Vladimír Solovjov
5. 5. 2015 Střípky ze světa
Nový film Vladimíra Solovjova, vysílaný před pár dny televizí Rossija 24, trvá dvě a půl hodiny. Třeba ho časem opatří dabingem či titulky i některá z těch českých. Dřív, než se tak stane či ne, nabízíme aspoň originál. Je mixem nezvykle otevřeného interview, audiovizuální dokumentace a svědectví z první ruky. Nahlíží i do Putinova nelehkého dětství. V Leningradě, zvedajícím se teprve na nohy po vražedné nacistické blokádě. Prezidentův starší bratr to peklo nepřežil. Otec byl za Velké vlastenecké války raněn. Vážné zdravotní následky utrpěla i Putinova matka.
Dokument mapuje hloubku krize, v níž se ujal moci. Rozpad celé státní, ekonomické a společenské infrastruktury, jenž uvedl milióny lidí do skandální bídy – a vystavil akutní hrozbě i ruský stát v jeho nynějších hranicích. Solovjov to ilustruje i záznamy z komunikace islamistických teroristických struktur. Vteřinu dějin, v níž Putin přebíral vrcholnou moc, viděly jako šanci „teď nebo nikdy“.
Ztráta ruského Kavkazu, přiznává prezident sám, visela na vlásku. Jaderný kufřík přebíral od Jelcina 31. prosince 1999 dopoledne. Už téže noci navštívil jednotky, bránící integritu země. Slíbil tu řešení do 14 dnů. Rusko ten šibeniční termín stihlo.
Když se hroutila newyorská dvojčata, první solidární telefonát zvonil na Bushově stole z Kremlu. Krátce nato ruská rozvědka zaznamenala, že teroristické struktury na Kavkaze podporují americké zvláštní služby. Bush na dotaz, jak tomu rozumět, Putina ujistil, že jim „nakope prdel“. Dopis, jež od „amerických kolegů“ obdržela ruská FSB, zněl jinak. Vměšování, angažující i podporu teroristické iredenty, prohlásili za své „svrchované právo“. I pár dní po 11. září 2001.
Putin stál prý poprvé na bruslích – svědčí jeden z jeho blízkých – až coby hlava státu. Malkin ani Ovečkin z něj už nebude. To, jak ho zachytili mezi mantinely, však hokeji veteránského kalibru ostudu nedělá. Na sjezdovce nebudí o nic horší dojem, než Václav Klaus. Zasedání Mezinárodního olympijského výboru, jež přidělilo poslední zimní OH Soči, oslovil velice obstojnou francouzštinou. V kultovní talkshow s Larry Kingem mluví anglicky – jazykem, který také zkultivoval až v Kremlu.
Putinův workoholismus oceňují jak kapacity typu Jevgenije Primakova, tak nejeden z dnešních oponentů (například Alexej Kudrin). Shoda panuje i co do tandemu jeho dalších parametrů: nefalšované motivace vrátit Rusku důstojnost (a důstojné životní podmínky všem Rusům) – a permanentního kontaktu s nejširší škálou veřejnosti. Putin v něm prokazuje – říkají jeho stoupenci i odpůrci – schopnost naslouchat. A dotahovat i nápravu přešlapů, škodících byť jediné penzistce ze zapadlé provincie.
Červenou nití, podél níž film graduje, je sílící snaha vrátit Rusko do krajně nesuverénní pozice z 90. let. A politika Putinova vedení, která jí čelí – zdrženlivě, s respektem k mezinárodnímu právu a oporou v legitimních zájmech země.
V jedné pasáži, střižené mezi dokumenty a svědectví, Putin vzpomíná, jak ho před Jelcinovou demisí kontaktovalo několik ruských oligarchů. Aby mu dali bez obalu najevo, že se „ruským prezidentem nikdy nestane“.
Následují sekvence ilustrující, kudy šel život jeho i jejich. Nosné poselství dokumentu nabízí právě tato část.
Nakolik na ně dojde, se teprve uvidí. Dokument, nazvaný Prezident, stojí za vidění už teď.
