Jurij Robcov
3. 5. 2014 Zvědavec
SSSR dosáhl vítězství nad nacistickým Německem, spolu s koaličními spojenci. Tento fakt je nepopiratelný.Koncem r. 1942, kdy byla bitva o Stalingrad v plném proudu, londýnská pobočka sovětské zahraniční rozvědky informovala o konverzaci, která se odehrála mezi britským velvyslancem ve Spojených státech Edwardem Woodem, lordem Halifaxem a náměstkem ministra zahraničí Benjaminem Sumner Wellesem. Ten řekl, že pokud Německo padne v r. 1943 nebo 1944, pak Rudá armáda postoupí daleko na západ…. To by negativně ovlivnilo americké veřejné mínění a změnilo plány na obnovu Evropy.
Aby zpomalili postup Rudé armády do Evropy, anglo-američtí spojenci neustále prováděli ošklivé akce, jako pokusy o separátní rozhovory s nacisty. Allen Dulles byl najat, aby pracoval na Úřadu strategických služeb. Vedl tajná jednání v Bernu ve Švýcarsku s generálem SS Karlem Wolffem, aby všechny německé a fašistické armády v severní Itálii kapitulovaly, nebo dokonce i na západě obecně. Rozhovory měly kódové označení operace Úsvit. Generál nejednal sám za sebe, jak mnozí věřili, zastupoval vedení Říše. 6. února mu Hitler osobně řekl, aby zřídil kontakty se západními zeměmi, aby se mohly vést rozhovory o vyhlídkách na příměří na západní frontě. Operace byla vedena za řízení Heinricha Himmlera. Vlastně vedením těchto rozhovorů Německo zabilo tři mouchy jednou ranou. Chtělo rozdělit protihitlerovskou koalici, a dokonce se připojit k Západu v brzké válce proti SSSR, pokud by byla zahájena. Stanovilo si za cíl skoncovat s postupem spojeneckých zemí na západní frontě, a tím získat příležitost přesunout své síly ze západu na východ, aby tam posílilo obranu proti SSSR.
Vést separátní rozhovory bylo zakázáno dohodami uzavřenými mezi SSSR, Spojenými státy a Velkou Británií. Například Británie a Sovětský svaz podepsaly dvacetiletou dohodu o vzájemné pomoci: 26. května 1942. V článku II se uvádělo: „Smluvní strany se zavazují neúčastnit se jakýchkoliv jednání s hitlerovskou vládou, nebo s jakoukoliv jinou vládou v Německu, která se jasně nezřekne všech agresivních záměrů, a nesjednávat či neuzavírat jakékoliv příměří nebo mírovou smlouvu s Německem či jakýmkoliv jiným státem navázaným na jeho agresivní činy v Evropě, vyjma po vzájemném odsouhlasení.“
To není jen o trhání smluv na kusy. Anglo-američtí spojenci nevylučují (jak ukázaly poslední dny války) možnost použít německé válečné zajatce proti Sovětskému svazu. V tomto případě by vojenský potenciál sil stojících proti SSSR výrazně vzrostl.
8. března se Dulles a Wolf setkali na tajném místě v Curychu. Vysoce postavený generál SS nabídl následující podmínky: anglo-americké vedení zastaví postup v Itálii, bude následovat příměří a pak německé síly opustí frontu. Dulles souhlasil, že podmínky budou vhodné pro použití jako základu pro zřízení kontaktů. Brzy se britský generálmajor Terence Airey a zástupce náčelníka generálního štábu Harold Alexander připojili, 19. března, k rozhovorům v Asconě.
Wolf oznámil do Berlína možnost rozdělení řad spojenců. Bylo mu řečeno, aby rozhovory protahoval co nejdéle. Tímto způsobem Německo dokázalo zpozdit začátek postupu spojenců v Itálii a dostat posily (6. tankovou armádu SS) na východní frontu a zahájit protiútok u jezera Balaton v březnu 1945.
Rozhovory byly přísně tajné. Bez ohledu na to spojenci počítali s únikem, takže informovali SSSR o kontaktech se zástupci polního maršála Alberta Kesselringa, velitele německých jednotek v Itálii, aby s ním probrali podmínky kapitulace. Vjačeslav Molotov, ministr zahraničí, požádal o účast sovětů na rozhovorech. Žádost byla odmítnuta. Kontakty s Wolffem pokračovaly. Sovětské vedení bylo informováno o procesu ze spolehlivých zdrojů, jako například Kimem Philbym, který byl součástí Cambridgeské pětky a šéf MI6 v té době. Moskva poslala demarši.
22. března Molotov řekl, že si nemyslí, že celý incident je pouhým nedorozuměním. Sovětská vláda věřila, že je to něco horšího. 3. dubna Josef Stalin dostal zprávu od Franklina Roosevelta, který popřel samotný fakt kontaktů. Stalinův telegram byl strohý a přímý. Napsal: „Ujišťujete, že žádné kontakty neexistují. Možná jste nebyl plně informován. Moji vojenští kolegové nemají pochyby, že k rozhovorům došlo. Je dosaženo dohody. Německý velící polní maršál Kesselring souhlasil, že otevře frontu a nechá anglo-americké síly projít. Oplátkou anglo-američané slíbili, že zmírní podmínky příměří. Věřím, že moji kolegové jsou blíže pravdy. Jinak je nemožné vysvětlit, proč nebylo zástupcům sovětského velení umožněno se zúčastnit rozhovorů v Bernu. Chápu, že separátní rozhovory ve Švýcarsku mohou přinést nějaké pozitivní výsledky, protože anglo-americké síly mají příležitost postoupit hluboko do Německa bez toho, aby se setkaly s odporem Němců. Pak proč zakrývat tento fakt před Rusy? Nyní Němci zastavují boje na západní frontě, ale pokračují v bojích s Ruskem – spojencem Velké Británie a Spojených států. Tato situace nemůže sloužit zájmům posilování důvěry mezi našimi zeměmi.“
V odpovědi se Roosevelt pokusil přesvědčit Stalina, že k žádným rozhovorům ve Švýcarsku nedošlo. Dokonce přišel s domněnkou, že Stalin použil „německé zdroje“, které se pokusily spojence rozdělit a tím se vyhnout zodpovědnosti za spáchané zločiny. Podle něj, pokud toto bylo cílem Wolffa, pak misi úspěšně splnil. Winston Churchill také popřel fakt konání rozhovorů ve Švýcarsku o kapitulaci německých sil, vedených Kesselringem.
Šéf sovětské vlády poslal Rooseveltovi další zprávu, kde vyjádřil přímo a prostě své názory na to, jaké by vztahy mezi spojenci měly být. „My, Rusové, věříme, že nepřítel čelí nevyhnutelné kapitulaci, a na jakémkoliv setkání a u diskutování podmínek kapitulace musí být i zástupci ostatních spojenců. Věřím, že tento názor je správný. Vylučuje jakékoliv vzájemné podezření a brání nepříteli, aby mohl nechat narůst pocit nedůvěry.“
12. dubna 1945, jen pár hodin před svoji smrtí, Roosevelt napsal Stalinovi poslední zprávu, ve které vyjádřil vděčnost za precizní sovětský názor ohledně incidentu v Bernu, který se stal věcí minulosti, aniž by přinesl něco dobrého.
Ale bylo něco dobrého. V důsledku sovětské demarše spojenecké síly obnovily své útoky v Itálii, 9. dubna. Rozhovory s Wolffem skončily. Dulles byl informován, že v důsledku sovětských námitek nemůže být návrh na kapitulaci probírán anglo-američany jednostranně.
Bernský incident silně poškodil vztahy mezi spojenci a vedl k závažné roztržce mezi Sovětským svazem na jedné straně, a Velkou Británií a Spojenými státy na druhé. Někteří historici označují operaci Úsvit za první epizodu studené války.
