Tereza Spencerová
25. 3. 2015 Literárky
Jako první se nedávno odhodlala Británie – požádala Peking o možnost stát se zakládajícím členem Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB), jejíž kapitál má činit 100 miliard dolarů a Čína zajistí celou polovinu této sumy. Podle Číny to přitom má být finanční alternativa pro rozvíjející se svět, ale především alternativa finanční dominanci Spojených států.
Spojené státy se Londýnem očividně nechaly zaskočit; prý se tak stalo „v zásadě bez konzultací s USA“ a je to „svrchované rozhodnutí Spojeného království“, konstatovalo neutrálně ministerstvo zahraničí, ale naštvání v Bílém domě muselo být značné. Financial Times citovaly nejmenovaného amerického činitele, podle něhož jsou USA „znepokojeny trendem k neustálému narovnávání vztahů s Čínou, což není ten nejlepší způsob, jak se snažit zastavit vycházející mocnost“.
Následující dny ale musely být pro Washington ještě horší, neboť ochotu vydat se ve stopách Británie oznámily také Německo, Francie a Itálie a po nich ještě Švýcarsko a Lucembursko. K tomu stejné rozhodnutí učinila také Austrálie, jejímuž premiérovi Tonymu Abbottovi členství v AIIB Barack Obama loni v říjnu osobně rozmlouval. Jak konstatují Financial Times, Spojené státy se nyní musejí cítit izolovaně a vztekle.
Britská vláda euroskeptického premiéra Davida Camerona tvrdí, že vstup do čínské AIIB je v „národním zájmu“ a je motivován čistě ekonomickými zájmy, v jejichž rámci Británie dokořán otevřela dveře čínským investicím už před dvěma lety. Londýn přitom ale nemůže nevědět, že pro Peking je AIIB především nástroj namířený na dominanci dolaru a stávající brettonwoodský systém, nebo jak konstatuje čínská agentura Sin-chua, Peking má s pomocí AIIB v úmyslu brettonwoodský systém ovládnout: „Zároveň s tím, jak se z Číny stala druhá největší ekonomika světa, usiluje o revizi současného mezinárodního systému.(…) Čína nemá v úmyslu nic bořit, ale spíše zkoušet určovat nový tvar diverzifikovanějšího světového hřiště.(…) Čína chce, aby se její měna stala součástí koše Mezinárodního měnového fondu v souladu s významem, jaký nyní jüan má na současný mezinárodní obchod zbožím a službami. Čína vítá spolupráci ze všech koutů světa, aby bylo dosaženo sdílené prosperity založené na společném zájmu, ale bude pokračovat i sama, pokud bude mít za to, že jedná správně.“ A věci se rychle dávají do pohybu. Šéfka MMF Christiane Lagardeová už stihla vyjádřit „potěšení“, že Peking její organizaci přizval ke spolupráci, zatímco jüan má podle agentury Bloomberg prý už velmi k tomu, aby ho MMF akceptoval jako pátou světovou rezervní měnu (po dolaru, jenu, euru a britské libře). K tomu je na spadnutí i čínský mezinárodní platební systém, který z jüanu udělá měnu pro veškeré druhy obchodů. To vše jen dál sníží globální význam amerického dolaru.
Nutnost změny
Evropské státy, tedy alespoň některé z nich, jasně chápou, že AIIB představuje základ čínské strategie Nové hedvábné stezky, jejíž nedílnou součástí je i Rusko. Někdejší francouzský premiér Dominique de Villepin na počátku března v podnikatelském listu Les Echos konstatoval, že Hedvábná stezka nabízí Evropě příležitosti k lukrativním dohodám ve sféře dopravy a městských služeb. „Je nyní úkolem zmobilizovat Evropskou unii a její členské státy, ale také místní správu, obchodní komory a podniky, nemluvě o univerzitách a think-tancích,“ napsal Villepin. Podle jeho slov je Hedvábná stezka „politickou vizí, která otevírá evropským zemím dveře k obnovení dialogu s partnery na asijském kontinentu, který by mohl kupříkladu pomoci najít flexibilní projekty mezi Evropou a Ruskem s cílem stabilizovat Ukrajinu. Vazby mezi Východem a Západem ale musejí být teprve pevně navázány.“ Zdá se, že Villepinův „pokusný balónek“ splnil svůj účel, protože nic třeskutého nenásledovalo, a tak je zřejmé, že přinejmenším Paříž jasně vnímá posuny geopolitiky: nejprve francouzský prezident Francois Hollande označil Rusko za „spřátelený stát“ a francouzský energetický koncern Total nyní už chce svůj nový projekt v ruské Arktidě za celkem 27 miliard dolarů částečně financovat z půjček od čínských bank v místních měnách a eurech.
Moskva v rámci neustálého posilování strategických vazeb na Peking také chápe význam Hedvábné stezky a při nynější předsednictvím v Šanghajské organizaci pro spolupráci (SCO) přichází s desetiletým plánem, který se v létě na summitu SCO v baškirské Ufě „stane proklamací hlubší a širší účasti v globálních záležitostech“, což podle všeho spočívá ve sloučení národních zájmů států podél Hedvábné stezky se zájmy čínskými. Jen pro představu rozsahu plánů: plné členství v SCO podle všeho získá Írán s Pákistánem a o pozorovatelský statut si v únoru zažádala například Sýrie.
Evropa, přinejmenším podle Villepinova článku, chápe, že vstupem do AIIB napomůže především čínským (a ruským) zájmům, protože banka bude zajišťovat především „pružný rámec, který může pomoci řešit problémy, jimž Čína čelí“, ale na druhé straně „v nejistém a vratkém finančním světě je nezbytné přijmout ten správný přístup k dlouhodobým projektům užívajícím mnohostranné nástroje“, vysvětluje někdejší francouzský premiér. Jinými slovy, čínská ekonomika sice aktuálně netrhá rekordy růstu, ale ta americká je na tom mnohem hůř.
Jak bude vypadat svět?
S Villepinem očividně souhlasí i německá kancléřka Angela Merkelová, podle níž je Čína nejen nejdůležitějším obchodním partnerem mimo Evropu, ale i nejdůležitějším partnerem při vývoji moderních technologií. Přičteme-li k tomu německý a francouzský nesouhlas s americkou vizí, v níž si to má Evropa kvůli Ukrajině vojensky „rozdat“ s Ruskem až do vzájemného zničení, zatímco USA budou z pozadí vše řídit a uchovají si své kapacity (při současném nárůstu zisků amerických zbrojovek), jsme svědky „vnitrozápadního“ konfliktu. Na jednu stranu je zřejmé, že z celé ukrajinské krize nejvíce těží Čína, což je logičtější ve chvíli, kdy se nabízí vysvětlení celé ukrajinské krize jen jako americké snahy překazit vlivnou rusko-německou mocenskou osu. Vždy se v takových případech směje třetí. Pokud se ale k Hedvábné stezce a západnímu úprku do AIIB přidá ještě BRICS, lze očekávat nové mocenské rozvržení planety. Pokud totiž asijsko-ruský „Marshallův plán“ (Čína se tomuto označení brání) zachrání Evropu, která se starými poučkami a pod diktátem „finančních trhů“ není s to se vyhrabat z krize a přežívá jen na úkor ostatních, vznikne zcela nové paradigma.
Je zvláštní, ale možná jen příznačné, že Obamova administrativa vývoj nestíhá a na dosud věrné spojence/vazaly už nemá takový vliv, jako ještě donedávna. Budoucí – a nepříliš vzdálená — konfigurace světa se tvoří úplně někde jinde. Peking nikomu nevyhrožuje vojensky, nikam neposílá vojenské kolony, aby si „získal sympatie“ domorodců, naopak, nabízí všem státům podíl na „stovkách“ projektů.
Jinými slovy, v současnosti se ve skutečnosti nevede diskuse o tom, zda Čína zkolabuje, ale kde skončí dosavadní západní velmoci. A jak bude vypadat svět za pět, deset, dvacet let.
