James Petras
26. 3. 2015 Nemilosrdná diagnóza amerického znalce
Za „debaklem levicových vlád“ – „ve Francii, Řecku a Brazílii“ – „nejsou vojenské puče či machinace CIA“, ale „jejich vlastní kroky, dezertující od pokrokových programů, slibů a závazků,“ píše James Petras. Dnes už emeritní profesor newyorské Binghamton University i Saint Mary´s University v Halifaxu napsal 64 knih (vyšly v 29 jazycích) a přes 600 vědeckých statí (v American Sociological Review, British Journal of Sociology, Social Research či Journal of Peasant Studies).
Francois Hollande, píše v diagnóze levicové autodestrukce, „slíbil zvýšit daně pro nejmovitější vrstvy na 75 procent, snížit věk odchodu do důchodu ze 62 na 60 let, rozjet masivní investiční program, redukující nezaměstnanost, dramaticky zvýšit veřejné rozpočty školství (zaměstnat 60.000 nových učitelů), zdravotnictví a sociálního bydlení“. A také „stáhnout vojska z Afghánistánu“ a postupně „Paříž vyvést z role imperiálního kolaboranta“.
Od „svého zvolení roku 2012 však zradil všechny své závazky bez výjimky“. Veřejné investice stagnují, nezaměstnanost překročila hranici 3 miliónů. Hollandův „nový ministr hospodářství Emmanuel Macron, donedávna spolumajitel Rothschild Bank, daně o 50 miliard euro snížil“. „Premiér Manuel Vallis je neoliberální fanatik, který sociální programy vyplenil masivními šrkty, oslabil vládní regulaci byznysu i bank a rozmělnil i pracovně-právní garance. Hollande jmenoval nově svým hlavním ekonomickým poradcem Laurence Boona z Bank of America.“
„Francouzský ´socialistický prezident´ poslal vojska do Mali, bombardéry do Libye, vojenské poradce ukrajinské juntě a pomáhá i syrským tzv. povstalcům (což jsou z velké části džihádističtí žoldáci). Podepsal miliardové vojenské dodávky saúdskoarabské monarchistické diktatuře, prodej vojenských plavidel Rusku však zrušil.“ Po „boku Německa po řecké vládě požaduje úplnou a neprodlenou splátku dluhů privátním bankéřům a zachování brutálních ´programů úspor´.“
Následkem frontální dezerce od všeho, co Hollanda do Elysejského paláce vyneslo, je podpora už jen 19 procent voličů. „Socialisté“ u moci se v politickém žebříčku propadli až na třetí příčku. „Hollandova proizraelská politika a tvrdá linie vůči mírovým rozhovorům USA a Íránu, islamofobní razie ministra vnitra Vallse ve francouzských muslimských předměstích i podpora vojenských intervencí proti islámským hnutím francouzskou společnost polarizují stále víc a přilévají olej do etnicko-náboženského násilí.“
Premiér Alexis Tsipras a ministr financí Janis Varoufakis se od 25. ledna, kdy se v Řecku ujali moci, stačili otočit zády ke všem pilířům svého volebního programu. Zavázali se v něm, že se zasadí o „odepsání řeckého dluhu kompletně či z velké části“, o to, aby ve „veřejných rozpočtech dostaly před úsporami přednost humanitární výdaje – zvýšení minimálních mezd a starobních důchodů i zpětné přijetí zaměstnanců veřejného zdravotnictví a školství“. Jednoznačným závazkem Syrizy, deklarovaným i v „Soluňském programu“ krátce před volbami, byla i „revize pofidérních privatizací lukrativních podniků ve veřejném vlastnictví, provedených za dřívějších pravicových vlád, a moratorium na jejich privatizaci do budoucna“. Syriza voličům slíbila veřejné investice, vedoucí k zásadnímu snížení nezaměstnanosti, jež dosahuje 26 procent (a 55 procent u nejmladších ročníků), i řadu dalších změn.
„Velká většina Řeků, kteří Syrizu volili, očekávala aspoň nějakou okamžitou úlevu a reformy. Jsou rozčarováni stále víc.“ Proti dohodám, které tandem Tsipras – Varoufakis uzavřely s „Trojkou“, „hlasovalo přes 40 procent členů ústředního výboru Syrizy, včetně předsedy parlamentu“. „´Re-formovaní´ Tsipras a Varoufakis ´odložili´ i to nejvyzáblejší torzo kroků, čelících nouzi“. Zavázali zemi i k obsluze celého dluhového břemene, zděděného po kleptokraciích, vládnoucích po řadu dřívějších let. Privatizace veřejných statků má nejen i nadále pokračovat, ale profitovat dokonce i z „lukrativních daňových úlev“, které svým „novým privatizačním partnerům“ nachystal už nynější kabinet.
Na to, že by se „pustil do boje, kladl odpor a projevil vůli se s ´Trojkou´ rozejít, čekají jeho voliči nadarmo“. Tím častěji přichází na přetřes i to, že Janis Varoufakis byl v minulosti „poradcem zkorumpovaného neoliberálního lídra PASOK George Papandrea“. Že se posty, obsazené Syrizou, hemží „levicí na baterky“. „Marxistickými seminaristy,“ kteří se „v masových bojích jaktěživ neangažovali a sami nikdy nepocítili ani následky vleklé deprese“.
„Syriza je stranou, vedenou mobilními experty, akademiky a intelektuály, kterým se dobře daří.“ Ti stranu řídí „jménem zchudlých příslušníků námezdní střední třídy, avšak v zájmu řeckých a hlavně německých bankéřů“. A tak i voliče, kteří v posledních letech PASOK masivně opouštěli, čeká trpké prozření, že „ti samí kleptokrati a bezskrupulózní oportunisté obsadili i vedoucí posty v Syrize“.
Brazilská vláda Strany pracujících (PT) „patří k latinskoamerickým režimům, které jsou korupcí prolezlé nejvíc“. S oporou v odborových konfederacích a v koalici se stranami levého i pravého středu dokázala „přilákat desítky miliard kapitálu zahraničního těžařského, finančního a agrobyznysu“. Díky „dekádu trvajícímu boomu agrominerálních komodit, dostupnému úvěru a nízkým úrokům pozvedla příjmy, spotřebu a minimální mzdy“. „Zisky ekonomických elit se ovšem mezitím zmnohonásobily“. Následkem „finanční krize a poklesu cen komodit však ekonomika stagnuje právě od momentu, kdy byla prezidentkou zvolena Dilma Roussefová“. Favoritem jejího předchůdce Luly da Silva byl „agrobyznys, protěžovaný proti pracujícím bezzemkům, požadujícím pozemkovou reformu“. Roussefová zase „straní dřevařským baronům a pěstitelům sóji, tísnícím indiánské komunity v amazonském dešťném pralese“.
Po svém opětovném zvolení však „čelí velké politické i ekonomické krizi: prohlubování hospodářské recese, fiskálního deficitu i zatčení a stíhání zkorumpovaných poslanců za Stranu pracujících i její koaliční spojence a manažerů ropné společnosti Petrobras“. „Lídři PT a pokladníci jejich volebních kampaní inkasovali za zajištění kontraktů s gigantickou polostátní ropnou společností od stavebních firem úplatky v miliónech dolarů“. Roussefová voličům slíbila, že se zasadí jak o „plné pokračování sociálních programů“, tak o „vymýcení korupce i s kořeny“.
„Hned po volbách však spustila ortodoxně neoliberální politiku.“ „Jmenovala kabinet tvrdých pravicových neoliberálů, včetně Joaqína Levyho, bankéře z Bradesco, ministrem financí.“ Ten vyrukoval se „snížením podpor v nezaměstnanosti, penzí a mezd ve veřejném sektoru“, „další deregulací bank“ i „uvolněním pracovně-právních garancí“ („aby to přilákalo kapitál“). Dalekosáhlým programem, jehož cílem je „rozpočet v plusu“ a „lákadla na zahraniční investice na úkor práce“.
Ministryní zemědělství se stala „pravicová senátorka, letitá mluvčí zájmů agrobyznysu a zavilá odpůrkyně pozemkové reformy Katia Abreu“. U Hnutí pracujících bezzemků venkova (MST) to narazilo na tvrdý odpor. Prezidentka však novou ministryni padnout nenechá. Ta přitom zredukovala ještě víc i už beztak nízké kvóty pozemkové redistribuce, zavedla normy usnadňující expanzi geneticky modifikovaných obilnin a přislíbila i arbitrární vysídlení amazonských Indiánů z lokalit, kde „překážejí agrárnímu velkobyznysu“.
Olej do ohně přilévá i nevůle „vyrazit a stíhat zkorumpovaného pokladníka Strany pracujících, namočeného do úplatkářství a korupčních skandálů za miliardy dolarů“. 15. března vyšlo do brazilských ulic přes milión lidí na demonstrace, organizované pravicovými stranami, tlumočící však volání lidových vrstev po bezodkladných procesech a tvrdých trestech za korupci i po revokaci škrtů v sociálních rozpočtech. Roussefová reagovala nabídkou „dialogu na téma korupce“, „sebemenší změny regresivní finanční politiky či ve složení neoliberální vlády však odmítla“.
„Lidová podpora se propadá. Vliv pravice roste. Masových demonstrací se zúčastnili i aktivisté autoritářských sil, prahnoucích po vojenském puči.“ S „transparenty požadujícími ´impeachment´ a návrat vojenského režimu“.
„Autoritářská pravice je na vzestupu ve většině latinskoamerických zemí.“ Kolonizuje zónu, ovládanou dosud „levým středem“, který „mezitím napříč regionem převzal neoliberální agendu“. „Neinformovaná tvrzení levicových autorů typu Noama Chomského, že ´Latinská Amerika je předvojem proti neoliberalismu´, platila naposled někdy před deseti lety a dnes už jsou zavádějící.“ Posun levého středu na neoliberální pozice vyvolává masovou nespokojenost. „Režimy, uplatňující regresívní sociálně-ekonomickou politiku, předvojem sociální emancipace nejsou.“
Ve změnu k lepšímu leckdo věřil i po nástupu Baracka Obamy. O to víc se čekala ve Francii (s „rudou republikánskou tradicí“) od „socialistického režimu, podporovaného (´kriticky´) antikapitalistickou levicí“; od „charismatického lídra a radikální rétoriky Syrizy“ i brazilské Strany pracujících, jejíž „dřívější lídr, ´čestný automechanik Lula da Silva, by přece návrat k neoliberálním rozpočtovým škrtům a holport s ´třídním nepřítelem´ jaktěživ nedopustil´“.
Tyto strany, nehledě na všechny „´dělnické´ slogany´, řídí právníci ze středních tříd, experti a odborářští byrokrati, odtržení od masové základny organicky“. Za „volebních kampaní, kdy jde o hlasy, si dělníky a lidi v nouzi předcházejí, pak ale tráví čas v luxusních restauracích dolaďovaním kšeftů s bankéři, garanty úplatků od byznysu a zahraničními investory, aby měli z čeho financovat své příští zvolení, privátní školy pro své děti a luxusní apartmány pro své metresy…“
„Načas, dokud ekonomika ještě zažívala boom, rostly ruku v ruce s velkými zisky korporací i úplatky všeho druhu i mzdy a programy pro ty v nouzi. Jen co však vypukla krize, ´lidoví´ lídři otočili na obrtlíku, vyhlásili ´nevyhnutelné fiskální škrty´ a žmoulají čepici před svou mezinárodní finanční vrchností.“
Všichni ty „předáky levice ze středních vrstev vyděsil jak sám problém (kapitalistická krize), tak jeho reálné řešení (radikální transformace)“. A „místo něj vsadili na ´jediné možné řešení´: zaklepat na dveře kapitálových špiček a zkusit přesvědčit je a hlavně finanční vrchnost, že je má brát jako ´seriózní a odpovědné politiky´, ochotné hodit sociální agendu přes palubu a podřídit se ´fiskální kázni´.“ Čistě pro „tuzemskou klientelu“ – „vlastní plebejské stoupence“ – si to však žádá i „divadýlko“: „dřív než se před elitami hodí ručník, jim i trochu pohrozit pěstičkou“.
„Z těch akademiků, pasovaných na lídry levice, nemá na skutečný masový boj hlubší a trvalejší vazby ani jeden. Jejich ´aktivismus´ je o předčítání lejster na ´sociálních fórech´ a jejich prezentaci na konferencích o ´emancipaci a rovnosti´. Jejich vlastní ekonomické postavení nemají výprodeje na politickou objednávku ani fiskální škrty čím ohrozit. Až je rozčarovaná členská základna a radikální sociální hnutí vyhodí z kola, sbalí kufry a vezmou to zpátky do svých teplých místeček či advokátních kanceláří. Sami z masového propouštění či redukce sociálních podpor mít žádný vítr nemusí. A čistě z plezíru pak mohou i sednout a sepsat další opus o tom, jak jejich dobře míněnou sociální agendu zmařila ´krize kapitalismu´ či jak ´krizi levice´ pocítili na své vlastní kůži.“
Tihleti „salonní levičáci ze středních vrstev jsou od trampot svých zchudlých voličů bez práce odtrženi natolik, že jim potřeba rozejít se systémem sanmotným neříká zhola nic. Ve skutečnosti sdílí světový názor konzervativců, jejichž rivaly jsou jen zdánlivě: i oni mají totiž za to, že ´buď kapitalismus nebo chaos´. Dilema ´demokratických socialistů´ vyjadřuje v kostce právě toto vypůjčené klišé.“ Hned vedle neméně frekventovaných frází o „institucionálních překážkách“. „Levicoví papaláši a poradci ze středních vrstev svou impotenci balí do hávu ´teorií´ – sílu organizovaných třídních hnutí však v potaz jaktěživ nevezmou.“
„Svou politickou zbabělost mají v genech.“ Právě „ta usnadňuje zradu i v morálním smyslu“. „Doba“ je „pro lídry ze středních vrstev tím, nač se umí vymluvit“. Vděčným alibi pro nekonečné „odklady“. „Místo masového boje střečkují sem a tam, mezi centry finanční moci a svými ústředními výbory.“ Jsou to „zavádějící ´dialogy´“. „Končí staženým chvostem.“
To, že je masa, již zklamali, příště už nezvolí, je samé bůhvíjak nebolí. „Tato ´levice´ se v očích, jejichž důvěru zklamala, zdiskredituje. Tragédie je v tom, že to ublíží levici jako celku. Kdo je s to po letech, kdy zažíval pravý opak, uvěřit v noblesní pojmy ´emancipace´, ´vůle k naději´ či ´restituce svrchovanosti´?“
„Levicovou politiku to, přinejmenším v Brazílii, Francii a Řecku, změní ve ztracenou vartu na celou generaci. Pravice si z Hollandova otevřeného poklopce, Roussefové hrané skromnosti, Tsiprasových prázdných gest a Varoufakisových šaškáren udělá šprťouchlata.“
„Lidé je vygumují z paměti.“ A „za zradu vznešených cílů je proklejí“.
