Stathis Kouvelakis
1. 3. 2015 Altpress
Jednání Řecka s věřiteli nepřineslo ani víc času ani možnost vyhnout se úsporným opatřením. Ale zato demobilizovalo řecké pracující.V posledních několika dnech se objevila dvě sofistikovaná tvrzení, která kolují mezi těmi, kdo se odmítají podívat do tváře realitě a přiznat si, že Syriza byla dotlačena k ústupu, i s následky, jaké to ponese.
Nebo spíš dvě a půl. Říkám vědomě „dotlačena“, protože nová vláda se chytila do pasti svou vlastní špatnou strategií (nepoužívám výraz „zrada“ ani „kapitulace“, protože to jsou termíny moralizující, a tím pádem nevhodné k hodnocení politických procesů).
První: „Syriza nemá na opuštění eurozóny mandát“. Kdyby Syriza něco takového připustila před volbami, nevyhrála by je. Když to řekneme takhle, vystoupí na povrch absurdita této argumentace. Ano, samozřejmě, že mandát k opuštění eurozóny neměla. Ale úplně stejně neměla mandát na to, aby vzdala jádro svého programu jen proto, aby euro udržela!
Není pochyb, že kdyby před volbami hlásila, že „tady je náš program, ale pokud by jeho prosazování nebylo možné sloučit s udržením eura, ihned jej zapomeneme“, úspěchu ve volbách by nedosáhla. Snaha udržet eura za každou cenu je v základě úplně stejný argument jako byly argumenty stran, které vedly Řecko doposud a byly pro memorandum.
Přesto, že Syriza svůj vztah k euru nikdy jasně nedeklarovala, rozhodně odmítala jej držet „za každou cenu“. Na rozdíl od toho, co tvrdí většina komentátorů, Syriza ve svých programových textech nikdy nevyloučila možnost odchodu z Eurozóny v případě, že k tomu budou donuceni neústupností Evropy nebo nemožností dluhy splatit. Ale teď to vypadá, že tyto texty byly pro jistotu někde uschovány.
Druhá varianta prvního tvrzení: „Syriza měla mandát na to, aby odmítla úsporná opatření a zároveň udržela euro“. To sice zní racionálněji než první verze, ale je to pořád sofistika. Vypadá to, jako by obě položky tohoto mandátu byly stejně důležité a jako by bylo politicky legitimní, abychom obětovali (a opravdu to budeme muset udělat – to je právě ten problém) konec úsporných opatření na oltář udržení eura. Aniž bychom vzdali mandát.
Ale proč tuto argumentaci neobrátit a neříct: „Od chvíle, kdy jsme si uvědomili, že ty dvě věci jsou nekompatibilní, rozhodli jsme se odmítnout úsporná opatření, protože to je přesně to, co Řekové očekávali od volby stran radikální levice?“ To znamená, že volili změnu nikoliv stabilitu v současném rámci. Při nejmenším si můžeme myslet, že taková volba by více odpovídala volbě radikální levicové strany, která si dává za svůj strategický cíl socialismus ( i když to prokazatelně nebyla přímo agenda, se kterou volby vyhráli).
Třetí sofistikované tvrzení je to, které propagují Etienne Balibar a Sandro Mezzadra, kteří sarkasticky útočí na ty na levém křídle Syrizy, kdo volají „kapitulace“ (v tuto chvíli nechávám stranou, že nikdo tento termín nepoužil). Balibar a Mazzandra k současným událostem argumentují, že „není možné budovat politiku svobody a rovnosti v Evropě jenom tím, že uhájíme národní suverenitu.“
Podle nich je nejdůležitější, že Syriza získala čas, přiznávají, že je to za cenu několika ústupků (s obligátním odkazem na Lenina, což mělo ukázat radikalismus jejich argumentů); a tím umožnila budoucí politické vítězství (zmíněno bylo Španělsko) a vývoj sociálního hnutí „transnacionálního“ charakteru. (Blockupy).
A znovu plujeme ve vodách sofistiky – pseudonaivity, která by působila jen hloupě, kdyby zrovna nevycházela z úst dvou obránců Evropského projektu (jeho „líbivé verze“, samozřejmě). Přinejmenším rytmy chodu hnutí, na které se odvolávají, nejsou synchronizované.
Od teď až do léta bude řecká vláda stát tváří v tvář sérii víc než stresujících termínů; a je dost těžké si představit, jak mohou změnit situaci ve prospěch Syrizy ať už úspěšné demonstrace ve Frankfurtu nebo i možnost, že by na konci roku Podemos vyhráli španělské volby. Rozdíl v růstu a rytmech těchto hnutí je jedním z důvodů, proč je národní kontext pro aktéry politického boje tak důležitý: je to terén, na němž se rozpory mezi třídami mění v rozhodující sílu.
Balibar a Mezzadra podceňují demobilizující efekt, který to, že Syriza a řecká vláda byly donuceny poklonkovat před diktátem úsporných opatření EU, vyvolá nejen v Řecku, ale i na Evropské úrovni. To je totiž přesně to, co si všichni budou mít tendenci myslet, ať to budou krátkozrací obránci řecké vlády interpretovat jakkoliv.
Nadšení a důvěra, jaké jsme viděli v prvních týdnech po volbách, je již teď v Řecku pouhou minulostí. Samozřejmě, že nadšení může opět oživnout, ale tentokrát to bude proti rozhodnutím vlády a v žádném případě to nebude „ na výzvu“.
Dělat jakákoliv rozhodnutí, která jsou takto silně závislá na stavu okolních sociálních hnutí, je víc než riskantní. Je to rozhodnutí, u kterého předpokládáme, že bude muset být změněno, pokud se hnutí nebudou mobilizovat nebo i jen nebudou dostatečně silná.
Ve skutečnosti musíme jít přesně opačným směrem. Musíme si přiznat, že rozhodnutí nepřijmout úsporná opatření jsme už udělali. To mobilizuje hnutí, které pak roste a získává autonomii. To je přesně to, co se stalo v Řecku během vládní „konfrontace“ s Evropskou Unií mezi 5. A 20. Únorem, kdy desítky tisíc lidí vyšly do ulic bez jakékoliv stranické organizace.
Kromě toho argument, že „jsme získali čas“, je v tomto případě iluzí, protože v těch čtyřech měsících odkladu bude Syriza nucena operovat jen v existujícím rámci. A to tento rámec posílí: Syriza bude muset implementovat velikou část toho, co „Trojka“ (nyní přeměněná na „instituce“) požaduje a přitom bude muset upozadit svůj vlastní program – konkrétně politiku, která by ji umožnila opravdovou změnu a posílení sociální aliance, která ji pomohla k moci.
Existuje obrovské riziko, že se čas, který Syriza „vyhrála“, ukáže jako čas ztracený, který základy Syrizy podryje a umožní jejím nepřátelům (hlavně těm z radikální pravice) se přeskupit a presentovat se jako bojovníci za skutečnou přeměnu systému.
I přes nechuť, jakou na Evropě závislí Balibar a Mezzadra cítí vůči každé zmínce o „národním“, bychom měli zmínit, že politické úspěchy, k nimž odkazují – a platí to od Syrizy po Podemos -, nejen že vznikaly v národním kontextu – mocenské vztahy se proměnily tím, že radikálně levicová politická hnutí vstoupila do národních mocenských struktur – ale byly možné jedině díky tomu, že apelovaly na národní suverenitu: v demokratickém, populárním, ne-národním slova smyslu, v otevřenosti vůči ostatnímu světu.
„Autonomní“hnutí ( jak je nazývají Mezzadra a Balibar) běžně užívaly národně – populistický diskurs– Tsipras a Iglesias se těmto termínům rozhodně nevyhýbali – a v davech, které plnily náměstí a ulice měst, jsme vídali odkazy na patriotismus jako jsou národní prapory (řecké a španělské, a to nezmiňuji vlajky jednotlivých národů španělského státu.
To víc než cokoliv jiného ukazuje, že v tomto konkrétním případě v zemích na periferii Evropy jako jsou Španělsko a Řecko, jsou odkazy na národ téma, které progresivní síly hegemonizovaly a učinily z nich jeden z nejmocnějších faktorů, které zakládají jejich úspěch. A je to také základ, na kterém můžeme vybudovat skutečný internacionalismus, ne pouhé prázdné řeči – odpojené od konkrétní reality politického boje – o už existujícím a nezprostředkovaném „Evropském“ nebo „transnacionálním“.
A jeden poslední bod: první dvě tvrzení mají částečně pravdu, když mluví o neexistenci mandátu Syrizy k opuštění Eurozóny. Je pravda, že ve vztahu k této otázce byla strana po celou dobu rozpolcená, což teď vyplulo na povrch.
V takové situaci je nutné, abychom mluvili otevřeně a upřímně. První věc, kterou je zapotřebí udělat je přiznat chybu a říct, že je třeba znovu prodiskutovat nejlepší strategii, kterou by Syriza plnila své sliby a vyvedla Řecko ze současných kolejí. To zároveň dodá sílu i těm lidem – a je jich mnoho – kteří spoléhali na „Řeckem nabízenou naději“ a odmítají se smířit s porážkou.
