Marek Řezanka Není to tak dávno, kdy byl Matěj Stropnický v televizi prezentován jako „nezodpovědný rebel“, „strašný lesů pán“ a „problematický koaliční partner“. Televizní obrazovka tentokrát na nás chrlila „senzaci“, že Matěj Stropnický je údajně šikanován. Nemohl chybět dovětek, že se šikanou se většinou setkáváme ve škole a školce jakoby šikana na pracovišti (známá jako mobbing) neexistovala. Divák však má od počátku reportáže vnímat Stropnického jako „nezralého školáka“, „problémového usmrkance“ „odpadlíka“, „neřízenou střelu“.
 |
| Jeden z předvolebních spotů |
Dočkal se pouze útrpné reakce, kdy se nebavíme o podstatě věci, na niž si Stropnický stěžuje, ale kdy je nám vysvětleno, že Stropnický jednoduše nic nepochopil.
ANO, na naší politické scéně hrají evidentně roli dva přístupy: Jednak pochopení fungování koaličních mechanismů a za druhé osvojení si pravidel a zákonů, kde není odpadlíků. Oba tyto principy přicházejí ke slovu především tehdy, hlasuje-li se o věcech, jako je tendr na svoz odpadu na deset let, kde ve vzduchu visí miliardy korun. To už se ovšem v médiích příliš neobjevuje. Zato v nich zhlédneme exprimátora Svobodu, který blahosklonně hodnotí „nezdárné dítko“ Matěje Stropnického, že je holt ještě klukem, který nepochopil svět dospělých, kdy je třeba držet basu.
 |
| Tvář ODS |
Je ale poněkud smutné, že nadřazujeme „politickou jednotu“ a „držení basy“ nad snahu o transparentní (jak jen je i toto slovo již zprofanováno) přístup. Raději zamhouříme oči nad projekty typu OPENCARD či nad tunelem Blanka, který zatím slouží jako křehká archeologická památka, jenom auta do ní jaksi nemohou, než bychom podpořili politiky, kteří nejsou ochotni poslušně unožit a zavřít ústa. To nám připadá jaksi nepatřičně a nezodpovědně. Protest se nám nelíbí. Máme pro něj výrazy jako „dětinský“, „bláhový“, „bláznivý“. Zato výsledky „jednotného politického postupu“ nám nejspíš nevadí.
Ano, šéfe
V podstatě je jedno, zda zapneme kanál veřejnoprávní nebo soukromou stanici. Tam i onde totiž narazíme na masáž, po níž si před nějakým „holobrádkem“ otráveně uplivneme, že je „trapný“ a na politiku nemá. Zato se přikloníme k těm, kteří už to nějak všechno zmáknou a dokážou, a které ani ve snu nenapadne prosazovat hodnoty, jimž věří, neboť jedinou hodnotou „neohrozitelné jednoty“ je „absolutní poslušnost“. Vlastní názor pak neexistuje. Je pošlapán a umlčován.
Zřejmě se nám tento přístup zamlouvá. Nejhorší jsou přece hádky a spory, potažmo ti, kteří je vyvolávají. My nechceme vidět šarvátky. Za Nečasovy vlády jsme si rozhádanosti užili až až. Dnes toužíme sami sebe přesvědčit, že už bude pouze lépe – a všichni, kdo tvrdí něco jiného, nás otravují. Není nad loajální poklidnou scénu, kde nikdo nikomu nejde po krku – tedy viditelně – a kde jediné heslo doby zní: Ano, šéfe.
 |
| Je to rebel |
