Blahořečení Óscara Romera legitimizuje odpor proti teroru Washingtonu ve Střední Americe

V sobotu se v salvadorské metropoli San Salvador sešlo na 300 000 lidí, aby oslavili blahořečení arcibiskupa Óscara Romera, který byl nazýván „hlasem těch, co nejsou slyšet“ a jehož před 35 lety během mše zastřelili členové eskader smrti vycvičení a  vyzbrojení Washingtonem. Tento krok je v katolickém ritu považován za mezistupeň na cestě ke svatořečení a dále, co vnímám jako důležitější okolnost, Vatikán svým skutkem de facto legitimizuje obrovský lidový odpor proti děsivému státnímu terorismu, který vypukl ve Střední Americe na sklonku 70. let a kulminoval na začátku 90. let minulého století. Tento teror se jako krvavý šlem či jako smrtonosný had vinul napříč Střední Amerikou a byl poset statisíci mrtvolami, v drtivé míře civilistů. 

 
Samotný Romero zůstává i po tolika letech solí v očích především členů pravicového kléru a pravicových politiků, kteří s úpornou snahou brojili proti blahořečení zavražděného biskupa, neboť ona ceremonie a  její ozvěny mohou vnést více světla do zcuchaného přediva státního terorismu, který ve zmíněných letech kraloval s děsivou aurou v Salvadoru, Guatemale a Hondurasu – v Nikaragui byly naopak proti legitimní vládě a civilistům nasazeny eskadry smrti a hrdlořezové známí jako Contras – a to vše s vojenskou, diplomatickou a finanční podporou zprvu v menší míře amerického prezidenta Jimmyho Cartera a posléze v ohromné míře jeho nástupce, Ronalda Reagana.

Není od věci připomenout fakt, že Washington si prostřednictvím svých proxy sil hodlal udělat „pořádek“ na svém „zadním dvorku“; nemohlo dojít k žádné aberaci, jako třeba v případě Kuby a Chile, kde bylo slovy doyena americké diplomacie Henryho Kissingera nutno zničit „virus“ už v jeho nesmělých počátcích, aby nemohl šířit „nákazu“ dále; jinými slovy bylo zapotřebí smést jakékoliv ostrůvky „nezávislosti“ či obdobné snahy, což regionální hegemon nestrpí obdobně jako mafián požadující od svých podřízených naprostou oddanost a samozřejmě vydatné výpalné.

Kupředu pravá, zpátky ni krok 

Nicméně cejch komunismu na představitele odporu proti brutálnímu establishmentu ve Střední a Jižní Americe příliš nepasoval, jak se snažily světu namluvit americká vláda a jejich pimprlové režimy ve zmíněných a dalších zemích; byla to katolická církev i levicoví aktivisté, již v duchu teologie osvobození bojovali za důstojný život a  doslova za holé přežití proti režimům, které, co se krutosti týče, neměly v poválečné Evropě konkurenta. Sám Kissinger v případě Allendeho hovořil o nebezpečí sociálně demokratických myšlenek a reforem, před nimiž je nutno mít se na pozoru. To bylo v očích amerických představitelů skutečné zlo, jež by mohlo napáchat mnoho škod, neboť, jak již výše naznačeno, proti proudu se jít nedá.

Generál Pinochet řídil Operaci Kondor, která má na svém kontě nejméně 60 000 lidských životů

Tato kolosální zvěrstva de facto navazovala i na jiné likvidační programy, dejme tomu na Operaci Kondor v několika zemích Latinské Ameriky v 70. až 80. letech, v jejímž rámci docházelo k eliminaci desítek tisíc nepohodlných (čti povýtce levicových) politiků, levicových aktivistů, tentokrát pod taktovkou chilského katana Pinocheta a jeho tajné policie DINA – ovšem s nezbytnou pomocnou rukou Bílého domu.

 

Samotný Romero, ač zprvu netečný ke zločinům salvadorské vlády, se později stal silným hlasem proti tamnímu zlořádu a statečným symbolem odporu. Arcibiskup Romero v únoru 1980 (měsíc před jeho smrtí) dokonce napsal dopis prezidentovi Carterovi (silně věřícímu katolíkovi), v němž jej nabádal, aby jeho kabinet nezásoboval zbraněmi salvadorskou armádu a  netrénoval tamní eskadry smrti. Marně. Památná jsou též jeho slova, kdy vyzývá k ukončení bratrovražedných bojů: „Ve jménu Božím, ve jménu trpících, jejichž křik stoupá každým dnem výš k nebesům, úpěnlivě vás prosím a nařizuji vám v jeho jménu, zastavte útlak!“ Tato slova pronesl pouhý den předtím, co byl najatými zabijáky usmrcen střelou do srdce ve chvíli, kdy sloužil mši.

Romero dobře věděl, že jej čeká špatný konec, a přesto se nevzdával a  snažil se apelovat na ukončení bojů a řešit tamní konflikt nenásilnou cestou. Opět marně. „Jestliže mě zabijí, povstanu znovu v salvadorském lidu,“ prorokoval. Stalo se, už během jeho pohřbu umírali lidé, které kosila salvadorská vláda, a po jeho smrti se válka v této středoamerické zemi rozhořela naplno: nepřežilo ji 75 000 Salvadořanů. Katolická církev blahořečením a možným svatořečením Óscara Romera také rehabilituje sebe samu, protože v době, kdy Střední Amerikou otřásaly vyhlazovací války, stála na straně USA, a to v rámci boje proti „komunismu“.

Blahořečení jednoho z nejodvážnějších bojovníků za lidská práva a  proti státnímu útlaku by mělo být zásadním budíčkem pro český disidentský, novinářský a kulturní establishment, který by se volky nevolky nakonec měl obeznámit s naprostými zvěrstvy, jež sužovala několik zemí ve Střední Americe v režii světového četníka, u nás v téže době obdivovaného, avšak bez sebemenší reflexe jeho zločinů, které svou mírou krutostí dalece překonaly cokoliv, co se dělo počínaje koncem 2. světové války ve východním bloku ovládaném Sovětským svazem. Tito lidé musí projednou pochopit, že jejich utrpení skutečně nelze se zdravou myslí srovnávat s vykuchanými bezhlavými těly těhotných žen, dětmi, jejichž tělíčka bataliony smrti rozbíjely o skály a házely je do řeky atd. To by skutečně bylo urážkou obětí těchto likvidačních kampaní.

Lze pochopit, že ti, kteří v minulém režimu nakukovali za železnou oponu a cítili se v tehdejší společnosti právem nesvobodně, si nebyli ochotni připustit, že se takových zvěrstev mohl dopouštět jejich „beacon svobody“ za velkou louží; nevěřili zprávám komunistických médií ani oficiální propagandě, nicméně pokud dnes chtějí působit důvěryhodně a  nestranně, musí se podívat pravdě do tváře. Bude to pro ně jistě otřesný pohled, ale pravda je jen jedna.

Oběti války v Salvadoru