|
|
| Patrick Buchanan |
Patrick Joseph Buchanan
12.5.2015 Protiproud a Zdroj.
Patrick Joseph Buchanan, bývalý kandidát na prezidenta Spojených států, si všímá tragických výsledků vlastní země nejen v obchodní oblasti, přičemž jeho recept na to, jak chřadnoucí Ameriku postavit na nohy, platí i pro nás a další vazaly světovládného impéria
V prvním čtvrtletí roku 2015, šestého roku historické Obamovy „obnovy“, rostla americká ekonomika o dvě desetiny (jednoho) procenta. A to nejspíš ještě přeháníme. Protože z růstu HDP je nutno odečíst deficit obchodní bilance a ten, který se nám podařilo vygenerovat, je opravdová příšera. Jak píše Martin Crutsinger z Associated Press: „Americký deficit zahraniční obchodní bilance v březnu vzrostl na nejvyšší míru za více než šest let, přičemž jeho ‚pohonem‘ je záplava dovozu, která pravděpodobně připravila americkou ekonomiku v prvním čtvrtletí o růst.“
Deficit z říše sfi-fi
Březnový deficit dosáhl výše 51,2 miliard dolarů, což je nejvyšší deficit v kterémkoli měsíci od roku 2008. Pokud se podíváme pouze na zboží, činil dokonce 64 miliard. Jak píše Crutsinger, raketový nárůst dovozů zboží a služeb na hodnotu celkem 239 miliard dolarů „odráží zvětšení dodávek v zahraničí vyráběné těžké průmyslové techniky, automobilů, mobilních telefonů, oblečení a nábytku.“
A co taková záplava zboží z dovozu znamená pro město jako je, dejme tomu, Baltimore? O tom píše sloupkař a editor Lincoln Review, Alan Brownfeld:
„Baltimore kdysi byl městem, v němž si desetitisíce modrých límečků slušně vydělávaly na živobytí v železárnách a továrnách, vyrábějících auta a letadla… V roce 1970 byla zhruba třetina pracovní síly města zaměstnaná ve výrobě. Do roku 2000 toto číslo pokleslo na pouhých sedm procent.“
Takže si modré límečky z Marylandu můžeme zaškrtnout, hned vedle „automobilového městečka“ v Detroitu, jako další z obětí fanatického prosazování volného obchodu. Dovoz nahrazuje výrobu, a tím vymazává pracovní místa. Deficit obchodní bilance ke všemu, jak už jsme řekli, snižuje růst hrubého národního produktu. Od doby, kdy do prezidentského úřadu nastoupil Bill Clinton, se nám podařilo dosáhnout celkového deficitu ve výši 11,2 biliard.
Nepředstavitelné astronomické číslo.
Exportovaná budoucnost americké mládeže
Jeho odrazem jsou nejen miliony ztracených pracovních míst ve výrobě a desetitisíce zavřených továren, ale i miliony pracovních míst, která nikdy nevznikla a desetitisíce továren, které neotevřely své brány v Americe, ale v Mexiku, Číně a dalších asijských zemích.
Při dovozu všech těch biliard ve zboží vyrobeném v cizině jsme tak současně klidně exportovali budoucnost americké mládeže. Naše politické a korporátní elity prodaly dělníky a střední třídu – jen proto, aby bohatí ještě více zbohatli.
A to se jim také podařilo.
To není dobrá vizitka.
„Čínská hrozba“ made in USA
Je zajímavé, že Republikáni sice naříkají nad Obamovým rozpočtovým schodkem, ale úplně ignorují daleko ničivější deficit obchodní bilance, který pomalu užírá průmyslovou základnu. Byla to ona, co činilo Ameriku soběstačnou a na čem ostatně vždy stála i její vojenská moc.
Minulý měsíc měly Spojené státy v obchodních vztazích s Čínou deficit 31,2 miliardy, největší, jaký mezi sebou kdy v historii dva státy na této planetě vůbec měly. Za posledních pětadvacet let Čína nashromáždila přes čtyři biliardy v přebytcích obchodní bilance na náš účet. A co na to Republikáni? „Historický milník… odmítnutí TPP by znamenalo konec jedné epochy… Takže pokud oponenti kritizují transpacifické partnerství, měli by si odpovědět na jednu základní otázku: co je horší?“
Vedou silácké řeči o stavbě nových flotil, letadel a letadlových lodí, kterými prý budou bránit Asii před vzrůstající „čínskou hrozbou“ – kterou především titíž Republikáni pomohli přivést na svět.
Absurdní dohody
Teď se republikánský Kongres připravuje na to, aby odhlasoval „krátkou proceduru“ a vzdal se práva na navrhování změn do textu takzvané Smlouvy o transpacifickém partnerství (TPP), kterou se Obama uráčí dojednat a dovézt k nám domů (obdoba smlouvy TTIP, kterou chce Amerika právě vnutit EU, pozn. PP).
Pojďme se podívat na TPP trochu blíže. Propaganda křičí, že jde o smlouvu, která pokryje 40% světového obchodu. Ale jak je to doopravdy?
Pomiňme to, že nejde o čtyřicet, ale o sedmatřicet procent. Ale 80% z tohoto objemu představuje obchod Spojených států se zeměmi, s nimiž už smlouvy o volném obchodu máme. Zbývajících 20% je obchod s Novým Zélandem, Malajsií, Vietnamem, Brunejí a Japonskem.
Nabízí se otázka: kdo má větší zisk z toho, že Spojené státy získají přístup na Vietnamský trh, který tvoří 1% našeho a Hanoj se oplátkou dostane na americký trh, který je stokrát větší, než jeho vlastní?
Americké impérium brzy skončí
Srdcem TPP je ve skutečnosti dohoda s Japonskem. Jenže copak by nás celá ta desetiletí, kdy Japonsko na náš účet vykazovalo pozitivní obchodní bilanci (které dosahovalo omezeními dovozu vůči Spojeným státům a manipulací s vlastní měnou) měla přimět k tomu, abychom se vzdali práv Kongresu vůči jakékoli dohodě s Japonskem, kterou Barack Obama sjedná?
Jiný slavný americký sloupkař, Robert Samuelson, tvrdí, že selhání vyjednávání o TPP by znamenalo „historický milník… odmítnutí TPP by znamenalo konec jedné epochy… Takže pokud oponenti kritizují transpacifické partnerství, měli by si odpovědět na jednu základní otázku: co je horší?“
A to má zase pan Samuelson vážně pravdu. Ano, odmítnutím TPP skutečně jedna epocha končí. Končí éra „post-studenoválečná“, v níž Spojené státy otevřely dveře svých trhů všem národům světa, zatímco ty si své vlastní trhy nadále a logicky chránily. Končí éra, v níž se Amerika dobrovolně vydávala bojovat války, které neměly nic společného s jejími vlastními podstatnými zájmy či národní bezpečností.
Že americká zahraniční a zahraničně-obchodní politika zkrachovala, což evidentně vedlo k úpadku naší země a vzestupu Číny, je přece už zřejmé úplně každému.
Ale ani Ameriku nemine vzrůstající příliv vlasteneckého cítění. Ačkoli jí – jako alkoholikovi, který si uvědomí, že má problém, až když se jednoho dne probudí v příkopě u cesty – asi bude ještě chvíli trvat, než přestane s celým tím třeštěním po světovém impériu a začne si hledět, jako to dělávali naši předkové, především zájmů americké republiky a jejích občanů.
Ten den přijde.
