Miroslav Polreich
26. 3. 2015 Parlamentní listy
Debaty českých politiků o přesunu vojsk USA postrádají jednu zásadní věc. Je o tom přesvědčen bývalý elitní zpravodajský důstojník a diplomat Miroslav Polreich. Podle něho je totiž přesun armády USA po našem území v rozporu se Smlouvou NATO, která zavazuje členské státy neprovádět jakékoli hrozby silou. Čeští politici se přeli, zda blížící se přejezd vojenské kolony armády Spojených států je, či není v rozporu s českou ústavou. Jenže podle doktora Miroslava Polreicha je zde mnohem vážnější záležitost, která prý přejezdem vojsk bude porušena – samotná Smlouva NATO.
Vzhledem k tomu, že jedním z oficiálních argumentů takového přesunu amerických vojsk je demonstrace síly vůči Rusku, takto charakterizovaný účel je dle Polreicha v rozporu s jediným závazkem, který jsme podepsali při vstupu do NATO.
„Zde jsme se zavázali „zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou“. Bylo by nadbytečné charakterizovat dále tento závazek z pohledu právního rozboru, společenské významnosti či raději, jak přispívá posilování, uklidňování a stabilitě bezpečnosti,“ píše pro ParlamentníListy.cz bývalý diplomat.
Zároveň s tím pak Miroslav Polreich upozorňuje na údajné provokace, kterých se dopouští naše generalita. Jako příklad uvádí náčelníka generálního štábu Petra Pavla, který opakovaně označuje Rusko za větší bezpečnostní hrozbu, než Islámský stát.
Celý text JUDr. Miroslava Polreicha pro ParlamentníListy.cz zde:
Přesun armády USA je v rozporu se Smlouvou NATO. Přesun a ten výraz je přesný, není problematický a týká se nejenom armád NATO, ale i zemí, které se občasně zúčastňují vojenských cvičení, třeba v rámci Partnerství pro mír (Rusko je členem) a mnohokráte se to již dělo. Jedná se o projev celoevropské bezpečnostní spolupráce.
Problém však je v našich siláckých prohlášeních a snad i opravdovém zařazení přesunu této armády do kategorie „hrozby silou“. Jinak nám to ani prezentováno není, a to jak politickými činiteli, tak i naší generalitou, která nás ujišťuje, že „máme také prostředky, procedury a vůli je nasadit“ (generál Pavel). To však není řeč o přesunu z místa na místo. Zde charakterizujeme účelnost přesunu a ten je již v příkrém rozporu s jediným závazkem, který jsme podepsali při vstupu do NATO (čl. 1.). Zde jsme se zavázali „zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou“. Bylo by nadbytečné charakterizovat dále tento závazek z pohledu právního rozboru, společenské významnosti či raději jak přispívá posilování, uklidňování a stabilitě bezpečnostního prostředí.
Závazek je jasný. Jiný přístup od ďábla jest. Bohužel, myslím, že právě zdůrazňujeme ten jiný přístup, a to navíc v situaci, která by měla i naším přispěním „urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž můžeme být účastni mírovými prostředky, tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost“. To je další citace našeho závazku dle NATO.
Je zajímavé, že naši komentátoři v Českém rozhlase a televizi, včetně jejich rádoby erudovaných znalců na ústavní právo či na co, tento jedině relevantní závazek opomíjejí a pravděpodobně ho ani neznají. Není to nic neobvyklého. Při mé pedagogické práci se studenty (a to někteří měli za sebou Balkán či několikrát Afghánistán) nikdy text Severoatlantické smlouvy neviděli (rozsah jeden list A4). Zde naše armáda zcela záměrně chybuje a snaží se udržovat své členy i důstojníky v nevědomosti. Otázka je – proč asi? Odpověď je zřejmá a jasná.
Aby byli drženi v neznalosti a tím snáze manipulovatelní. O tom je vlastně ta snaha o legalizování demonstrace síly. Vlastně se nic neděje. Závazek ze smlouvy NATO nepadá dle nich na váhu.
Druhý problém, který pokládám za velmi závažný, jsou opakující se provokace naší generality. Slovo provokace jsem použil zcela účelně, protože právě o nich se hovoří v souvislosti s „přesunem“.
Ne tak dávno jsem se musil ohradit proti politicky neodpovědnému prohlášení velitele vzdušných sil gen. Libora Štefánika, který se snažil alarmovat českou společnost dramatizací bezpečnostního prostředí požadavkem na podstatné zvýšení zbrojního rozpočtu nákupem dalších nadzvukových stíhaček. Dle něho „situace se ve světě dramatizuje. Není čas zavírat oči před tím, co nás v budoucnu může pravděpodobně čekat. Situace se ve světě nebude zklidňovat, to je pouze sen.“
Generál Pavel je větší kabrňák, v TV nás nasměroval tak, že Islámský stát není hlavní nebezpečím, tím je Rusko. A když si asi uvědomil, že to přepískl, tak zahovořil o tom, že s Ruskem máme styčné body ke spolupráci a společné zájmy. Opomenul je ale specifikovat. Nadšená redaktorka, které se rozsvítily oči při zmínce o Rusku (vzpomněl jsem si na Elsu Kochovou) se na ty pozitivní styčné body zapomněla či nesměla zeptat.
Příkladů o tom, jak vojenští pánové určují militantní směřování naší zahraniční politiky (na co je MZV, Ministerstvo zahraničních věcí), slyšel každý mnoho. Nikdo však není schopen ty jednoznačné provokace zatrhnout. Vrchní velitel, ministr obrany či MZV – nikdo. A přitom každý víme, že voják má či musí plnit jen politické zadání a nesmí ho sám vytvářet. Vzpomeňme do nedávné minulosti, jak náčelníci generálního štábu mnohokrát opakovaně četli článek pět Smlouvy NATO jenom z půle věty a věděli dobře i s Moravcem, že lžou. Nakonec i pan Zaorálek nedávno si v této souvislosti vzpomenul na pohádku o mušketýrech.
Bohužel ta předmětná smlouva tu pohádku nezná. Na závěr snad mohu dodat, že mám problém při hledání důvodů a motivů pro současné jednání naší generality. Je to rusofobie nasávaná v minulém totalitárním režimu? Kdy Gorbačov byl nepřítelem, a politické změny v Rusku nasměrovaly zhroucení stávajícího našeho politického systému? Pozitivní změny v armádě šly pomalu. V mém případě, když se s nelibostí a náhodně dozvěděl náčelník generálního štábu Karel Pezl po třech letech, že mně dosud nebyla vrácena hodnost, o kterou jsem přišel degradací, provedl nápravu a jednu hvězdičku mě přidal.
Situace opravdu není jednoduchá. I taková prostá věc jako přesun se politizuje ne v zájmu uklidnění a odpovědnosti, ale naopak ukazováním vojenské síly v mylném domnění ministra obrany o „bezprecedentní bezpečnostní záruce“. Ta samozřejmě není ve zprofanovaném článku 5 Smlouvy, ale v článku 1. A přitom bychom neměli vynechávat Chartu OSN a přístup důvěry a spolupráce jak nás nabádá poslání a směřování OBSE.
