaroslavl.
A také plán „Unthinkable“ – „nečekaný úder 47 britských a amerických divizí, dislokovaných v drážďanském regionu, uprostřed sovětských linií“. Tedy téměř „poloviny ze zhruba 100 divizí (cca 2,5 miliónu mužů), jimiž tehdy disponovaly britský, americký a kanadský hlavní stan“ – ovšem i za účasti „polských sil a až 100 tisíc vojáků německého wehrmachtu“.
Anebo „Operace Dropshot“ z roku 1949 – útok 300 jadernými pumami a 29.000 vysoce explozívními bombami na 200 cílů ve 100 městech s cílem likvidovat 85 % průmyslového potenciálu Sovětského svazu.
„Položte si prostou otázku: proč se ty plány nikdy neuskutečnily? Odpověď je prostá a zřejmá jakbysmet: Západ měl z Rudé armády vítr. A poněvadž z ní měl hrůzu, co se mu při pohledu na moskevskou přehlídku ke Dni vítězství asi honívalo hlavou? To snad, jak Sovětská armáda rozdrtila nacismus, anebo to, jak mu ruská armáda váže ruce?“
Své plány proti Sovětskému svazu spojovaly s Hitlerem i anglosaské špičky. Když zkrachovaly, „jejich rusofobii (´fobii´ coby ´strach´ i coby ´nenávist´) to jen dál posílilo“. A „vidět tak západní předáky ´chybět´ dnes je moc dobré znamení“. A „já osobně doufám, že příště už nikdy pozváni nebudou (ač vím, že budou, přál bych si však, aby nebyli)“.
„Anglosasko-sionistické impérium a Rusko jsou ve válce. Fakt, že jaderné zbraně mají obě strany, ji však mění ve válku specifického typu. Zhruba z 80 % je to válka informační, z 15 % ekonomická a z 5 % vedená vojenskými prostředky. Je to však válka velice reálná válka, byť už jen proto, že její výsledek předurčí budoucnost planety. Západ má na Donbasu či Ukrajině naprosto nulový zájem. To, oč tu běží ve skutečnosti, je přežití jednoho ze dvou odlišných modelů.“
Ten první – „anglosasko-sionistický“ – se pídí po „jediném světovém hegemonovi“ a zásadě, že „základem práva (vnitřního i mezinárodního) je moc“; po „unifikovaném modelu společenského uspořádání“ a „´koalicích ochotných´ ad hoc“; staví na „preferenci vojenského násilí“, „vládě 1 %“, „ideologickém monismu“ a „nadvládě bílých“.
Ten druhý – „ruský multipolární“ – razí „rozvojovou spolupráci“, „vládu práva (uvnitř států i na mezinárodní scéně)“, nárok „každé země na vlastní společenský model“, „respekt k mezinárodnímu právu“, „vojenské násilí až jako úplně poslední instanci“, „vládu 99 %“„ideologický pluralismus“ a „multikulturalismus“.
Jak moc je v sázce, ví Rusko i Amerika moc dobře. Předem to ovšem není s to vzdát nikdo z nich. Nabydou-li vrchu USA/NATO/EU – a srazí Rusku vaz – brzy to čeká „všechny země BRICS včetně Číny. Pokud však na Ukrajině vyhraje Rusko, kleště, v nichž Spojené státy drží EU, brzy povolí.“ A „celému světu se dost možná naskytne podívaná na to, jak se impérium rozpadá“. Pak se z „anglosasko-sionistické moci vymaní i mezinárodní finanční systém“ – a „petrodolar zanikne“. „Důsledky podobného kolapsu pocítí celý svět.“
„To, že po Putinově boku stál v historický den Si Ťin-pching“ – „přehlídky se zúčastnila čínská jednotka“ a „čínská vojenská flotila kotvila po boku ruské černomořské“ – je „jasná zpráva celému světu: Čína vložila v tomto titánském střetu celou svou váhu na ruskou stranu“.
Neméně symbolické je, kdo stál po Putinově druhém boku – „Nazarbajev se ze všech sil snažil zabránit už rozpadu Sovětského svazu“; „neméně energicky podpořil i jak vznik Společenství nezávislých států, tak Euroasijské hospodářské unie“ (Putin ho nazval jejím „otcem“).
„To je to ´nové Rusko´ – doslova lemované dvěma spojenci, Čínou a Kazachstánem.“ „Rusko, které se nakonec, poprvé za 400 let, plně obrátilo směrem ke své přirozené ekosféře – na Východ.“ „Vládnoucí třídy Západu ho za přítele neměly nikdy.“
Letošní moskevská přehlídka symbolizuje zásadní obrat: „Poprvé v dějinách nastal v Rusku konsensus, že místo na Západ třeba pohlédnout na Sever (Sibiř, Arktida), Východ (Asie) a Jih (Latinská Amerika, Afrika).“ Vůči Západu přitom vůbec nejde o „žádný ´velký rozchod´“, Rusko se ovšem zasadí i o „dekolonizaci Evropy“. O „proces, který už zčásti v Řecku a Maďarsku začal a kvasí i v Srbsku, Francii, Itálii a dokonce Německu. Potenciál evropské dekolonizace existuje a Rusko by Evropu rozhodně vzdát nemělo a ani nevzdá.“
Prioritou je i sblížit „dvě ´těžké váhy´ BRICS: Čínu a Indii. Napětí mezi těmito dvěma giganty je pro BRICS inherentním rizikem a připustit, aby trvalo i nadále, nelze.“ Na řadě je i „posilování neformální, stále však naprosto reálné aliance s Íránem, Sýrií i Hizballáhem“ – a časem i „zapojení obou států do BRICS a Šanghajské organizace spolupráce“. A v případě Íránu – coby „první historicky nesovětské země“ – i do Smlouvy o organizaci kolektivní bezpečnosti.
„Čínsko-ruské strategické spojenectví“ je poutem dvou separátních zemí. Reálně ovšem směřuje ke vzniku „jednoho ekonomického, politického a vojenského útvaru“, v němž budou obě země „plně integrovány a navzájem na sobě záviset“. To znovu potvrdily i „megakontrakty mezi oběma zeměmi, podepsané Putinem a Si Ťin-pchingem“.
„Nevypukne-li mezi impériem a Ruskem válka v plném rozsahu, v pokojné řešení ukrajinské občanské války jsem osobně pozbyl nadějí. Taková otázka, v níž by se Rusko mohlo smysluplně dohodnout s nacistickým režimem v Kyjevě, se nenabízí. Všechny indikátory naopak nasvědčují, že Novorusko útok ukronacistů nemine. Reálná východiska jsou jen dvě: buď Novorusko prohraje a Rusko bude nuceno intervenovat otevřeně, anebo prohrají ukronacisté a ofenzíva Novoruska bude pokračovat a osvobodí většinu, ne-li celé Novorusko a donbaskou oblast. Jsem opatrný optimista a mám za to, že ukronacisté prohrají i potřetí. Až se tak stane, kyjevský režim se pravděpodobně rychle zhroutí.“
Den vítězství symbolizuje triumf všech, kdo se podíleli na porážce nejodpornějšího režimu celých dějin. Platí-li, že nejde o oslavu určité ideologie, neznamená to ovšem, že by se měl „popírat klíčový podíl, jejž měli na vítězství Stalin a Komunistická strana Sovětského svazu. Verze, podle níž Rusko vyhrálo ´navzdory Stalinovi´, postrádá reálný smysl, protože to byl právě on a jeho vojevůdci, kdo sehráli rozhodující roli doslova v každé z velkých bitev, tak jako Hitler a jeho velitelé na druhé straně.“ „Vítězství patří všem, kdo napomohli porážce nacismu a to platí výrazně o Stalinovi, jeho vojevůdcích a KSSS. K této přehlídce proto rudé prapory patří.“
Den vítězství je však i dnem „všech, kdo kladou odpor ´dědicům´ nacistického režimu“ – jejich „globálním hegemonistickým ambicím a nekonečným koloniálním válkám“. Všech, kdo „kladou globální odpor světovému impériu“.
„Svůj nejoblíbenější ikonický snímek z II. světové války“ – uvádí autor už jako postskriptum – „má zřejmě každý z nás. Tím mým je ruský voják Sergej Makarovič Korolkov, jejž právě zajala německá jednotka a za chvíli bude zastřelen. Učaroval mi jeho výraz sebevědomého vzdoru, symbolizující ´poslední zbraň´ ruského lidu: jeho nezničitelnou vůli dokonce i tváří v tvář porážce či smrti.“
