Lena Procházková
8.4.2015 psáno pro měsíčník Rodinné listy 3/15.
Na základní škole jsem chodila do dramatického kroužku. Když jsme nacvičovali pohádku o Smolíčkovi, enormní zájem byl o roli jelena – záchranáře zvaného Zlaté parohy. Po poradě režisérky s učitelkou byl jelen přidělen největšímu zlobivci, zřejmě z výchovných důvodů. V těch dobách, dávno minulých, ještě pedagogové znali Makarenkovo dílo a ověřovali si jeho platnost v praxi.
Takže Smolíčka měl hrát protivný jedináček. V rolích jezinek se realizovalo pět před pubertálních dívek (včetně mě). Nácvik probíhal v kabinetě zeměpisu, kde byla prostorná skříň. Vyklidili jsme mapy a vytvořili Smolíčkovi světničku. Zhýčkaný pacholíček si vynutil židli i baterku. Když jelen zakončil své úvodní varování a hlučně odběhl na pastvu, po špičkách jsme se kradly ke skříni. Zaťukaly jsme a jemnými úlisnými hlásky škemraly, že je nám zima, že se chceme jen ohřát a aby nám Smolíček otevřel. Ale ten své váhání protahoval, kladl doplňující otázky, které ve scénáři nebyly a dokonce se nám z azylu ve skříni poškleboval. Jenže nás bylo pět. A tak jsme ty dveře otevřely násilím a hororový příběh mohl pokračovat.
Pojď si proň, ty Polednice!
Zatímco pohádka o Smolíčkovi a také například ta o neposlušných kůzlátkách nebo o Budulínkovi mají vychovávat lidská mláďata k obezřetnosti vůči nezvaným hostům, Erbenova báseň Polednice varuje dospělé. Nabádá je k ostražitosti před ne lidskými bytostmi, které se na zavolání zjevují a jdou si pro kořist. Ať už autor čerpal inspiraci z německé či severské literatury nebo z místních lidových vyprávění, jeho starý strašidelný příběh o Polednici se do Evropy vrátil v aktualizované podobě.
Polednice ve službách pořádku
V Norsku je ročně asi 12 tisíc dětí odebráno rodičům, předáno do pěstounské péče a následně, pokud se nestane zázrak, odevzdáno k nucené adopci. Na základě pouhého udání, třeba i jen telefonického, neohlášeně přicházejí sociální pracovníci úřadu BARNEVERNET v doprovodu policie do vytipovaných rodin, násilně odvážejí děti „do bezpečí“ a teprve potom probíhá vyšetřování. V jeho průběhu mají závěry „expertů“ větší váhu než výpovědi očitých svědků. Zmateným a vyděšeným dětem jsou v cizím prostředí kladeny sugestivní otázky. Připomíná to někdejší procesy s čarodějnicemi, kde presumpce viny spálila pravdu na popel. Dnešní juvenilní justice, stejně jako tehdy inkvizice, si vyhraňuje právo očistit ulovené dušičky od nánosů „škodlivé“ rodinné výchovy, vymazat jim vzpomínky a pak je vřadit do systému, který z originálních bytostí vyfabrikuje poslušné klony. „Musíte s námi spolupracovat!“ křičí sociální pracovnice na strachem ochromenou maminku. „Dejte to dítě do auta!“ A plačící matka nakonec poslechne, protože jezinky přišly s policií a žádné Zlaté parohy nejsou v doslechu.
Plakat je zakázáno
Pro dcerku polských rodičů přijely norské polednice z Barnevernetu rovnou do školky. Zavolala je učitelka, které se nelíbilo, že dívenka je smutná, protože má obavy o těžce nemocnou babičku. Malým dětem se takové věci říkat nemají, protože je to frustruje. Polští rodiče tedy podle norských zákonů ztratili právo žít se svým dítětem. Naštěstí neztratili odvahu a duchapřítomnost. Okamžitě odjeli do Polska, najali si detektiva (Zlaté parohy) a s jeho pomocí pak zorganizovali únos vlastní dcerky. Díky medializaci příběhu se zdařil i útěk dalšího „vyvlastněného“ chlapce, který se s polským detektivem domluvil po internetu. O většině násilím odebraných dětí však média nepíšou. Především proto, že rodiče jsou v nerovnoprávném postavení a vyděšeně dodržují zákaz soudů novináře informovat. V Británii bylo donedávna překročení tohoto zákazu trestané odnětím svobody až na tři roky. Přesto slovenská matka, které britské sociální úřady odebraly dva syny, zákaz překročila a díky následné finanční podpoře soucitných lidí dokázala za pomoci právníků soud o vrácení dětí vyhrát. Slovenskému podnikateli, kterému norské polednice odebrali syna jen proto, že mu dal na ulici výchovný pohlavek, trvalo devět měsíců, než malého chlapce vysoudil zpátky. V jiném případě bylo dítě odebráno kvůli udání učitelky, že mu maminka pomohla vytrhnout mléčný zub. Takové „týrání“ prý nebezpečně narušilo křehkou dětskou psychiku, a proto bylo nezbytné dítě odloučit od tyranky a svěřit jeho výchovu cizím lidem. Někdy se udavačem stane i naivní dítě samo, když po běžné hádce s rodiči zavolá na linku důvěry, jejíž číslo je povinně vylepeno ve školkách a školách. Jindy se na sociálku obrátí žena po rozvodu a žádá o finanční podporu. Místo příspěvku na bydlení dostane verdikt o odebrání dětí. V tomto konkrétním případě se jednalo o německou rodinu z Berlína. Některé děti skončily v ústavech, holčička předaná do pěstounské péče spáchala sebevraždu.
Když se kácí les
Juvenilní zákony přijímané prý na ochranu dětí už platí v mnoha zemích Evropy. V důsledku těchto norem každoročně přicházejí desetitisíce rodin o své potomky, jejich výchova je svěřena placeným pěstounům, jejichž seznam stále roste. Návštěvy biologických rodičů jsou omezovány, probíhají v místnostech, které jsou monitorované a průběh setkání je pak vyhodnocen „experty.“ Někdy smí děti s rodiči mluvit jen na skypu. Jindy, při zpoždění o několik minut, je setkání zrušeno. Několik zoufalých žen se (mnohdy zády ke kameře) svěřilo, že jim dítě bylo odebráno hned po porodu, například pod záminkou, že je odnášeno na krevní testy. Jiným matkám juvenilní policie vyrvala dítě při kojení. Manželé či partneři bývají při vpádu policie spoutáni, aby nemohli rodinu bránit. Na jednom roztřeseném videu, natočeném mobilním telefonem, reaguje policista na křik odnášeného dítěte lakonicky: „Neřvi. Táta ti nepomůže!“ Existují i případy, kdy zvlášť odolným dětem, které se s pěstouny odmítají sžít, je oznámeno, že zvyknout si musí, neboť oba rodiče zemřeli a není cesty zpátky.
Mnoho odebíraných dětí je ze smíšených manželství. Když se u soudu neprokáže, že v rodině došlo k násilí či sexuálnímu zneužívání, vymýšlejí se dodatečné důvody, například, že matka je z Thajska a nemluví dobře německy. Zatímco matka chodí do kursů němčiny, aby odstranila vykonstruovanou příčinu odloučení, dítě je předáváno z jedné pěstounské rodiny do další a hrozí mu nucená adopce, která už je nezrušitelná. Adoptivní rodina může žít i v jiném světadíle. A stopy dítěte mizí…
Nejvíce dětí zachráněných ze spárů juvenilní justice pochází z Ruska. Ale i Polsko či Slovensko se angažuje při ochraně svých občanů, kterým v jiném státě děti odebrala juvenilní policie na základě neověřeného udání.
Přestože k častému (a později nezdůvodněnému) odebírání dětí rodičům dochází i v Německu, Finsku, Švédsku, Itálii a na Ukrajině, nejhorší pověst má Norsko. Tam převýchova celé společnosti ke konformitě (a udavačství)„zdárně“ pokračuje už čtvrt století. Někdy stačí jen hlasitější hovor v bytě a soused za zdí už volá polednice. Ani na dovolené v zahraničí si norský otec není jistý, zda mu někdo z účastníků zájezdu nepočítá čárky na tácku a zda ho po návratu domů nečeká pohovor se zaměstnavatelem, případně propuštění z práce. Nezaměstnaný otec rodiny je samozřejmě okamžitě v hledáčku juvenilní justice.
Všechny tyto informace můžeme najít v otevřených zdrojích, ale dosud jsme se o to nezajímali. Teprve kauza paní Michalákové vzbudila naši pozornost, a tak si zpětně doplňujeme vědomosti o tom, kam kráčíme. A jak radostně s třepetalkami nad hlavami budou naši potomci pochodovat a hlasitě skandovat: Ať žijí lidská práva! Polednice, jezinky a jejich doprovodná policie, institut pěstounů a jejich školitelů, seznamy lidí žádajících o adoptování zabavených Smolíčků, státem placení „experti“ a soudní jednání za zavřenými dveřmi vytvářejí síť, z které se podaří ukradené dítě osvobodit jen výjimečně.
Nepřítel lidu
Norský dramatik a básník Henrik Ibsen, celoživotní kritik pokrytectví, měl štěstí, že své dílo psal v tak nehumánních poměrech. Dnes, v době všeobecného šíření lidských práv, by zřejmě skončil ve vězení za to, že svými texty kazí mládež. Zcela jistě by mu jezinky odebraly syna, aby jej zachránily před nedokonalou výchovou. Štafeta dobře placených pěstounů by i z malého Sigurda Ibsena postupně vysála vzdor, zatemnila mu vzpomínky, zlomila vůli a nakonec jej nabídla jako tichý a neproblémový blonďatý artikl k nezrušitelné adopci.
Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati
V Norsku se dočasným pěstounem může stát každý občan, který se přihlásí a projde jednoduchým testem. Zájem o děti cizích rodičů mají především bezdětné ženy, ale i homosexuální páry a také manželé s vlastními dětmi, kteří jsou často motivováni velkorysou finanční odměnou. Dotace na jedno přidělené dítě je ve výši čtyřiceti tisíc norských korun (měsíčně), ale kontrola výdajů není. Některé výpovědi „zachráněných“ dětí svědčí o tom, že byly pro pěstouny jen dojnou krávou a nikoliv rovnocenným členem rodiny. Jistě existují i případy, kdy „výměna rodičů“ byla a je pro dítě změnou k lepšímu. To ale neospravedlňuje plošné inkviziční metody, které do stejného kola vplétají vinné s nevinnými a šíří ve společnosti strach. Jeho rukojmím je každý, kdo má (vlastní) děti.
Velké prádlo
Mé tři děti přišly na svět v období normalizace. Patřila jsem tehdy jako signatářka Charty k tzv. „nepřátelských osobám“, což zmiňuji kvůli srozumitelnosti následující příhody. Jednoho letního dne jsem s dvouletou dcerkou šla dát povlaky do prádelny. Byla na sídlišti v nákupní enklávě. Zaparkovala jsem golfové hole (tedy kočárek) před prosklenými dveřmi, uvnitř prádelny bylo prázdno, a tak jsem holčičce řekla, že přijdu hned a spěchala jsem k pultu. Když jsem se po chvilce vrátila, kočárek byl prázdný. V šoku jsem se rozhlédla a pak jsem s bušícím srdcem vyběhla po schodech na ochoz, abych prostranství přehlédla shora. V takových hrozných chvílích letí myšlenky tryskem. Dodnes si pamatuji jejich horečnatý sled: Ukradli mi ji estébáci! Aby mě mohli vydírat. Co budou chtít? Abych veřejně odvolala podpis Charty! Nebo abych podepsala slib, že budu emigrovat. Než jsem doběhla k betonovému zábradlí ochozu, věděla jsem, že udělám cokoliv. Že slíbím všechno, jen když mi dítě živé a zdravé vrátí. Celou tu dlouhou dobu, která však reálně mohla trvat sotva třicet vteřin, jsem křičela jméno holčičky. A pak jsem ji uviděla! Seděla s ostatními caparty na okraji pískoviště. Prostě si odepnula kšíry… Silou vůle jsem se ovládla a zhroutila se až doma. Tatínek dcerky mě pak mnoho hodin uklidňoval a přesvědčoval, že něco takového by si (oni) nedovolili, že už přece nežijeme v padesátých letech. Ale těch třicet vteřin hrůzy mám v sobě zakódováno dodnes.
Strach o dítě je asi nejhorším druhem lidského strachu a jenom ne lidé dokážou tímto strachem vydírat. Jinak řečeno, každá zamaskovaná žena na videu, která se bojí překročit zákaz poskytování informací o krádeži svého dítěte, jsem já. Každý otec se spoutanýma rukama, aby nemohl bránit své dítě před odvlečením, jsem já. Jsem ale i ten polský detektiv, který v noci chytá do náruče malou holčičku lezoucí po rýně z okna pěstounů, aby ji vrátil matce. Jsem i Dominik Hašek a nabízím svou životní trofej tomu, kdo vrátí jiné děti jejich mamince. Jsem i britský poslanec John Hemming, který odvážně kritizuje zvrhlost juvenilních zákonů. My všichni jsme JEDEN a všechny unesené děti jsou naše. Nesmíme je dát převychovat a srovnat podle pravítka dle objednávky kupců. Stále se mluví o právech dětí a ochraně rodiny, a přitom se přijímají zákony, směřující k jejich zničení. PROČ?
Čtenářům, kterým můj článek připadá přehnaný, doporučuji, aby si do vyhledávače zadali do vyhledávače heslo ‘juvenilní justice’ a seznámili se s texty a dokumenty pod jednotlivými odkazy.
