Ivo Šebestík
29.5.2015 Altpress
Je pozoruhodné, kolik lidí v České republice dlouhodobě a již i zcela beznadějně uvízlo v odpadkovém koši myšlení. Představme si běžný kontejner libovolné barvy na kolečkách, kterak bezútěšně vězí na sídlištním parkovišti před panelovým domem, a je ode dna až po sklápěcí příkrov zaplněný bezcenným haraburdím a páchnoucími zbytky jídla.
Tak přesně takovýto kontejner nosí ve svých hlavách lidé, jejichž obzor je zarámován zmíněnou odpadní nádobou ze všech šesti stran. Stěny této nádoby jsou nemilosrdně neprůhledné, takže dovnitř světlo vskutku nedopadne ani náhodou. Bohužel, mnozí z těchto snaživých duševních popelářů téměř den co den, se sebejistotou sobě vlastní, vysypávají obsah svých nelibě vonících skládek do novinových stran, rozhlasových a televizních diskusních pořadů i běžného zpravodajství, a šíří tento svůj morový odpadní zápach též prostřednictvím internetu.
Prozkoumejme nyní obsah těch popelnic, z nichž by si ani odsouzenec na smrt hladem krmě nenabral. Základem bobtnajícího a k metanu již směřujícího humusu je silná vrstva antikomunismu, antisovětismu, antirusismu, antisocialismu. Majitel popelnice má zorničky očí rozšířeny nenávistí ke všemu minulému, co lze jakkoliv spojit s životem v bývalém husákovsko-štrougalovském Československu. Ač již od odložení nevýdělečného reálného socialismu uplynulo čtvrtstoletí, přesto se duševní popelář probouzí každičkého rána s touž utkvělou představou, že je třeba vysypat další odpadovou nádobu do médií, aby bývalý režim a jeho moskevský patron náhodou nevstali z mrtvých.
Je až pozoruhodné, s jakou vytrvalostí tito zaměstnanci ideologického komunálu vykonávají svou odpadní práci. A s jakou houževnatou slepotou odmítají vzít na vědomí fakt, že zatímco oni tak zuřivě čistí ulice od starého harampádí, vylévají jiní lidé, právě teď a v této chvíli, z oken kbelíky aktuálních splašků. Staročističi ovšem nové svinstvo, v němž jako v kompostu tlí na jedné hromadě mír i bezpečí lidstva, opatrně obcházejí, aby se mohli stále, raněni nesmírnou slepotou, věnovat svinstvu starému, které se teď už snaží zuřivě vydrásat z dlažby i asfaltu smirkovým papírem.
Co téma jejich mediálních výplodů, to nějaká připomínka totality, k níž jsou jako shnilé banánové slupky nalepeny zaručené informace o tom, že stará diktatura ještě žije a brousí nože. A kde jinde může tato stará komunistická a kryptokomunistická totalita žít, brojit a zbrojit než v Rusku?! Odpadový fanatik je radostí bez sebe: „A mám ho, Putina jednoho! Já ti dám křísit Sovětský svaz! Hrrr na něj!“ křičí generál-teoretik v krátkých kalhotkách na jedné kšandě a bílých podkolenkách, a s papírovou čepicí na hlavě mávaje stříkací pistolkou rozhlíží se kolem, koho by to nahnal do války s Ruskem.
A zatímco oni sami, dogmatikové to k pohledání, jako staré kávové mlýnky, snesené z půdy, s rzivým skřípěním melou a melou, dávno již naprázdno, vrší se kolem nich hory nových vojenských intervencí, nových sociálních nespravedlností, rasismu, ponižování a lidské beznaděje pršící z oken těch, které političtí popeláři tohoto druhu ovšem zbožňují. Jim samým už ten hnůj padá na hlavy, ale oni – světlo nepropouštějící lebky pokryté zkaženým prejtem, salámovými slupkami, ohryzky jablek, použitými tampóny, střepy a vaječnými skořápkami lepkavými zbytky bílku – jakoby se nic nedělo. Melou dál a dál a dál. Patrně tak dlouho budou mlít, dokud jim na hlavu nespadne něco těžšího.
A i potom budou mlít. Ovšem, budou mít už konečně k tomu příslušné potvrzení od lékaře.
