Proč se ztratily důkazy o Katyni?

Karel Kluz
15. březen 2015 CFP
Nová republika přináší příspěvek, otištěný na Czech Free Press, který nabízí jiný pohled na jednu událost v polsko-rusko-německých vztazích.

Vedoucí hlavní komise pro vyšetřování zločinů proti polskému národu Dariusz Gabriel oznámil letos 9. července v polském Sejmu ztrátu oficiálně ověřených kopií dokumentů, potvrzujících odpovědnost politbyra VKS(b) a sovětského ministerstva vnitra za povraždění polských zajatců v Katyni.


Tyto kopie dokumentů předal v říjnu 1992 tehdejší ředitel ruských státních archivů Rudolf Pichoja tehdejšímu prezidentovi Lechu Walesovi. Co se to stalo, že se polskému státu ztratil tak významný důkaz? Byl za tím šlendrián, čirá náhoda nebo snad záměr? Katyňský případ se zdál být po mnoho desetiletí jasný. V létě 1941, několik měsíců po zahájení bleskové války proti SSSR, obsadila německá vojska (Wehrmacht) Smolensk.

Do jejich zajetí se dostali všichni polští generálové, důstojníci a poddůstojníci, kteří po přepadení Polska fašistickým Německem v září 1939 ustupovali před Němci a vzdali se Rudé armádě. Celkem 14 763 polských zajatců bylo soustředěno ve třech zajateckých táborech v okolí Smolenska. Když se v létě 1941 sovětská obrana pod německým náporem hroutila a vojska často ve velkém zmatku ustupovala na východ, nebyl zřejmě čas se o polské zajatce starat a evakuovat je. Poláci tak padli do německého zajetí. Německý stroj na zabíjení podřadné neárijské rasy se spustil naplno, jak to ostatně dnes již detailně známe z konečného řešení židovské otázky Říší. Německá popravčí komanda, jsoucí ve druhém sledu za frontovou linií, jejichž hlavním úkolem byla likvidace komunistů, politických pracovníků, Židů a Poláků, tyto polské zajatce povraždila.

Tisíce těl pohřbila v hromadných hrobech v katyňském lesíku u silnice Smolensk-Vitebsk na břehu Dněpru. V roce 1943, když se válka začala vyvíjet v neprospěch Německa, se vůdce Říše Adolf Hitler pokusil upevnit spojenectví se svými evropskými vazaly, aby je vyděsil, mobilizoval a poštval proti nastupující Rudé armádě. Vydal příkaz k odkrytí hromadných hrobů polských důstojníků, povražděných německými zvláštními oddíly v roce 1941 v Katyni, o kterých goebbelsovská propaganda následně rozšířila, že je v roce 1940 nechal popravit Stalin.

Svědci zlikvidováni, dokumenty spáleny Slábnoucí svazek fašizující Evropy s Německem měla upevnit idea antisemitismu. Hitler zdůrazňoval, že postřílení mnoha tisíců Poláků mají na svědomí sovětští Židé a zorganizoval v katyňském lese propagační show. Do Katyně byla vyslána mezinárodní komise v čele s německým patologem prof. Buhtzem. Pod jeho vedením byly otevřeny hromadné hroby, v nichž bylo údajně nalezeno velké množství osobních dokladů, neodeslaných dopisů a deníků popravených.K jejich převozu bylo prý třeba velkého nákladního auta. Měly potvrzovat, že Poláky postřílely na naléhání židobolševiků popravčí čety sovětského ministerstva vnitra. Věrohodnost akce pak zajišťovali předem instruovaní svědci – ruští kolaboranti, jejichž svědectví pak byla německou propagandou široce publikována. Později, když Spojenci dali Němcům najevo, že válečné zločiny nebudou nikomu prominuty, by se zdálo logické, že Němci budou ochraňovat profesora Buhtze, svědky i objevené dokumenty jako jediné důkazy jejich neviny. Co se však nestalo. Když začali Spojenci vyhledávat svědky i listinné důkazy, zjistili, že na příkaz z Berlína byli všichni svědci, včetně profesora Buhtze, těsně před kapitulací Říše zastřeleni a dokumenty spáleny. Podivné, že? Falzifikátoři Přenesme se teď do konce 80. let. V průběhu tzv. sovětské přestavby přesvědčili mstitelé stalinských zločinů z organizace Memorial Michaila Gorbačova, že nejlépe dokáže Západu svou věrohodnost a oddanost demokracii prohlášením, že zajatí polští vojáci byli povražděni na základě rozhodnutí politbyra VKS(b) v roce 1940. Tak, jak to tvrdila goebbelsovská propaganda fašistického Německa. Gorbačov ve svém sebestředném velikášství s takovým prohlášením nakonec souhlasil. A Západ jásal. Netrvalo však dlouho a Gorbačov pochopil, že svá tvrzení musí podpořit vyšetřováním a rozsudkem soudu. Nařídil proto Hlavní vojenské prokuratuře upravit (zmanipulovat) důkazy tak, aby potvrzovaly novou verzi katyňského případu – vinu Sovětů. Prokuratura vyhledala v archivech osobní doklady všech polských zajatců a zjistila, že byli na jaře 1940 odsouzeni zvláštním soudem. Vojenská prokuratura bez ohledu na utajené vyšetřování veřejně prohlásila, že Poláky povraždili Rusové. Tehdejší generální prokurátor SSSR Ruděnko uvedl, že Poláci byli odsouzeni k trestu smrti zmíněným zvláštním soudem. Záměr byl splněn. V Polsku, kde čekalo 800 tisíc lidí, až soudy v SSSR začnou projednávat vyplacení kompenzací za jejich postřílené příbuzné, zavládlo uspokojení.

Posléze se ale ukázalo, že zvláštní soudy nemohly v roce 1940 odsoudit nikoho k trestu smrti, ale pouze k osmi letům nucených prací. Potvrdilo se s definitivní platností, že Poláky povraždili Němci. Po rozpadu SSSR začala jmenováním antikomunisty Rudolfa Pichoji ředitelem Státního archivu Ruské federace další fáze boje s ruskými komunisty. Pichoja rozhodl o zhotovení falešných dokumentů potvrzujících odpovědnost Beriji a politbyra. Padělky byly předloženy ústavnímu soudu, projednávajícímu zrovna tzv. případ KSSS.

Průhledné padělky. 

Chyby, kterých se dopustili padělatelé, byly ale příliš zjevné. A tak jeden z právních zástupců KSSS, advokát Slobodkin, na místě dokázal soudcům ústavního soudu, že rozhodující tzv. Berijův dopis s datem 5. března 1940, který měl být ještě tentýž den projednán politbyrem VKS(b), je padělkem – nejen proto, že to z procedurálního hlediska nebylo možné. Dopis především není napsán na předtištěném tiskopisu, a přestože je označen jako přísně tajný, chybí mu číslo jednací. Další dokument Rozhodnutí politbyra VKS(b), schvalující příkaz k likvidaci polských důstojníků, s datem 5. března 1940, má číslo jednací P13/144. Číslo 144 označuje pořadí projednávaných otázek. Pokud by politbyro věnovalo každému problému jen pouhých 10 minut, muselo by 5. března 1940 jednat nejméně 24 hodin. Později bylo zjištěno dalších 50 příznaků padělání dokumentů.

Ruský tisk o skandálu u ústavního soudu mlčel. Uvedl pouze, že existují dokumenty potvrzující ruskou vinu… Situace se pro ruské antikomunisty zkomplikovala ještě tím, že ihned po předložení padělaných dokumentů ruskému ústavnímu soudu předal Pichoja jejich ověřenou kopii ve Varšavě prezidentovi Lechu Walesovi. Euforie, která následovala, byla krátce nato zchlazena zprávou o odmítnutí padělaných dokumentů ruským ústavním soudem. Polské vedení, které již zveřejnilo přijetí dokumentů, nemohlo sdělit veřejnosti pravdu. Rozhodlo se proto, že vytvoří kopie Berijova dopisu, ve kterých nebude uvedeno datum 5. března 1940, předpokládajíc, že další chyby, kterých se dopustili padělatelé, nebudou nalezeny. Miliony kopií – sice úředně ověřených, ale padělaných dokumentů – byly poskytnuty polské veřejnosti jako důkaz potvrzující vraždy jejich spoluobčanů a příbuzných, Sověty.

Vše prasklo v květnu ruští antikomunisté pochopili, že se paděláním dokumentů, které neuzná žádný soud, dostali do slepé uličky a radili svým polským kolegům, aby celou situaci s dokumenty vedli doztracena. Polská antiruská i antikomunistická propaganda však již v té době jela na plné obrátky. Všechno se navenek zdálo být v pořádku do letošního května, kdy advokáti příbuzných zavražděných polských zajatců začali podávat žaloby u moskevských soudů s požadavky na finanční odškodnění.K podání žaloby stačily prosté kopie dokumentů. Avšak při projednávání případu musí být soudu předloženy originály nebo ověřené kopie týchž dokumentů, které předal Pichoja 14. října 1992 Walesovi. V padělaných dokumentech je ale příliš mnoho snadno zjistitelných chyb. Žádný soud na světě nepřijme jako důkaz padělaný dokument, a už vůbec ne v případě světovou veřejností ostře sledovaného masakru v Katyni, ze kterého norimberský tribunál obvinil Německo. Co zbylo ubohému Dariuszu Gabrielovi než oznámit, že se dokumenty ztratily a že se nyní usilovně hledají. Nešlo tedy o žádnou náhodu či šlendrián. Ověřené kopie zfalšovaných dokumentů prostě zmizet musely. Aby se lež o Katyni neprovalila v celé nahotě.

26. listopadu 2008, Karel KLUZ