Marek Řezanka 13.3.2015 Altpress
Úlohy typu, že se těleso X pohybuje z bodu A do bodu B, známe. Zajímavěji ovšem zní, jestliže se přemísťuje z bodu B do bodu B. Tak nějak by možná šla označit cesta Jana Macháčka od Bakaly k Babišovi.
Je dobré vědět, kteří novináři o své vlastní vůli touží posílit oligarchizaci společnosti. Ne snad, že bychom se nacházeli na nějaké dramatické křižovatce, kdy se vzdáváme nezávislých médií a přecházíme pod média někým ovládaná. Již jsme si mohli dostatečně zvyknout na fakt, že za mainstreamovými médii stojí buď kapitál nadnárodních společností nebo „národních baronů“. Všichni se samozřejmě ohánějí tím, že nijak do svobody slova nezasahují – jen tak naprosto nepatrně naznačí, o čem se raději informovat nebude.
 |
| Kampaň Laury Janáčkové, hnutí ANO Zdroj: Fb Laura JanáčkováPřidat popisek |
Osobně nespatřuji největší selhání a současně nebezpečí médií v překroucení poskytovaných informací, ale spíše v tom, co zamlčují – a co do éteru vůbec nevypustí.
Nebýt Zemana, Ráj na zemi…
Jan Macháček již v červnu 2013 věděl naprosto jistě, že největší pohromou pro naši zemi bude Zeman – zatímco vrásky z „Babišpressu“ zahlazoval jako naprosto zbytečné.
„Najde se leckdo – třeba na sociálních sítích – kdo píše, že skutečnost, že Andrej Babiš koupil vydavatelství Mafra, je mnohem důležitější zprávou než Zemanova expanze; případně že hrozí berlusconizace médií apod.
Nakonec musím říci, že jsem se i pobavil. Způsob, jakým to Babiš provedl a oznámil, nejenže neprovázel jediný únik informací, ale ještě si všichni do poslední chvíle mysleli, že koupí Ringier. Rychlé, vtipné a překvapivé – tak se má byznys dělat.
Oligarchizace českých médií? Ruský model? Je to opačně. Iniciativa přichází od zahraničních investorů, kteří prodávají. V rukou oligarchů byla ruská média za Jelcina, dnes je ovládá Kreml!
Berlusconizace? Je snad Babiš podobný typ jako Berlusconi? Zpěvák z lodi, televizní magnát, bonga bonga s prostitutkami? Řekl bych spíše, že je to lidský protipól.“ (Jan Macháček, O strachu z Babiše, 27. 6. 2013)
 |
| Jan Macháček Foto: NoJin |
Copak pojem berlusconizace spočívá v obklopování se prostitutkami? Nenašel by se výstižnější rys? Třeba ovládání médií a důležitých resortů, či nějaké to obchodní impérium v pozadí?
Když se začtu na Lidovkách.cz do Macháčkova článku: Putinova lež a rozdíl mezi Východem a Západem (11. 3. 2015), lámu si hlavu, v jakém slovníku si pan Macháček nastudoval, co je to lež.
A. Babiš se v roce 2011 o své možné roli v politice vyjádřil následovně: „Jsem bývalý pracovník podniku zahraničního obchodu. Prospěchář starého režimu, který vlezl do strany, aby mohl cestovat do zahraničí, nejsem historicky morální ideál.“ (První zprávy, 3. 3. 2015)
Jistě, už jsme si za ta léta zvykli na mnoho prohlášení řady politiků, jak někam kandidovat nebudou, aby potom kandidovali. V tomto případě je situace pikantnější o rozměr, že sám Babiš uvedl důvod, proč by zrovna politickou scénu svou tváří obohacovat neměl. Ale možná si řekl, že naše politická scéna již dávno o nějaký „morální ideál“ nestojí (natož aby na něm stála – to z principu, o jaký systém se jedná, je vyloučeno předem), a tak copak by se vlka bál.
Obránce západních hodnot
Macháček si rád klade otázky, na něž si vzápětí i odpoví: „Je Česká republika součástí Západu? Kdybychom měřili pouze chováním prezidenta, tak zcela určitě nikoliv.“
Od žurnalisty bych ovšem spíše čekal, že nejprve definuje nějaké konkrétní hodnoty, kterými se Západ a Východ mají lišit. Například důrazem na sociální stát a zachování míru (to měly být mimochodem fundamentální hodnoty evropského integračního procesu), důsledným odmítáním nedemokratických metod (kam pochopitelně jakékoli formy plošných odposlechů či mučení v žádném případě nepatří). Konečně bychom neměli zapomínat ani na potřebu nezávislého kvalitního informování občanů. Jenže jak to udělat, když se výsledná písnička odvíjí vždy od toho pojídaného krajíce?
Čím více bychom se pachtili s rozborem oněch úžasných západních hodnot, za něž bychom měli být již zítra ochotni padnout na Sibiři (nejlépe s úsměvem na rtech), tím více by nás mohl ovládat pocit nejistoty. Máme snad tleskat fiskálnímu paktu, transatlantickým smlouvám, stavu Iráku po útočné válce vedené bez mandátu OSN nebo snad rozložení libyjské společnosti? Za udržení těchto poměrů máme tedy cedit svou krev?
„Západní politická kultura spočívá v tom, že když je politik přistižen při veřejné lži (Clinton: „I did not have a sex with THAT woman, Lewinski.“), musí se omluvit. Když lže v důležité státní věci, musí okamžitě odstoupit“, tvrdí Macháček
Panu Macháčkovi bych doporučil, aby se zabýval lží o „zbraních hromadného ničení“ v Iráku. Hned vzápětí by pak mohl jet vysvětlit svůj postoj americkému senátorovi Inhofeovi, který mává zfalšovanými fotografiemi, jež mají dokazovat ruskou agresi na Ukrajině – a který je zřejmě přesvědčen, že Rusko by mělo být zničeno. Obávám se, že panu Inhofeovi nějaká ta lež nevadí, hlavně když povede k žádoucímu cíli.
Také jsem nějak nepostřehl, že by pan Macháček požadoval okamžité odstoupení expremiéra Nečase, když se rozjela aféra dosud prošetřovaného podezření na uplácení některých poslanců (mj. v souvislosti se zákonem o tzv. církevních restitucích) a aféra jeho tehdejší milenky Nagyové. Mainstreamová média tehdy spíše bila na poplach proti zvůli justice a policie.
Pohádka o velmocích
Jan Macháček snad vskutku věří, že jsou velmoci „hodné, férové a pravdomluvné“, a oproti tomu „zákeřné, lživé a zlé?“: „Lež jako promyšlený nástroj hybridní války je definitivně potvrzena samotným nejvyšším ruským státním představitelem. Od toho se musí odvíjet přístup k mírovým jednáním i strategie NATO.“
Osud Iráku a Libye, nejnověji Ukrajiny (brzy možná Sýrie a Íránu) ho zjevně netrápí. Na Západě se nelže a pokud někde umírají tisíce lidí a statisíce zažívají frustraci a zbídačení, může za to dozajista výhradně Putin.
Realita je ovšem podstatně složitější. Máme tady tři hlavní velmoci: Čínu, Rusko a USA. V každé z nich můžeme odhalit určitou fázi kapitalismu, zato podmínky pro rozvoj demokracie a humanismu aby jeden pohledal. Trend posilování silné ruky můžeme pozorovat v řadě evropských zemích, na Ukrajině i v Rusku. Nadnárodní kapitál se raduje, zbrojařské koncerny všude po světě si mnou ruce. S pauperizací středních vrstev nastupuje ke slovu hnědá – můžeme to pozorovat v Maďarsku, na Ukrajině, ale i v Rusku. Rusko a USA nejsou ideovými soupeři – předmětem boje jsou surovinové zdroje. Jenže jít někam padnout za něčí plnější žoky nezní tak romanticky, jako položit život za svobodu, demokracii, popřípadě všezahrnující „západní hodnoty“.
(S)Prostě lže
Macháčkovi v žaludku evidentně leží Zemanův výrok, že žádná invazní ruská armáda na Ukrajině není. Tak si třikrát z plných plic zakřičí slovo „lhář“. Jenže podle dosud známých faktů tam skutečně žádná invazní armáda není. Sem tam se objeví fotky nějakých těch ruských zbraní, které ale v žádném případě nedokazují nějakou masivnější operaci. Krom toho cizích zbraní je na Ukrajině až příliš
 |
| Foto: Ben Skála |
„Politika Spojených států na Ukrajině vede k znepřátelení Ruska a směřuje do přímé konfrontace, jen nevíme proč. Vždyť nemáme žádné důkazy o ruské vině“, říká znepokojeně ekonom Chris Mårtensson.
Měli bychom samozřejmě odsuzovat praktiky, kdy jsou jacíkoli vojáci nuceni válčit proti své vůli nebo když jsou dodávány zbraně kterékoli ze stran občanské války. Je totiž zjevné, že tyto zbraně povedou ke smrti ukrajinských občanů, ať už na té či oné straně konfliktu. Anebo vážně tolik toužíme vyrazit na Rusa? Nazveme toto počínání obrannou válkou?
„Washington dodal ukrajinské armádě těžké bojové zbraně na začátku konfliktu v dubnu, a možná ještě před vypuknutím války. Klíč k pochopení situace spočívá v tom, že USA vždy vyzbrojovaly Kyjev, a Obamovo prohlášení teprve o záměru dodávat zbraně je lež! NATO a ukrajinské vzdušné síly disponují stále vybavením dodávaném z iniciativy Bílého domu,“ uvedl americký politolog, S. Landman (První zprávy, 24. 2. 2015)
Není nad (ne)hledání
Pan Macháček se ani na moment nesnaží investigativně pátrat a klást si otázky. Jinak by totiž musel pídit po příčinách krvavé proměny Mejdanu. Musel by se ptát, co se stalo v Oděse. Musel by trvat na vyšetření hromadných hrobů na Ukrajině – o prošetření sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou ani nemluvě. Pan Macháček má ovšem jasno. Důkazy nepotřebuje. On ví, kdo je lhář a kdo obraz všech ctností. A také o tom napíše.
Zajásejme
„Co se všechno v příštích letech stane, těžko předvídat, ale je tu i jedna dobrá zpráva. Rusko je odsouzeno k hospodářskému úpadku. Rusko po pádu komunismu zbohatlo na zapojení do globálního obchodního systému. S tím, kdo povýší lež na princip, se ale byznys dělat nedá. Nikoli proto, že je to nemravné, ale protože je to nepraktické – a protože to vlastně vůbec nejde“, oddechuje si úlevou Macháček. Že se nedá dělat byznys postavený na lži? To by mohl přednášet Řekům, kteří budou pod bičem Unie splácet dluhy, které vyplynuly z riskantních finančních operací, za něž jejich původci nenesou zodpovědnost. Obávám se, že pravda nemá v mezinárodních transakcích co pohledávat, neboť maximalizace zisku a pravda se dvakrát nemusí. Pravdu mají vítězové arbitráží a ti, kteří určují pravidla hry. Lze tomu tleskat jako „pravé západní hodnotě“?
Krom toho nechápu, proč se pan Macháček raduje z hospodářského úpadku Ruska. Ten povede totiž k jedinému – posílení fašistických a silně nacionálních tendencí – a místo reálně politicky uvažujícího Putina se k moci dostane někdo jako Žirinovskij.
Pan Macháček a pan Babiš
Nepochybuji, že pan Babiš bude mít ve své novinářské stáji svého favorita. Favorita, který ví, že pochybnosti, hledání ani kritické myšlení ke své práci nepotřebuje. Který ovšem zaručeně ví, že: „Rus lže běžně ve všední den i v neděli, když to potřebuje, i jen tak pro potěšení či zábavu.“
Nějak tak se ve třicátých letech v jisté zemi psalo o „der Jude“. Nechutnou paušalizaci (o lži a sklonu k rasismu nemluvě), které se zde Macháček dopustil, snad ani nemá cenu komentovat.
Ano, i za zachování takovéto svobody slova bychom mohli být hnáni do vřavy bitevního pole.
Zajímejme se raději ptát, jak pomoci lidem trpícím krutostí války. Dokud se bojuje, nemají patrně příliš času přemítat, jakou budoucnost že jim to „slavné západní hodnoty“ přichystaly. Uvědomujeme si, jaká že se i vinou našeho selhání, když jsme podporovali nikým nevolenou ukrajinskou vládu, jež rozpoutala občanskou válku, stala z Ukrajiny země? Rozvrácená a vykrvácená, kde v tichosti páchají někteří bývalí významní politici velmi podivné sebevraždy, kde premiér vykládá historii způsobem, že Stalin napadl Hitlera (Obhájce pravdy, pane Macháčku?), kde chudí budou platit jak mourovatí a dvě tři generace budou zadluženy, aby pár oligarchů smočilo pysky u koryta. Země hluboce rozdělená, země hrubě zjizvená. Měla by být pro nás mementem.
Lepší to být nemůže
Ale co se takto v předvečer výročí vzniku Protektorátu nervovat? Usínejme raději blaženi, že naši demokracii hlídá takový pes jako Macháček a že bude psát do roztrhání papíru či rozbití monitoru za tak konzistentního politika, jakým je A. Babiš. Dojde nám pak, že lepší to snad už ani být nemůže.
