 |
| Foto Reuters |
Když na začátku devadesátých let s protokolem WWW odstartovala internetová revoluce, byla jedním z hesel první generace webových surferů věta: „Informace chtějí být svobodné.“ Rafinovaná formulace často citovaná kyberpunkovými utopisty připisuje informacím zásadní vlastnost „touhy se šířit“, která nemůže být ničím a nikým omezována. V následujících dekádách heslo pomáhalo definovat internet jako prostor, kde přirozená výměna dat nemůže být už z principu limitována.
Informace chtějí být drahé
Zmiňovaná věta bývá připisována technooptimistovi Stewartu Brandovi, který ji podle Wikipedie použil v polovině osmdesátých let na první Hackerské konferenci. Ve své přednášce ale tehdy zároveň jedním dechem dodal, že „informace také chtějí být drahé“ a předpověděl, že napětí mezi těmito dvěma tendencemi nikdy nezmizí. Těžko říct, co by tehdejší snílci říkali na internet o třicet let později. Bájný prostor svobody za novou hranicí prokopávanou pionýry v devadesátých letech naplno pohltila realita neoliberalismu s jeho mantrou maximalizace zisků za každou cenu. A leckomu dodnes velí hlásat, že některá internetová data jsou důležitější než jiná.
V nejbližších letech nás tak nepochybně čeká válka o podobu internetu, kterou svedou idealisté a pragmatici. Zatímco první budou tvrdit, že je potřeba zachovat původní utopickou podobu sítě, druzí budou chtít, aby se internet definitivně přizpůsobil světu mimo síť. Jedna důležitá bitva mezi oběma tábory byla vybojována na konci února, kdy se členové americké Federální komise pro spoje (FCC) střetli nad problémem takzvané internetové neutrality. Ta zaručuje rovnoprávnost přenášených dat po internetu. Jinak řečeno, zabraňuje poskytovatelům služeb zvýhodňovat nebo naopak zpomalovat přístup na vybrané internetové stránky nebo k vybranému obsahu. Těsným výsledkem 3:2 byly nakonec schváleny předpisy pro neutralitu a idealisté mohli začít oslavovat své vítězství.
Zatím bez mýtného
O zrušení síťové neutrality se hovoří už od poloviny minulé dekády, ale do centra debat se dostala teprve v posledních letech, kdy už je jasné, že budoucnost distribuce televizního, filmového či hudebního obsahu spočívá v přenosu dat po internetu rovnou k uživatelům. Právě streamovací služby jako třeba digitální videopůjčovna Netflix nejvíce usilovaly o to, aby se internet změnil v něco, co by se dalo nejlépe popsat jako víceproudá dálnice, na níž by některé datové pakety s vyšší prioritou (třeba ty zajišťující divákovi plynulý proud videoobsahu) mohly předběhnout ty s prioritou nižší (například načítání webových stránek s obrázky, kdy uživatel prodlevu pár vteřin ani nezaznamená).
Co na první pohled vypadá jako vcelku užitečná inovace, by ovšem mělo dalekosáhlé důsledky pro fungování globální sítě. Velké firmy by si na víceproudém internetu mohly předplácet výsadní práva pro své služby na úkor služeb ostatních firem a dříve či později by si nepochybně začaly určovat i vlastní pravidla fungování sítě – podobně jako si je na volném trhu globálního kapitalismu určují nadnárodní korporace. Klidně by se za pár let mohlo stát, že by se jednotná síť rozdělila na několik menších, ovládaných kartely, které by mohly určovat, jaké informace smí nebo nesmí putovat k jednotlivým uživatelům.
Za důležitého přímluvce síťové neutrality je považován současný americký prezident. „Od samého počátku byl internet založen na základních principech otevřenosti, férovosti a svobody. Nejsou zde žádní vrátní, kteří rozhodují, na jaké stránky můžete jít. Na informační superdálnici se neplatí žádné mýtné. Opustit tyto principy znamená ohrozit internet, jak jej známe,“ prohlašoval sugestivně Barack Obama vloni na podzim. Orgány Federální komise pro spoje jsou nezávislým orgánem státní správy a do jejich rozhodování může federální vláda zasahovat jen velmi omezeně, proto bylo rozhodnutí tak důležité. Navíc je také signálem pro Evropskou komisi, aby podnikla stejné kroky i na starém kontinentě. O nařízeních se zatím diskutuje na úrovni jednotlivých vlád (síťová neutralita je garantována zákonem třeba v Nizozemí).
Regulace jsou špatné – anebo ne?
Rozhodnutí FCC oslavovaly třeba organizace lobující pro nezávislý sektor hudebního průmyslu. Casey Rae, šéf neziskovky Future of Music Coalition, se nechal slyšet: „Je to úžasný moment pro spoustu nezávislých labelů a hudebníků, kteří více než dekádu bojovali za to, aby byl zachován otevřený přístup k internetu.“ Rozhodnutí úřadu podle Raeho zachovává možnost volné soutěže malých vydavatelů s velkými hráči, kteří by skrze spojenectví s velkými provozovateli internetu mohli konkurenci vytlačit ze hry.
Nespokojené s verdiktem jsou samozřejmě obří telekomunikační firmy poskytující internet. Například Verizon, jehož zástupci prohlásili, že nová nařízení jako by byla „napsána v éře parní lokomotivy a telegrafu“. Ozvali se i republikánští kongresmani, podle nichž může mít verdikt FCC dalekosáhlé důsledky pro další rozvoj komunikačních technologií. Velké firmy prý přestanou díky novým nařízením investovat jak do inovací svých internetových služeb, tak i do dalšího budování infrastruktury, a změny v důsledku zaplatí koncoví uživatelé.
Pravicová mantra „Regulace jsou špatné, áno“ tady nicméně argumentačně pokulhává. Úřady se jen snaží zabránit korporacím uvalit na internet svá vlastní pravidla hry, která by byla výhodná jen pro ně samotné. A inovace? Těm mnohem více prospívá internet malých „štik v rybníce“ než velkých dravců. Díky garantované síťové neutralitě tak může zůstat internet svobodnou sférou. Otázkou ale samozřejmě zůstává, jak dlouho se ještě idealistům podaří udržet své pozice.
