Ivan David
15. 3. 2015
Jako bývalý člen ÚVV ČSSD jsem se sjezdu zúčastnil a to pojedenácté a naposled. Mám tedy o sjezdech a dění v ČSSD a stranách obecně poněkud určitější představu než většina komentujících. Rozhodně není pravda to, co napsal pan Letko zde a původně zde), že „tančí celý sociálně demokratický sál“. Nebudu podrobně popisovat sjezd, omezím se na několik obecných vysvětlivek jevů, které jsem možná v důsledku dlouhého pozorování pochopil.
Ne, žádné projevy radosti nebylo lze pozorovat. Pan Letko má ovšem pravdu, že divák při televizním pohledu na sjezd musel prožívat nudu. Prožívali ji i delegáti. Devadesát procent z nich byli rovněž jen diváci. Vše bylo dlouho dopředu na nejvyšší úrovni dohodnuto.
Kandidáti schválení a doporučení předsedou byli zvoleni s výraznou převahou. Před samotným hlasováním bylo vidět shluky delegátů, které s shromáždily, aby se znovu a naposledy dozvěděly „koho volíme“. Shluků bylo méně a byly mnohem větší než na předchozích sjezdech. Proto samotné volby nebyly dramatem, neboť naopak dramaticky ubylo delegátů, které nezajímalo „koho volíme“ a používali vlastní hlavu. Tu dnes nepotřebují a mnozí nepoužívají. Jsou pečlivěji vybíráni podle neomylné schopnosti souhlasit.
Jestliže nedoporučený Jeroným Tejc získal ve volbě prvního místopředsedy asi třetinu hlasů, vzbuzoval tento výsledek lehký údiv, že tak mnoho. Zcela převládl názor, že vyšší funkcionář přece má právo si vybrat, „s kým chce spolupracovat“. Z toho důvodu se od člena strany a delegáta očekává, že bude rozhodnutí vyššího funkcionáře respektovat.
Právě proto po mnoha letech bojů stále se ztenčující skupiny bojovníků proti sestavování kandidátních listin vyššími orgány mohl přijít Jiří Dientsbier ml. s návrhem, aby členové strany mohli do sestavování kandidátek zasahovat. Zdůvodnil to vyjádřením přesvědčení, že dnes jsou členové strany velmi vyspělí. To znamená, že nebudou podporovat někoho nedoporučeného.
Sám jsem se kdysi ocitl na volitelném místě kandidátky. Delegáti odmítli schválit kandidátku předloženou krajským výborem a listina se sestavovala znovu podle počtu hlasů získaných přímo delegáty. Je to už 17 let a nikdy už se podobná nehoda krajskému výboru nestala. Pro jistotu volební řády obsahují „pojistky“. Při posledních volbách jsem byl vyškrtnut, protože jsem nedodal úplně nové lustrační osvědčení, když to, které dvacet let stačilo, přestalo vyhovovat. Nevrátil jsem se okamžitě z dovolené v Bretani, abych nové osvědčení dodal. Po volbách se stal hlavním koaličním partnerem pan Babiš – tak nějak bez osvědčení.
O korytech
Pan Letko se domnívá, že „politické strany slouží k realizaci a obživě jejich členů“. „Realizaci“, tedy zájem o veřejné věci není snad zavrženíhodný. V případě ČSSD slouží strana k obživě jen malého procenta vyvolených (zvolených, protože doporučených nebo jmenovaných). Je pravda, že i mnoho dalších jsou zastupitelé malých obcí, ale zde nelze o nějaké „obživě“ nebo „korytu“ hovořit.
Všechny politické strany podobně jako jiné mocenské struktury postupně degenerují. Je tomu tak proto, že nositelé vyššího vlivu se snaží obsadit místa pod sebou věrnými a pro jistotu méně schopnými je samotné ohrozit. Komu se to nedaří, vypadá ze hry. Říká se tomu klientelistický systém. Výše stojí „patron“, níže jeho „klient“, tedy „chráněnec“ podporovaný „protekcí“ a korupcí. Do nejvyšších pozic se tak dostávají ti, jejichž schopnost zbavovat se konkurentů a získávat klienty je nejvyšší. Jsou mistry ve svém oboru. Systém však degeneruje, protože tato schopnost obvykle nesouvisí se smyslem existence mocenské struktury. Armáda s protekčními generály nevyhrává.
Klientelistický systém funguje za ustáleného stavu (v „míru“), v krizi přeborníci v korumpování a poskytování protekce selhávají, protože tyto schopnosti k nalezení východiska z krize nestačí. Systém dosahuje „dokonalosti“ vezme-li si za normu, že patron přece „má mít právo“ vybrat si své klienty. V struktuře, která by měla být demokratická a funkcionáři by měli být voleni jsou fakticky jmenováni – jako ve firmě. Zatímco běžná původně možná i demokratická strana potřebuje ke své degeneraci 10 – 20 let, Babišovo hnutí „ANO“, v němž si předseda (majitel) volí klienty sám, je z hlediska demokracie degenerovanou strukturou od svého zrodu. Úspěch „ANO“, bude-li pokračovat, tak ukazuje, kudy se ubírá vývoj společnosti, která se pokládá za demokratickou.
Političní profesionálové, kteří z politiky žijí (což může být zcela poctivá práce!) pozorují s nelibostí, že jim vývoj nedává naději na další uplatnění. Tomu, co se děje rozumějí. Proto zřídka podléhají emocím a obvykle nevolají: „Sláva!“. Je to nuda. Televizní diváci pozorující sjezd v televizi chápou asi tolik jako Eskymáci pozorující mistrovství v šachu. Hraje se figurkami a někdo vyhrává.
„Svět stojí před hrozícím krachem naší civilizace naprosto bezradně“, soudí pan Letko a v tom má pravdu. Podstatnou příčinou je absence řešení. Není hledáno. Ti, kteří by ho měli hledat, namísto toho budují svůj klientelistický systém nebo rovnou firmu zaměřenou na zisk.
Vstupoval jsem do ČSSD v době, kdy hledala řešení problémů proti rodícímu se neoliberálnímu režimu. Nevěděl jsem, že za dvacet let strana neoliberální režim přijme jako přirozený rámec své existence a bude zvolna pracovat na mírném pokroku v mezích neoliberálních zákonů. Aspoň jsem se pokusil.
