Marek Řezanka
20.3. 2015 Altpress
Ještě za vlády Nečasova kabinetu se sociální demokracie mohla v boji proti církevním restitucím přetrhnout. Někteří si ještě pamatujeme B. Sobotku na Klárově (červenec 2012), jak plamenně kázal proti těmto nepravostem a sliboval s nimi zatočit. Některé své voliče si ČSSD pohněvala plakáty, na nichž ruka prelátova přijímá žok, na který nemá nárok.
 |
| Klárov, 18.6.2015 |
Čas plyne, Nečasova vláda je již dávno na „smetišti dějin“ – a B. Sobotka již nechodí kázat na Klárov. Sedí spokojeně po boku Babiše a Bělobrádka – a tváří se, že řádně plní svoje sliby. Už z jeho úst neslyšíme, co není možné tolerovat.
Obsah a forma schvalování
Přitom kauza tzv. církevních restitucí trvá. Letos bychom se jí v rámci oslav šesti stého výročí upálení Mistra Jana Husa měli obzvláště zabývat. Již proto, že jeho krédem bylo hledání pravdy a též její hájení.
Faktem je, že zákon o církevních restitucích byl navržen tak, aby umožňoval překračování hranice dané datem 25. 2. 1948.
Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu ČR, upozornil na zásadní věc, a sice, že církevní restituce zcela ignorují platný zákon, na základě kterého v roce 1919 zahájilo Československo velkou pozemkovou reformu. Při reformě se zabíral majetek velkým vlastníkům půdy. Podle tohoto zákona nesměl mít žádný vlastník více než 250 hektarů zemědělské půdy a lesů.
„Toto dosud platné omezení přezkoumávaný zákon zcela ignoruje. Výsledkem je faktický návrat hluboko před 25. únor 1948, neboť jednotlivé oprávněné osoby podle napadeného zákona obdrží pozemkový majetek v rozsahu 200 000 hektarů“, konstatoval Rychetský.
Toliko k obsahovému „pochybení“ zákona, jenž byl přijat 8. 11. (tedy na výročí porážky na Bílé hoře). Připomeňme si ale i jeho strastiplnou pouť ke schválení, kdy i hlas za korupci odsouzeného poslance Pekárka se hodil, kdy předepsané přestávky se nedržely, a kdy si Nečas vymínil schválení „daňového balíčku“ jako podmínku pro přijetí zákona o „restitucích“.
Dodnes se nad třemi poslanci vznáší stín podezření, že byli korumpováni, jen aby „daňový balíček – a následně církevní restituce – prošly. Pokud by se ukázalo, že zákon, s jehož podepsáním expremiér Nečas nebývale pospíchal, dokonce tak, že ani na výrok Ústavního soudu ČR nečekal – prošel s pomocí korupce – měl by být automaticky zneplatněn. Je ovšem otázkou, zda se někdy v této kauze dočkáme nějakého konkrétního závěru.
Církevní špičky nás ubezpečovaly, že „církevní restituce“ jsou potřebné už z hlediska zamezení vleklým soudním sporům.
Ty se však po přijetí sporného zákona naopak rozhořely.
„Lesy ČR podaly v rámci církevních restitucí zatím 13 žalob, všechny řeší soudy. Důvodem je, že si stojíme za tím, jak jsme rozhodli. A tak musíme využít všechny možnosti, jak co nejlépe uhájit zájem státu“, sdělila Právu mluvčí Lesů ČR, Eva Jouklová.
Možná mnohým z nás dodnes zní v uších motto různých duků, graubnerů či halíků, že: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Chybí dodat jediné – od jakého historického data – neboť historie lidstva je tvořena událostmi, kdy někomu bylo něco ukradeno, aniž to jemu či jeho potomkům bylo kdy vráceno. Tím se opět dostáváme k onomu únorovému limitu roku 1948. A k tomu, že reálně hrozí, že církvi bude „vráceno“, co jí nikdy ukradeno nebylo, respektive, co jí neukradl totalitní režim od února 1948.
Speciální kapitolou je potom „finanční vyrovnání s církví“, které s nějakým vracením kradeného nemá už vůbec nic společné. Nějak se došlo k určité částce – a ta se má vyplatit – církvi.
Měli bychom si uvědomit jedno – pokud klademe důraz na demokratickou společnost, těžko můžeme paralelně posilovat mocenské ambice církve. Přičemž přímou souvislost mezi získaným majetkem a mocí nelze přehlížet.
Katolickou církev je v poslední době slyšet. Můžeme si vzpomenout, jak Duka odsoudil protesty proti Nečasově kabinetu – a jak demonstranty nazval ochlokracií, lůzou.
Ti, kdo (ne)mají paměť
V současnosti si zase nelze nevšimnout, jaké stanovisko zaujímají katoličtí představitelé k ukrajinské krizi. Člověk by třeba čekal, že budou vyzývat k míru a hledat společnou řeč mezi oběma tábory. Že budou posilovat dialog. Že se například přidají k výzvě: Ne naším jménem, která varuje před stupňováním tlaku na Rusko, abychom ho vmanévrovali do světové války. Místo toho mají nositelé ceny za porozumění nenávistí zkrabatěná čela – a notují jedinou písničku o ruské agresi. Jinde porušování práv nevidí a neslyší – a v případě Ukrajiny nevnímají sled jednotlivých událostí – ani fakt, že řada věcí čeká na vyšetření – a vůbec nemusí vyznít v neprospěch Ruska (mimo jiné se jedná i o okolnosti anexe Krymu na základě výsledků referenda).
Kardinál Duka mimo jiné veřejnosti vyjevil:
„Církev nemůže zastupovat stát, nemůžeme vystupovat s prohlášením ke každému zákonu, ke každé politické otázce. Můžeme jen podpořit, ale nemůžeme suplovat, pak bychom vytvářeli chaos v zemi. Tato prohlášení tady byla, je to situace velice komplikovaná. Kdo má historickou paměť a ví, co byl rok 38 a 39, tak ví, že politika současné Moskvy se velice dobře podobá Berlínu z roku 38, 39.“
Dukovým problémem je, že kdo má paměť a je ještě naživu, vybaví si i postoj řady vysokých představitelů katolické církve za druhé světové války. Připomene si, komu a čemu tito představitelé žehnali.
Od katolických představitelů je velice nezodpovědné a zkratkovité, pokud přirovnávají politiku současného Ruska k Hitlerovu Německu. Rusko nenapadá jednoho svého souseda za druhým a není to Putin, kdo stupňuje své požadavky ad absurdum. Zato tu můžeme vidět jiné politiky, kteří neustále tvrdí, že jsou Ruskem napadáni a žádají Západ, aby proti Rusku zasáhl.
Církev opět žehná zbraním – a patrně bude žehnat i všem, které požene do války. Za padlé se pak jistě neopomene pomodlit. Nemohu si pomoci, ale tento přístup mi připadá v 21. století jako tragicky groteskní. Odtržený od jakéhokoli demokratického vývoje a jemu bránící.
Přitom jsem přesvědčen, že víra je pro člověka důležitá. Tu ale chápu jako niternou individuální věc, která je na církvi nezávislá. A která se může plně rozvíjet teprve tehdy, když církev jako organizace přestane mít moc. V době, kdy nás čeká připomenutí šesti set let od upálení Jana Husa, mi přijde nemístné, abychom vliv katolické církve v naší společnosti opět křísili. Směřovalo by to proti duchu vývoje, v nějž věřil například T. G. Masaryk, jenž kromě Husa vyzvedával ještě přínos Komenského či Havlíčka.
Na palubě Titanicu, aneb Sprosté slovo sem…
Náčelník Generálního štábu, Petr Pavel, nás připravuje na to, jak bude hůř:
„V dnešní době jsme tak trochu podobní těm lidem na palubě Titanicu, kdy pod čárou ponoru máme řadu děr, a na palubě se stále ještě tancuje, a stále se chceme přesvědčovat o tom, že – promiňte mi tu narážku – že ano, bude líp, místo toho, abychom si řekli, že pravděpodobně nebude líp“.
Zatímco viníme Rusko z expanze na Západ, v realitě spíše dochází k přesunu západních ozbrojených složek co nejblíže k Rusku.
Hlavní ovšem je, že jsme si našli novou morální autoritu, která nás již srovná.
Pomocí jí v tom vydatně může generál Andor Šándor, jenž se nijak neobává použít nějaké to ostřejší slovo, za něž by jiní okamžitě dostávali rudé karty a byli líčeni jako nehorázní sprosťáci:
„Takže povinné odvody považuji za dobré, jsem jen rozpačitý z toho, že stát dává možnost mužům a ženám v populaci osmnáct až šedesát let odmítnout bránit tuto zem nejen z náboženských důvodů, ale z řady jiných. To mně přijde trochu zvláštní. Na Slovensku se krátce po účinnosti toho nového branného zákona přihlásilo dvanáct tisíc slovenských mužů, že nejsou ochotni bránit svoje ženy, matky, děti, rodiny, majetek. Skutečně nerozumím tomu, jak je možné, že se ve společnosti najde, a teď mi promiňte ten výraz, tolik sráčů. Já jsem prostě proti tomu, aby stát jasně kodifikoval, že kdo nechce, tak nemusí.“
Zkrátka, víno není voda a „kunda“ není „sráč“. Zvláště, když druhé jmenované slovo popisuje „simulanty“, kteří nemají v těle „dostatek cti“, aby šli dobrovolně padnout za zájmy finančních kruhů, výrobců a prodejců zbraní a developerů. Nahánění lidí do války jako sprosťárnu rozdavači rudých karet dozajista neoznačí.
Neubráním se, abych si nevybavil některé z Čapkových příměrů:
Bajky o válce občanské (Karel Čapek, LN, 22. 11. 1936):
OBČANSKÁ VÁLKA: Hurá! Ve jménu národa vyhladíme sebe sami!
UZNÁNÍ: Vojáci, učinili jste vše, co jste mohli, pro velikost svého národa. Už ho zbývá jen polovina.
Tyto doby (Karel Čapek, 22. 11. 1937):
GANGSTER: Pane, kdybyste se bránil, byl bych nucen to považovat za nepřívětivé jednání.
LUPIČ: Útočil na mne, zatímco já jsem jenom hájil svůj zájem o jeho portmonku.
Za sebe bych pak dodal případ muže bránícího napadenou ženu. Útočník: Pane, budete-li stále zasahovat do mé územní svrchovanosti, budu vás nucen hned, jakmile budu hotov s dámou, napadnout. Vaše vměšování je naprosto nehorázné a vaše agresivita trestuhodná.
Varováním pro nás všechny by měly být Bajky z let budoucích (Karel Čapek, LN, 25. 5. 1934):
VE VĚKU PODZEMNÍCH KRYTŮ: Když se pováží, že někdejší lidstvo stavělo své příbytky nad zemí! Jaké to byly primitivní doby!
STAVEBNÍ KOMISE: Vaše jeskyně je zdravotně závadná. Vniká do ní vzduch.
Červený a černý kandidát?
Snad se ani příliš nepodivíme, když se v naší společnosti začnou mezi navrhovanými na další hlavu státu objevovat jména z církevního a vojenského prostředí. Červený či černý prezident (barvy symbolizují církev a armádu) by nám vskutku slušeli. Však již jména jako Halík či Pavel v éteru padají. Zvláště pro dobu válčení si lepší představitele snad ani nemůžeme přát.
Osobně ale ani církevní ani armádní činitele za vhodné potenciální kandidáty na úřad prezidenta republiky nepovažuji. Jako naprosto nepřípustné potom chápu verbování lidí do války, která není válkou obrannou – a už vůbec není válkou těch lidí (kteří však do ní často půjdou padnout).
Ukrajina je zemí, kde jedna klika svrhla jinou mocenskou kliku a pak samozvaně vládla. Navíc, když to části země bylo proti srsti, jí tato nevolená vláda vyhlásila válku. Nyní vidíme zemi v troskách, před bankrotem, zemi zbídačenou a vyčerpanou, kde vláda odklání pozornost občanů od tristní situace voláním do boje – a klidně proti Rusku.
My všichni bychom se měli zamyslit, proč věci musely zajít tak daleko – a kam je ještě zajít necháme.
Zároveň bychom se měli zamyslit, jak může církev (a hlavně – jaká) přispět k demokratizačnímu procesu. Bohatá a politicky vlivná církev to patrně nebude.
Věrna odkazu T. G. Masaryka upozorňuje na nepravosti církve dnešních dnů Lenka Procházková. V knize fejetonů a článků, nazvané Bílý klaun, shrnuje základní vývoj kolem zákona o církevních restitucích. Popisuje jeho nesrovnalosti, chyby, i podivnosti v případě jeho schvalování. Na konci knihy jsou přiložena trestná oznámení na nejrůznější osoby i s odůvodněním, čeho se měli v souvislosti se schvalováním tzv. církevních restitucí dopustit.
Lenka Procházková zůstává věrná hodnotám, za něž bojovala před rokem 1989 – a za něž je odhodlána se opět bít. V době, kdy je spojení „západní hodnoty“ mimořádně obsahově vyprázdněné a zdiskreditované mučením, odposlechy, zničením zemí jako byly Irák či Libye nebo prosazováním smluv hájících toliko zájmy nadnárodních korporací, Lenka Procházková hodnoty, za něž má smysl bojovat, pojmenovává: Sociální stát, posílení práv občanů, zajištění vyšší úrovně obecné vzdělanosti a kvalitní informovanosti. Chce neohnuté aktivní myslící občany.
Nic z toho ovšem stávající systém – jakkoli je v něm slovo demokracie frekventované a jakkoli hlasitě z různých úst vychází – nepodporuje. Namísto spolupráce tak bude přibývat tanků a dronů, namísto dialogu kulek.
Sousedovi pod okýnkem bombu odpalovati…
Lenka Procházková se netají svým odporem vůči zjevným projevům agrese: „Jako členská země aliance bychom se měli především ptát, jak ohlášený demonstrativní průjezd amerického vojska naší republikou pomůže řešení sporů mírovou cestou, což deklaruje článek 1 Washingtonské smlouvy. V tomto článku se totiž smluvní strany zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN… Ruská diplomacie, což navzdory médiím už začínají vnímat i občané Evropy, nesměřuje k vyvolání války, naopak se ji snaží odvrátit. V první řadě to samozřejmě dělá pro sebe, to ale neznamená, že zaslepeně a bez rozumu. Není to „padni, komu padni.“ Zatím ne. Zatím se Rusko chová jako moudřejší. Ale ani moudřejší nemůže donekonečna ustupovat před spiknutím hlupáků. Spíš bych ale měla říct – před spiknutím kazisvětů.“ (Lenka Procházková, 18. 3. 2015, Parlamentní listy)
Není ve svém postoji rozhodně sama. Tisíckrát mohou někteří vytisknout nálepky „ruských agentů“, někomu ji stejně na čelo vlepit nedokážou.
V souladu s univerzálností lidských práv snad nelze postoj k ukrajinské krizi formulovat vyváženěji, než to učinil Petr Uhl:
„Rusko vojensky a materiálně východoukrajinským povstalcům pomáhá. Pomoc je to delikátní a dost utajovaná, Putin je pod dvojím tlakem. Významnější je pro něj tlak od vlastního obyvatelstva, aby ta pomoc byla výraznější. Sankce z obou stran málo účinné a potvrzují ovzduší studené války, která může přejít v horkou.
Proto podporuji českou iniciativu „Evropané proti válce“ a německou akci „Znovu válka? – Ne naším jménem“. Můj pohled ale vůbec neznamená, že bych se vzdal kritiky nedemokratických jevů v politice ruské vlády a Putina. Těch je v Ruské federaci, zatížené carskou i stalinskou minulostí, neúrekom, jak se v Praze říkalo. Putinova agenta ze mne ale nikdo dělat nesmí. Kritikou autoritářských jevů v Rusku musíme oné zemi a jejím obyvatelům pomoci, stejně jako musíme pomoci Ukrajině a jejímu lidu odmítáním války, zločinů a tamní oligarchie.“ (Petr Uhl, Krym má k oslavám důvod, Aktuálně.cz, 18. 3. 2015)
Na politiku, která de facto znemožňuje naplnění Minských dohod, upozorňuje Tereza Spencerová: „Podle ukrajinského politologa Vadima Karaseva si nyní Evropa nejspíš“ vezme oddechový čas“, aby posoudila, do jaké míry nové zákony ruší minské dohody a zda ponechávají vůbec nějaký prostor pro další vyjednávání. „Rusko a „lidové“ republiky bezpochyby zareagují ostře, a nelze vyloučit, že tato reakce může vést k obnovení bojů a eskalaci konfliktu na novou úroveň.“ Klíčová bude reakce Berlína a Paříže, dodává jeho kolega Oleh Vološin. „Otevřená kritika na adresu Kyjeva asi nepřijde,“ předpokládá, „protože Západ se cítí být za Ukrajinu odpovědným. Pokud ale dospějí k názoru, že přijaté zákony likvidují minský proces, do něhož Merkelová a Hollande vložili svou politickou autoritu, za zavřenými dveřmi ukrajinské vládě vysvětlí, že takové kroky jsou nepřijatelné.“
Jaký rozdíl oproti jednostranným a nenávistným bubbbu od různých kocábů, halíků, bursíků, mitrofanovů, peheů, šándorů, macháčků a mnohých dalších. Rozdíl tkví především v oné univerzálnosti v pohledu na lidská práva, kdy zkrátka není možné u někoho něco přehlížet a u jiného zase vidět dvojitě. Kromě toho se ani Uhl ani Procházková nedopouštějí paušalizace, kdy by příslušníky některého národa hodili do jednoho pytle jako „ty zlé a prolhané“.
Za demokracii? Za její kremaci…
Buďme rádi, že aspoň sem tam ještě na lidi, kteří nějaké hodnoty do našeho světa přinášejí – a názorně je ukazují – natrefíme.
Jinak by se nám lehce mohlo stát, že bychom byli sice připraveni zabíjet jiné lidi pro „naše západní hodnoty“, ale prošpikováni od hlavy až k patě bychom tento svět opouštěli s vědomím, že jsme zabíjeli proto, aby někdo vydělal ještě více než dosud – a že slečna (nebo paní?) demokracie s tím neměla nic do činění. Stejně jako by nám došlo, že církev našemu zabití (zničení) požehnala – a armáda, aby z nás vyhnala nebezpečné filosofování, nás dala do latě.
