Účast v prostředí cenzurovaných médií je proto pro novináře mající potřebu informovat objektivně, co možná nejpravdivěji, bez hněvu a zaujetí, skutečně zajímavou výzvou. Velmi záleží na tom, jak důkladně uzamknul vládnoucí systém svá média v temné komoře a zda ponechal alespoň škvíru, jíž by mohl novinář hodný toho jména pašovat k obyvatelstvu své objektivnější a pravdivější postřehy.
Jisté režimy projevovaly po nějakou dobu trpělivost s novinářskými projevy některých nezkrocených živlů, než se odhodlaly jejich noviny zastavit a vydavatele odeslat do Brixenu, případně jej postihnout jinak, jak se to přihodilo autoru Robinsona Crusoe či spisovateli Gulliverových cest. Jakmile se ovšem cenzurní opona spustila úplně, pak nepokojným a po pravdě bažícím duchům nezbylo než psát mezi řádky.
Vybalit si pravdu jako bonbónek z celofánu
Dychtivé obyvatelstvo pak tyto perly lovilo v hlubinách papírových moří nebo nacházelo to, co cenzorům uniklo, ve scénářích komedií či na prknech divadel, pokud se také herci a režiséři rozhodli bojovat se systémem alespoň tímto způsobem, když to jinak nešlo.
Prosévání reality prostřednictvím cenzury mívá v autoritativních a totalitních režimech tedy paradoxně ten výsledek, že myšlenka nebývá pohřbena úplně, ale dostává se ven nejrůznějšími cestami, přičemž lidé na ni čekají. Umí si ji vybalit z celofánu jako bonbónek. Přemýšlejí o ní, dávají si ji do souvislosti s jinými myšlenkami a svou vlastní zkušeností. Objevuje se základní vzorec, který v nesvobodné společnosti nakonec podporuje svobodné myšlení. V tomto vzorci je zřejmé, že „pravda je jinde“, zatímco média přinášejí něco podobného, jako bývaly mytologické obrazy.
Komu nestačí mytologie, ten čte mezi řádky nebo si vytváří vlastní názor soukromým studiem alespoň dostupných faktů, přičemž si ty nedostupné dosazuje neúprosnou logikou. Díky odboji myšlení, jaký plodí cenzura, vznikají i v despotických režimech nakonec pozoruhodná umělecká díla. Cenzura tedy myšlení nezabíjí.
Můžeme říci poněkud obrazně, že zatímco cenzura dokáže sprovodit ze světa konkrétní noviny (někdy i novináře), ale její moc nedokáže zasáhnout žurnalistiku jako takovou, pak autocenzura nechává žurnalistiku umírat dlouho a v bolestech. Přežití novináře se pak stává věcí zcela lhostejnou. Novinář s autocenzurou vypálenou na čele je totiž nahraditelný ve stylu „kus za kus“.
Co je tedy ona autocenzura?
Co je to tedy za prevíta ona autocenzura? A existuje i v demokratických společnostech? Je třeba říci, že demokracie pochopitelně sama o sobě nezavdává k autocenzuře žádný důvod. Skutečnost, že si novinář dává úzkostlivě pozor na to, aby nevybočil z „ideového rámce“ média, ve kterém je zaměstnán, má několik aspektů a příčin.
 |
| Velká média mívají vlastní „filozofii“ |
„Jeho“ médium přitom neexistuje ve vzduchoprázdnu. Vstupem do redakce se novinář ocitá v širším prostředí také ostatních médií. Setkává se s dalšími novináři, jeho pocit, že se podílí na něčem velkém, sílí. A s ním sílí též obava, aby se z toho báječného snu neprobudil. Tedy, aby se nějakým činem nevyloučil z prostředí, které jej akceptovalo.
Zejména ve velkých městských aglomeracích, ve kterých se soustřeďují podstatné části veřejného života a institucí, které rozhodují, vyskytují se média a novináři v hojném počtu. Scházejí se na tiskových konferencích, potkávají se v kuloárech institucí a úřadů, chodí si posedět do kaváren. Všude, kde se novináři navzájem potkávají, tak si sdělují své obzory. S kým se setkali, o čem mluvili, kdo je kam pozval, co si kdo o čem myslí a tak dále. A zatím co takto spolu komunikují, předávají si vedle informací též i infekce svých prostředí, viry svých názorů a mínění obecnému respektu se těšících.
Tato nákaza stanovisky, postoji, módními trendy své doby, „správnými názory“ a ještě správnějšími kontakty nesmírně ulehčuje postupné územní zisky démona autocenzury. Příslušnost k médiu, strach ze ztráty nově nabytého, nedostatek pracovních příležitostí na mediálním trhu práce, tvrdá existenční soutěž uvnitř redakcí, opičení jednoho po druhém, to jsou katalyzátory ovlivňující nástup a plné rozvinutí autocenzurních modelů v hlavách novinářů.
K tomu je třeba připočíst i poněkud specifickou úroveň převažujícího vzdělávání novinářů zaměřeného na získávání praktických dovedností v oboru, na rutinu a profesionalitu ve smyslu ovládání technologií a postupů, nicméně s křiklavou absencí skutečně hlubokého studia společenských věd, dějin, literatury, architektury, výtvarného umění, filozofie, politologie, sociologie a podobně.
 |
| Psaní mezi řádky není v demokratické společnosti příliš efektivní |
Kontury jsou rozostřeny. Není úplně jasné, kdo je kdo. Zaměstnanci médií, novináři, mají ale jasno v jednom. Jejich produkty se nesmí lišit, nebo výrazněji odlišovat, od produktů, které jejich „montážní linka“ vyrábí. Mohlo by se stát, že by provinilého autonomně smýšlejícího redaktora obestřel mrak mlčení. Že by začal být poznenáhlu pověřován méně odpovědnými úkoly, v televizích by mohl být i stažen z obrazovky, a nakonec by v redakci došlo k nečekané „reorganizaci“, v jejímž důsledku by bylo jeho místo zrušeno (Po odchodu novináře by ovšem bylo „jeho“ místo opět shledáno potřebným, a tudíž obnoveno).
Konkurence neschopný novinář?
Společnost, byť demokratická a nepopiratelně mnohem svobodnější než jakákoliv forma totality, má také své mechanismy, s nimiž se vypořádává s těmi, kteří nechtějí hrát hru podle nepsaných pravidel. Bohužel, novinář propuštěný v demokratické společnosti z práce se nemůže vykázat ani posmrtnou slávou bojovníka proti režimu. Ocelově dokonalý mechanismus společnosti tvrdé soutěže jej vyloučí pouze coby „konkurence neschopného“ jedince. Skončí na skládce odpadů, a to často doslova.
Živná půda pro autocenzuru se nachází ve společnosti, ve které může ztráta zaměstnání vést k rychlému pádu do propasti, a nakonec může způsobit i smrt propuštěného člověka. Jistě, nemusí. Novinář, který vypadl ze hry v jednom médiu, může mít štěstí, že najde práci v jiné redakci. Bude ale více nakloněn svodům blahodárné autocenzury, díky které bude opět smět platit složenky, jež denně nalézá, úhledně složené v obálkách bez poštovních známek, ve své poštovní schránce, a jejichž přítomnost je oním skrytým bičem, kterým moderní tržní globální spotřební systém šlehá své otroky přesvědčené, že jsou lidmi plně svobodnými, k nimž navíc z „jejich“ médií plyne pravdivý obraz světa.
