 |
| Petr Uhl (foto H.Štembera, PL) |
Na Krymu se nyní slaví první výročí jeho návratu do Ruska. Od loňského 16. března, kdy parlament a vláda autonomního, avšak ještě Kyjevu podléhajícího Krymu tam uspořádaly referendum, šly události ráz na ráz. Dvacet let se na Krymu celkem nic nedělo, jeho obyvatelstvo jen trpělo postupným rozkladem státu, ovládaného oligarchy. A závidělo Rusku, kde se Vladimíru Putinovi do značné míry podařilo gubernátory – oligarchy zkrotit.
 |
| Moskva,Rudé náměstí 18.3.2015 – 110000 lidí oslavuje 1. výročí návratu Krymu do vlasti |
Začátkem loňského roku se však ukázaly dva důvody k obnovení snah o připojení Krymu k Rusku. Byl to jazykový zákon proti ruštině a to, že občanské a politické cítění většiny obyvatel Krymu urážely nacistické a nacionalistické projevy nejen na Majdanu, ale též z úst těch, kteří se po státním převratu významně podíleli na vytváření nové státní moci v Kyjevě. A to i přesto, že hlasů dostala tato krajní pravice ve volbách minimálně. Na Krymu měli dojem, že Ukrajině vládne Pravý sektor a Julie Tymošenková. Ta volala po svém zázračném uzdravení ještě na Majdanu z invalidního vozíku, aby se proti Rusům použily jaderné zbraně. Ano, proti „Rusům“, rozuměj ruskojazyčným Ukrajincům. Sama je z gruzínsko-ruské rodiny z Dněpropetrovsku a jinak než rusky snad ani mluvit neumí.
Jednou z příčin lidového hněvu na Krymu, ale i na východní Ukrajině, bylo oslavování Stepana Bandery, předsedy Organizace ukrajinských nacionalistů a později i Ukrajinské povstalecké armády. Vzpomínám si, že mi po válce jako dítěti v Janských Lázních, kde jsme bydleli, rodiče zakazovali chodit do lesa ze strachu, že tam budou banderovci. Bandera byl na západní Ukrajině hrdinou také proto, že ho sovětská tajná služba zavraždila v roce 1959, kdy byl v exilu v Mnichově. Velké většině obyvatel Krymu se ale jeho adorace nelíbila. Mně taky ne. Pro lidi nemající pochopení pro krvavý nacionalismus zůstal Bandera symbolem etnických čistek –vyvražďování Židů a vyhánění Poláků a i Čechů, byť sám na rukou krev asi neměl.
„Samozachvaty“ Krymských Tatarů
Před rokem, dne 18. března, podepsali ruský prezident, krymský premiér, starosta Sevastopolu a předseda krymského parlamentu dohodu o připojení Krymu k Ruské federaci. Tu pak hned následujícího dne posoudil ruský ústavní soud jako akt, jsoucí v souladu s ústavou Ruské federace. A 21. března schválila dohodu ruská státní duma. Tak byla dohoda ratifikována a nabyla platnosti i účinnosti.
Snad se jednou dozvíme, zda motivem tohoto ruského záboru Krymu byl i plán na vybudování americké vojenské základny na Krymu, jak se teď šušká.
Při prvním výročí návratu Krymu do Ruska se ale neradují všichni.
Odhlédneme-li od radostí a zlostí na evropském Západě a za oceánem, musíme se ptát, proč se neradují Krymští Tataři. Ty je totiž možno považovat za potomky původního obyvatelstva Krymského chanátu z 18. století a ještě dříve území Zlaté hordy. Ruskem dobytý a ruskojazyčným obyvatelstvem postupně osídlený Krym „daroval“ Ukrajině v roce 1954 Nikita Chruščov, etnicky spíše Ukrajinec než Rus. Přesněji řečeno: z iniciativy tohoto prvního tajemníka Ústředního výboru sovětské komunistické strany, nejvlivnějšího muže ve státě, byl Krym vyňat z Ruské sovětské federativní socialistické republiky a byl přičleněn k Ukrajině. Byl tak podřízen orgánům její veřejné správy. Praktický dopad na život lidí to nemělo.
Na Ukrajině a ještě více na Krymu se příliš neodlišuje mezi Rusy a Ukrajinci. Velkorusové, Malorusové a Bělorusové vždy tvořili jeden původně pravoslavný, později sovětský lid, z něhož se vydělovali jen Krymští Tataři, Němci, Židé a další etnické či náboženské skupiny. Dnešní ukrajinské zákony a tamní ústava, na rozdíl od zákonů Sovětského svazu nebo nynější Ruské federace, žádnou národnost neznají, zemská příslušnost je tam totéž co příslušnost státní. Etnické rozlišení přinášejí jen odhady či ankety.
Nedivme se tomu, přece ani ve Francii či Turecku nežijí národní menšiny či etnické skupiny, aspoň z pohledu ústavy a státní správy těchto zemí. Aspoň to tvrdí či do nedávna tvrdily Paříž a Ankara. I v ČR národnost přestává mít význam, při posledním sčítání lidu v roce 2011 nás už bylo 26 procent obyvatel, tedy dva a tři čtvrtě milionu lidí, kteří jsme odmítli národnost uvést, byť se zjišťovala s hodnověrným příslibem anonymity. Národnost jsme odmítli uvést třeba proto, že se k žádné národnosti ani nehlásíme.
Odhaduje se, že na Krymu žije čtvrt milionu Krymských Tatarů – 14 procent obyvatel Krymu. Jejich problémem jsou majetkové spory se státem a s potomky ruskojazyčných, kteří se od druhé světové války na Krym masově stěhovali a kteří původní pozemky či jiný majetek Krymských Tatarů stále vlastní.
Rudá armáda osvobodila Krym z nacistické okupace v květnu 1944, a na podzim téhož roku vysídlily na příkaz Stalina více než 200 tisíc Krymských Tatarů, tedy prakticky všechny, sovětské úřady násilím do Střední Asie kvůli jejich údajné či skutečné kolaboraci s nacisty. Vracet se na Krym mohli až v 80. letech, za Gorbačovovy glasnosti a perestrojky.
Podobný osud postihl i Čečence a další etnické skupiny. Jazykem a zákony dneška se to nazývá genocida ve smyslu mezinárodní Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948. Kostlivce ze skříní historie známe i v ČR, třeba ze sporů o povahu poválečného vyhánění a vyhnání sudetských a dalších čs. Němců.
Sociální a hospodářská situace navrátivších se Krymských Tatarů byla ovšem problematická i v době, kdy byl Krym součástí Ukrajiny. Nevyjasněné zůstaly hlavně restituce jejich původních majetků. Takzvané самозахваты, kdy Krymští Tataři při nečinnosti úřadů si zabírali svůj bývalý majetek nebo pozemky za městem jako náhradu za něj, se řešily dlouho a mnohdy nebyly vyřešeny dodnes.
To je také hlavní příčinou, proč Krymští Tataři tyto dny, kdy většina Krymu oslavuje návrat k Rusku, nejásají. Nebýt těch majetků a nepřátelství s místními většinovými Rusy by ale vlastně oslavovat měli. Poprvé v dějinách jsou totiž Krymští Tataři uznanou národní menšinou se zaručenými i zajištěnými kolektivními a individuálními právy. Jejich jazyk je na Krymu od loňského března postaven na roveň ruštině a (neužívané) ukrajinštině. Uhájit самозахваты je ale pro lidi často důležitější než získat právo na nějakou politickou či občanskou svobodu.
Okupace, agrese a invaze
Často se argumentuje, že v referendu hlasovalo na Krymu pro přičlenění poloostrova k Rusku více než 96 procent voličů a že kdyby volby byla mezinárodně kontrolované, byl by asi výsledek podobný. Upřesňuju, že to bylo ale 96 procent přítomných, dostavivších se voličů. Sana volební účast byla nižší – 83 procent. Těch 21 procent obyvatel Krymu, kteří pro přičlenění Krymu nehlasovali, představuje půl milionu „neradujících se“. Část z nich i Krym opustila, odešli na Ukrajinu, což je vzhledem k poměrům ve státě kus hrdinství, ne-li hazardérství. Byli to ale především pracovníci ukrajinské veřejné správy.
Ani já jsem neschvaloval a dodnes neschvaluju způsob anexe Krymu, tedy způsob jeho připojení k Rusku, i když jsem léta sympatizoval s krymskými snahami dosáhnout nejen větší samosprávu (autonomii na Kyjevu), ale i oddělení (separace) od Ukrajiny a případně i jeho přičlenění k Ruské federaci, i vzhledem k historii Krymu a zejména Sevastopolu. Uznání si zasloužil krymský lid již v únoru roku 1991, kdy se tam uskutečnilo první referendum o autonomii Krymu, zatím v rámci Ukrajiny. Proběhlo pouhé tři dny po referendu na Litvě, která se už jako první v SSSR rozhodovala o nezávislosti. Kyjev pak systematicky, obvykle účelovou změnou ukrajinské ústavy, torpédoval všechny snahy krymských občanů vysvobodit se z vlády respektive nadvlády Kyjeva a připojit se k Rusku.
Loni v březnu využilo Rusko prostě toho, že podle rusko-ukrajinské smlouvy smělo být na Krymu až 25 tisíc vojáků armády Ruské federace. V době odtržení Krymu jich tam bylo dokonce o pár tisíc méně. A byli tam legálně, podle smluv vzešlých z Budapešťského memoranda z roku 1994. Toto memorandum vzniklo hlavně proto, aby Rusko i Západ spolu zabránily Ukrajině disponovat sovětskými jadernými zbraněmi a aby si Rusko mohlo uchovat černomořskou flotilu v Sevastopolu, jehož postavení bylo pro Rusko nejen záležitostí srdce, ale i tvrdým právním oříškem. Proto Rusko obětovalo Krym. Po volání Tymošenkové po jaderném útoku na Rusy jsem v duchu trochu rehabilitoval alkoholem rozloženého Jelcina, že na to přistoupil a zabránil Ukrajině, aby mohla použít jaderné zbraně.
Podle rusko-ukrajinských smluv, vzešlých z Budapešťského memoranda, se ruští vojáci pohybovali i mezi ruskými základnami na Krymu, tedy v Sevastopolu, leteckou základnou v obci Kača 23 km na sever od Sevastopolu, a třetí základnou, také leteckou, v obci Gvarděvskij, 13 km severně od Simferopolu. Ti vojáci v ruských polních uniformách nebyli žádní „zelení mužíčci“, nebyli tam protiprávně. Obyvatelstvo je považovalo za „naše“. Pak se ale na pár dní změnili v „domobranu“ bez služebního armádního označení. To byl podle mne největší nedostatek anexe.
Iritují mě nejen snahy podporovat kyjevskou Ukrajinu vojensky, například dodávkami zbraní a válečného materiálu, ale i český slovník obhájců Majdanu a Kyjeva. Hovořit o obsazení (occupation) Krymu ruským vojskem je za této situace nekorektní. V ČR se běžně uvádí, že ruští vojáci obsadili budovy parlamentu a vlády krymské autonomie, ale neříká se už, zda poslanci a vláda o obsazení ruskou armádu požádali a zda je vojáci cpali do kontejnerů na odpadky, jak to činili demonstranti na Majdanu poslancům v Kyjevě, když se jim nelíbilo, jak hlasují.
Stále se tu také mluví o agresi, která je sice v českém právním řádu, avšak právě USA a jejich západní spojenci sabotovali práci komise OSN pro definici agrese, až ji zcela zmařili. Jeden český politik dokonce mluvil o „invazi“ ruského vojska na Krym. Kyjevské vládě, její armádě a dobrovolnickým oddílům, které nerespektují vládu, nepokrytě straní veřejnoprávní Český rozhlas a veřejnoprávní Česká televize. Pčísušbní ršedakce tn ovládli redaktoři, kteří straší Putinem a Ruskem a jsou nekriticky proameričtí. Česká vláda je jen o něco lepší. Její svolení k přejezdu vojenského konvoje USA z Polska do Bavorska přes ČR je skandální hlavně kvůli agresívní protiruské reklamě, kterou kolem toho vláda dělá.
Krym jako Kosovo?
V únoru a březnu 1999 se konala v zámku Rembouillet u Paříže konference, na níž se kontaktní skupina – „mnichovský“ formátu ve složení Francie, Británie, Itálie a Německo, doplnily tentokrát ještě USA a Rusko – snažila dosáhnout mírové dohody povstalecké Kosovské osvobozenecké armády UÇK s Jugoslávií. UÇK požadovala samostatnost, Jugoslávie s tím nesouhlasila. Svazová republika Jugoslávie byla tehdy už jen dvoučlenným, srbsko-černohorským státním svazem. Ultimátum nepřijala a NATO, i s pomocí ČR, v březnu až červnu bombardovalo jeho území, přičemž bylo zasaženo mnoho civilních cílů a zahynuly stovky osob („kolaterální škody“). Mediální válku vedly USA a s nimi i evropský Západ proti jugoslávskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi. Akce byla ze strany USA ale zaměřena proti rozkládajícímu se Rusku, v jehož čele stál ještě Jelcin.
Mnozí politici a novináři omlouvají či vysvětlují anektování Krymu Ruskem podobnou situací v Kosovu, kde Srbsko, podobně jako dnes Kyjev v případě Krymu, také nesouhlasilo s odtržením Kosova. Tvrdí, že v obou případech byly porušeny stejné zásady mezinárodního práva, aniž vysvětlují, jaké smlouvy či závazky mají na mysli. Jejich odpůrci, kteří odmítají anexi Krymu, ale říkají, že v případě Kosova šlo o něco jiného, Kosovo přece chtělo „jen“ samostatnost, a ne připojení k jinému státu. K samostatnosti bylo ale Kosovo přinuceno, nepokrytým cílem UÇK bylo přece vytvoření Velké Albánie. Ještě dnes v Kosovu všude vlaje albánská vlajka, obyvatelé Kosova nejsou žádní Kosované či Kosovci nebo Kosovars, tak je nazývá už jen Karel Schwarzenberk. Jsou to Albánci, zvaní v jihoslovanských jazycích Šiptaři, podle albánského Shqiptar.
Faktickým výsledkem 15 let trvajících sporů a války bylo vyhnání většiny Srbů z Kosova, po němž stýle zbývají statisíce srbských vyhnanců v Srbsku a dalších státech. Tím výsledkem je dnes neživotaschopný narkostát, vyhlášený až v roce 2008, jehož existenci uznává 106 ze 193 zemí světa a který nemá naději být přijat do OSN. Desítky tisíc Kosovských Albánců z něho v poslední době prchá, hlavně do Maďarska. Právně zůstávají nedokončené trestní věci obchodování s transplantovanými, za živa odnímanými orgány zajatých Srbů v „žlutém domě“ v severní Albánii a další válečné zločiny představitelů UÇK.
Rozdílů mezi Krymem a Kosovem je víc. Za anexi Krymu nelze nikoho postavit před soud, protože se tam nestaly žádné zločiny. Za zločiny v Kosovu by se pachatelé neměli zodpovídat před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, jenž se ustavil v rozporu s mezinárodními zvyklostmi jako politický nástroj boje proti „Milošovičově Jugoslávii“, nýbrž před Mezinárodním trestním soudem, také v Haagu. To ovšem USA, které tento soud neuznaly, nikdy nepřipustí. Jsou to padouši, myslí si o svých spojencích, ale jsou to naši padouši.
Stejně jako spory o stát Kosovo není ani spor o práva a svobody lidí na Krymu a na Východní Ukrajině žádný fotbalový zápas, kdy se fandí jedné straně. Po zvážení všech okolností si osobně já myslím, že více pravdy měl Bělehrad než Bílý dům a nyní že má více pravdy Putin než Majdan, Pravý sektor a Porošenko. Ten už téměř rok vede válku s civilním obyvatelstvem, obývajícím území, na něž si činí kyjevská vláda nárok. Kdykoliv ho slyším, jak zpochybňuje příměří a mluví o teroristech a protiteroristické operaci a o „Rusech“, mrazí mě. Nejen že propaguje válku, on ji přímo vede! Bombardovat vlastní území, tedy území, na něž si stát dělá územní nárok, se v této oblasti předtím povedlo jen gruzínskému prezidentovi Saakašvilimu, dnes poradci Porošenka, když Gruzie bombardovala Jižní Osetii a gruzínští vojáci tam vraždili civilní obyvatelstvo, a Jelcinovi při válce v Čečensku.
Rusko vojensky a materiálně východoukrajinským povstalcům pomáhá. Pomoc je to delikátní a dost utajovaná, Putin je pod dvojím tlakem. Významnější je pro něj tlak od vlastního obyvatelstva, aby ta pomoc byla výraznější. Sankce z obou stran málo účinné a potvrzují ovzduší studené války, která může přejít v horkou.
Proto podporuji českou iniciativu „Evropané proti válce“ a německou akci „Znovu válka? – Ne naším jménem“. Můj pohled ale vůbec neznamená, že bych se vzdal kritiky nedemokratických jevů v politice ruské vlády a Putina. Těch je v Ruské federaci, zatížené carskou i stalinskou minulostí, neúrekom, jak se v Praze říkalo. Putinova agenta ze mne ale nikdo dělat nesmí. Kritikou autoritářských jevů v Rusku musíme oné zemi a jejím obyvatelům pomoci, stejně jako musíme pomoci Ukrajině a jejímu lidu odmítáním války, zločinů a tamní oligarchie.
V souvislosti s tím se zamyslel i nad děním v Kosovu, které bývá s Krymem často srovnáváno. Uhl, který tehdy působil jako vládní zmocněnec pro lidská práva, připomněl některé opomíjené detaily, včetně toho, že Kosovo sice nebylo připojeno k Albánii, ale jeho obyvatelé si suverénně říkají Albánci a všude vlají albánské vlajky.
„Za anexi Krymu nelze nikoho postavit před soud, protože se tam nestaly žádné zločiny. Za zločiny v Kosovu by se pachatelé neměli zodpovídat před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, jenž se ustavil v rozporu s mezinárodními zvyklostmi jako politický nástroj boje proti ‘Milošovičově Jugoslávii’, nýbrž před Mezinárodním trestním soudem, také v Haagu. To ovšem USA, které tento soud neuznaly, nikdy nepřipustí,“ píše.
Po zvážení všech okolností si Uhl myslí, že Putin má víc pravdy než majdanisté a Pravý sektor, tak jako měl Bělehrad více pravdy než Bílý dům.
Mrazí jej prý, kdykoliv slyší ukrajinského prezidenta mluvit o vlastních občanech jako o teroristech a vidí, jak je nechává bombardovat. Něco takového se prý v minulosti povedlo jen gruzínskému prezidentovi Saakašvilimu, nyní Porošenkovu poradci.
Uhl nepochybuje, že Rusko povstalcům materiálně pomáhá. Prezident Putin to ale musí dělat delikátně, protože je pod dvěma tlaky. Silnější je ten od vlastních obyvatel, nutící jej pomáhat „našim“ co nejvýrazněji.
Proto Uhl podporuje protiválečné iniciativy, byť to nenamená souhlas se vším, co prezident Putin provádí.
