Jana Petrova
5. 5. 2015 Sputník
Teprve v noci na 5. května dostali v Praze zprávu o dobytí Berlína Rudou armádou. Ráno předseda české vlády Richard Bienert oznámil v Pražském rozhlase likvidaci protektorátu a zahájení všeobecného povstání proti okupantům. Obyvatelé města začali dobývat centrální telegraf, mosty přes Vltavu, nádraží, řadu velkých podniků a německý štáb PVO.
Ruská osvobozovací armáda, která postupovala na Západ v naději vzdát se Američanům, povstalce podpořila. Brzy však Prahu opustila, a do ulic města vjeli německé tanky. A v éteru zaznělo volání o pomoc k Rudé armádě. Mezi těmi, kdo četli tyto texty v rozhlase, byla také bývalá vězeňkyně koncentračního tábora v Osvětimi Jekatěrina Loskovová. Koncem dubna jí Pražané pomohli utéci z „transportu smrti”, který přepravovali hitlerovci před útočící Rudou armádou do Mitweidy. Takto se ocitla Káťa v řadách povstalců. Předtím ale musela přežít v neuvěřitelných zkouškách. Tu je její vyprávění:
„Válka mně zastihla ve Smolenské oblasti. Učila jsem se na škole, byla jsem ještě malá holka. Kdy přišli fašisté, odešel otec do lesa, kde se stal velitelem partyzánského oddílu. My, chlapci a děvčata, jsme mu pomáhali, čím jen mohli: zneškodňovali jsme miny, brali jsme zabitým Němcům samopaly, vysypávali jsme z nábojnic střelný prach.
Putin vyprávěl, jak jeho rodiče zázrakem přežili za válkyNáš kraj několikrát přecházel z rukou do rukou. Brzy mi začali svěřovat odpovědné úkoly. Doprovázela jsem k frontové čáře běžence, které pak přepravovali na Velkou zem. Na jaře 1942 poslal mě otec na rozvědku do sousední vesnice. A tam najednou přišli fašisté a začali chytat mladé lid, aby je poslali to Německa. Chytili také mne.”
První útěk z fašistického zajetí uskutečnila Káťa ve městě Borisovu Minské oblasti. A znovu navázala styky s partyzány. Díky její vynalézavosti a odvaze se podařilo zorganizovat útěk skupiny válečných zajatců, kteří pracovali v místní továrně. Káťu však chytili podruhé. Zázrakem nebyla popravena, ocitla se však v koncentračním táboře Auschwitz, zažila nelidské útrapy, na něž si nerada vzpomíná. Co jí pomohlo přežít? Přírodní kvality: vysoká postava, dobrá tělesná stavba, a také dost velká síla.
V táboře o průběhu války nic nevěděla, mohla se o tom jen dohadovat podle nálady dozorců. Na jaře 1945 naložili fašisté vězně do vlaku a vezli do tábora Mitweida, což se zdálo být přemístěním na nucené práce. Byl to ale „transport smrti”. Jel po území Československa směrem Drážďan. Vysílené ženy střežili samopalníci se psy. Přes maličká zamřížovaná okénka viděly zástupy lidí na stanicích a slyšeli volání „Nazdar!” 30. dubna přijel vlak na stanici Bubny u Prahy.
„Nečekaně byly vozy otevřeny a zazněl povel „Vzhůru!” Já a tři moje kamarádky jsme zůstali ležet na podlaze. Vynesli nás z vozu na nástupiště spolu s mrtvoly těch, kdo po cestě zemřeli. Bylo tam plno Čechů. Nebáli se strážců a házeli vězňům chléb a cukr. Najednou jsem uslyšela tichý ženský hlas a větu pronesenou rusky se silným přízvukem: Lež, dívenko, hned vás odneseme”. V tom zmatku nás doslova „ukradli”. Pak jsme jeli do Prahy tramvají, a lidé nám dávali peníze, potraviny, a dávali kabáty na naše špinavé vězeňské hadry. Přenocovali jsme ve dvou pražských rodinách — Kudrnových a Oppelbekových. A celé město bylo ještě okupováno fašisty”. 
© Sputnik/ Эммануил Евзерихин
Dcera maršála Koněva: „Otec bojoval s nacisty. S kým ale bojují Pražané?”Uplynul týden. 5. května se objevily v Praze barikády. Začalo Pražské povstání. Spolu s novými přáteli pomáhali dívky odzbrojovat ustupující Němce. Zdálo se, že vítězství je blízko. Hitlerovské velení však začalo přisunovat k městu síly armádní skupiny Centr. A právě tehdy se na Káťu a její kamarádku Zoju Koziněcovou obrátili Češi s prosbou přečíst v rozhlase volání k Rudé armádě o pomoc. Tento text utkvěl v paměti Jekatěriny Filipovny navždy: „Pozor! Volá Praha! Praha povstala! Praha je v nebezpečí! Prosíme Rudou armádu, aby nám poslala letadla nebo tanky! Pošlete je co nejrychleji!” Další průběh událostí je znám: přední jednotky 3. a 4. tankových armád po mnohakilometrovém úsilném pochodu vstoupily do hlavního města Československa. A ruská vězenkyně koncentračního tábora, kterou zachránili Češi, se vrátila do vlasti a dověděla se o tom, že všichni její příbuzní zahynuli. Bylo jí tehdy pouhých 19 let.
Káťa ale dokázala své hoře přežít, šla studovat a získala povolání stavbaře. Stavěla plynovod Saratov-Moskva a olympijské objekty o OH 1980 v Moskvě. Provdala se a porodila syna. V 90. letech našla za pomoci novinářů své české přátele. Říká, že je šťastná, protože se nezhroutila a přežila v pekle koncentračního tábora. A také proto, že potkala na své životní cestě Češku Marii Kudrnovou, kterou pokládá za svou druhou maminku.
„Můj osud je jen malým příkladem toho, jak je možno všechno vydržet a zůstat člověkem”, říká Jekatěrina Loskovová (provdaná Davyděnková). „Moc jsem chtěla jet letos na oslavy 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, nikdo mě tam ale nepozval. Putina nepozvali, a mě také ne, a to mě bolí!”
