Ivo Šebestík Už několik dní se po celém světě vedou debaty na téma neúspěchu americké strategie v Iráku. Pád iráckého Ramádí a postup ozbrojenců z řad Islámského státu na území, které mělo být Američany a Brity údajně osvobozeno od tyranie a následně demokratizováno a spotřebitelsky kultivováno, vede k vážnému zamyšlení nad celou koncepcí amerických vojenských intervencí.
 |
| Americká okupace Iráku demokracii nepřinesla, naopak jej zničila |
Jako důvod porážek stávající irácké armády v boji s Islámským státem jsou běžně uváděny nedostatečný výcvik iráckých jednotek, nízké početní stavy, nezkušenost v ovládání vojenské techniky, špatná logistika, taktické chyby velení a další a další důvody. Jako obvykle i v tomto případě schází pojmenování hlubší příčiny, která je dost možná rozhodující.
Spojené státy investovaly do irácké války stovky miliard dolarů. Ekonom, nositel Nobelovy ceny, Joseph Stiglitz, už před několika lety vyčíslil celkové náklady, způsobené škody a dlouhodobé následky, dokonce na mnohem větší částku, astronomickou v biliónech dolarů. Výše nákladů údajně vynaložených na demokratizaci Iráku a pro zvýšení životní úrovně jeho obyvatel tento uvedený důvod jednoznačně a s drtivou silou číselných argumentů vyvracejí. Země, která nemá sama dostatečně vyřešené sociální problémy svého vlastního obyvatelstva (pro chudé nedostupné zdravotní pojištění, statisícové slumy velkoměst a podobně), nemůže a nebude investovat obrovské peníze jinde. Tento argument má v našem ekonomickém světě váhu argumentu absolutního. Pokud USA takové peníze skutečně někde vynaloží, pak mají pro to zcela jiné důvody. Přejí si, aby vynaložené peníze vydělaly ještě mnohem větší částky. Za každou cenu a nikoliv ve prospěch obyvatelstva.
Ty skutečné důvody přinášely Iráku červivé ovoce hned v několika sklizních. Nejprve irácké obyvatelstvo sklízelo plody dlouhého hospodářského embarga. Pak přišel vojenský úder, který sice odstranil diktátora, ale zničil infrastrukturu země, uvrhl obyvatelstvo do náboženské války a v politickém ohledu dosadil v Bagdádu loutkovou vládu, která se netěší a ani těšit nemůže širší podpoře obyvatelstva.
Před americko-britským vpádem do Iráku byly odhady síly Husajnovy irácké armády značně přemrštěné. Toto přehánění spolu s vykonstruovanými bezpečnostními důvody (Husajn údajně vyvíjel či dokonce již měl jaderné zbraně, o chemických ani nemluvě) mělo v očích americké i světové veřejnosti zvýšit nebezpečí bagdádského režimu, a tím získat souhlas obyvatelstva s válkou. Je to pozoruhodné, ale vlády raději válčí s podporou vlastního obyvatelstva než jemu navzdory. Je to tak pro ně snazší.
Taktika „vystrašení vlastního obyvatelstva“ je ovšem starobylá. Už římská republika znala veřejné vyhlášení stavu ohrožení. Konzulové putovali do ústraní, senát do lázní a v čele republiky stanul diktátor, který se nemusel nikoho na nic ptát. Podle této taktiky je k vedení války zapotřebí přesvědčit vlastní obyvatelstvo o tom, že nepřítel je silný a odhodlaný ke všemu, a hlavně on (ne my!) chystá útok jako první.
 |
| USA sice svého bývalého spojence Husajna svrhly, ale tím jejich „úspěchy“ skončily |
Vyvrácení Husajnova režimu se Spojeným státům podařilo. Tím ale „úspěchy“ na tomto poli skončily. Jakýsi americký obrněný transportér strhl diktátorovu sochu, čímž se prostor pro demokratické reformy jakoby otevřel. Ovšem jen pro oko filmových kamer.
K taktice a strategii válek moderních velmocí (nejenom USA) patří v zásadě tříbodový plán. V jeho první fázi dosáhnou letectvo a námořnictvo rychlého vítězství. Fáze druhá znamená instalování loutkové vlády, která pak s velmocí spolupracuje – snaživě, laxně, dobře či špatně – na dalších krocích. Ve třetí fázi bývá snahou velmocí dosáhnout toho, aby další krev prolévali už výhradně „domorodci“. Tato fáze tedy předpokládá sestavení, vyzbrojení, vycvičení a logistiku nové armády tvořené výhradně z řad domácího obyvatelstva, byť instruované, financované a i jinak zabezpečované ze strany mocnosti.
Obyvatelstvo velmocí nemá rádo, když se v jejich zájmu prolévá vlastní krev. A pokud už tak musí být, pak jenom do určité míry a do určitého času. Pak se obyvatelstvo velmoci od války samo odvrátí. Proces odvracení se od války bývá urychlen informacemi, které byly dlouho utajovány, ale nakonec začaly prosakovat na veřejnost. Válka pak ztratí úplně svůj „étos“. Začne vypadat taková, jaká skutečně je. Tedy jako ohavnost nejvyššího stupně.
Ovšem ve chvíli, kdy se rozhoří nové boje, ve kterých je velmoc už jen v roli finančníka a „trenéra“, projeví se naplno osudová chyba celé koncepce. Voják, k tomu, aby bojoval s plným nasazením, potřebuje nejenom výzbroj a výstroj, peníze a cvičitele. Potřebuje také motiv. Voják jistě může bojovat s plným nasazením prostě ze strachu z režimu, který by ho za jeho liknavost potrestal. Mnohem lepším motivem pro jeho odhodlání je ale boj za vlast nebo (v oblasti Blízkého východu) za víru.
Právě tyto motivy ale iráčtí vojáci nemají. Respektive, mají v nich dokonalý chaos. Válka proti ozbrojencům z Islámského státu (často lidem naverbovaným v cizině, a to i v demokratických zemích) není válkou obrannou v pravém smyslu toho slova. Je rozšířením syrské občanské války, která byla v zemi podpálena další americkou dojemnou „demokratizační péčí“, a které se účastní iráčtí sunnité i šíité. Každá skupina ovšem podle svých představ, potřeb, zájmů a se svými cíli, které se mnohdy rozcházejí i uvnitř vlastní širší komunity. Část sunnitů zde působí jako pátá kolona Íránu, části šíitů se stýská po bývalém režimu. Nepřehledná situace, chaos, jehož důsledky nelze dostatečně předvídat.
V čele Iráku stojí loutková vláda, které si vojáci necení a jejíž koncepci nerozumí. V jejich očích vlastně bojují za koncepci, která je jim cizí. Pádem Saddáma Husajna se Irák nestal demokratickým, svobodným ani prosperujícím. Americká koncepce se neprojevila jinak nežli chaosem, rozkladem, eskalací nedorozumění i konfliktů, nárůstem nenávisti. Poválečný Irák se nachází ve stavu ještě horším, než v jakém byl před příchodem americké „pomoci“. Zač tedy mají Iráčané bojovat? Představují v jejich očích ti, se kterými bojují, opravdu větší zlo, než jaké jim nabízí jejich stávající situace?
Americkému snu v blízkovýchodním provedení zde nevěří téměř nikdo. Američané, kteří si v zahraničně politických záležitostech zvykli uchylovat se pravidelně k násilí, velice rychle ztrácejí oporu i mezi těmi vrstvami obyvatelstva, které v jejich pozitivní vliv věřily. S takovým psychologickým materiálem se války vyhrávají těžko, zejména když klesá veřejná podpora i doma a docházejí peníze. Navíc, je nemožné (alespoň prozatím) sáhnout opravdu ke zdrcujícímu úderu vedenému nejmodernějšími technologiemi, nebo dokonce jadernými zbraněmi. Takto se válka musí udržovat v „normě“ konvenčních prostředků, a pokud možno s minimální účastí vlastních vojáků v pozemních operacích. Proto ani jaderné velmoci nemívají v kapse snadná vítězství nad soupeři nesrovnatelně menšími a chudšími. Zato ovšem velice odhodlanými a přesvědčenými o své vlastní věci.
 |
| Irák býval označován za kolébku civilizace |
Irák je vlastně více méně starověkou Mezopotámií, kolébkou státu, zákonů, kultury a písma, oblastí prvních velkých říší Sumeru, Akkadu, Asýrie, Babylónie. Odtud pocházeli králové Sargon Akkadský, Gudea, Chammurapi, Nabukadnezar II., Aššurbanipal a jiní. Samá slavná jména ze stél a vypálených hliněných tabulek pokrytých klínovým písmem. Je to oblast, která má větší hodnotu než jen přibližně 120 miliard barelů ropy.
Pokud vyspělý demokratický svět chce skutečně šířit světlo ze Západu (tedy už nikoliv ex oriente lux, jak bývalo kdysi dávno), pak by zejména Spojené státy měly zcela změnit svou zahraniční politiku. Méně násilí a více materiální a humanitní pomoci. Méně kolonialismu a více spolupráce. Méně drancování a více ohledů. Méně chaosu a více bezpečí. Méně arogance a rasismu vůči jiným etnikům a více respektu. Méně nacionální pýchy a více pokory. Méně pěstí a více podaných rukou. Méně okázalého a falešného vyznávání víry a více praktického života podle jejích zásad. Méně „dobrých rad“ a více naslouchání. Zkrátka, méně všeho, co USA činí a více toho, o čem mluví, ale co nečiní.
Je docela možné, že Bílému domu a Kongresu Spojených států nakonec stejně nezbude nic jiného, než určité změny ve své koncepci přetváření světa ku potřebě nadnárodních korporací učinit. Ač jsou USA největší ekonomikou planety a také největší její vojenskou silou, přece jen si nemohou dovolit zcela promrhat důvěru obyvatel spřátelených zemí. Mnohdy jsou americkými spojenci jen vlády těchto zemí, zatímco obyvatelstvo o prospěšnosti a vznešených cílech americké koncepce světa výrazně pochybuje. A vlády také nemohou být v dlouhodobém křiklavém rozporu se svým obyvatelstvem. Nějakou dobu je to jistě možné, nicméně demokracie – byť silně oslabená nevolenými, ale o to vlivnějšími strukturami – dává přesto obyvatelstvu jistý prostor k vyjádření nesouhlasu, jaký nelze odbýt obvyklými policejními zátarasy důkladně oddělujícími demonstrující davy od budovy, ve které zasedá například Mezinárodní měnový fond nebo jiná významná světová organizace.
