26. 3. 2015
Spojené státy potichu začaly psát historii nového režimu, který zatím nemá jméno. Fašismus rozhodně nebyl poslední ani nejhorší nedemokratický režim.
Ukrajina je v troskách, Libye padla, Kaddáfí je zavražděn. Teď je na řadě Syrie. Další bude Alžírsko. Pak mohou přijet týmy expertů, kteří uvedou všechno do pořádku – do amerického pořádku. Jak vypadá takový americký pořádek, si ukážeme na tom, jak se to dělá.
Už před více než dvěma sty lety řekl druhý americký prezident jasné krédo pro budoucí politiku USA. „jsou dvě možnosti, jak si podrobit jiný národ – jedna je zbraněmi, druhá prostřednictvím dluhu“. To byly a jsou prostředky americké politiky.
Jeden ze senátních výborů USA, který měl na starosti vládní operace s ohledem na výzvědné služby, prošetřoval sběr výzvědných operací a přitom narazil i na jiné aktivity CIA. Tento výbor odkryl, mimo jiné věcí, že CIA nesbírala pouze výzvědné informace. Zjistil, že se podílela například na zavraždění Allendeho v Chile a Mosadeka v Iránu a vražděním středo- a jihoamerických vůdců a revolucionářů, měla na svědomí atentáty v Africe (Lumumba), na Středním východě a ve východní Asii. Tento seznam byl děsivý. V letech 1985 a 86 Bílý dům nařídil, aby vládní představitelé tajně obchodovali se zbraněmi prostřednictvím izraelské vlády, které pak byly tajně vyměněny s Iránem za propuštění rukojmí. Peníze z těchto obchodů pak byly použity pro financování ilegální války v Nikaragui. Tento komplot byl odhalen kongresem v r. 1987. Americká populace si dodnes není z velké části těchto informací vědoma.
Ve Spojených státech si vychovali specialisty, kteří sami sebe pojmenovali jako ekonomičtí vrazi (na internetu pod tímto názvem najdete film). Jejich úkolem bylo najít zemi, která má nějaké přírodní bohatství, např. ropu. Druhým krokem je poskytnutí velké půjčky. To většinou není problém – který vládce nepotřebuje peníze. Pro tento případ mají MMF a Světovou banku. Tyto peníze však nikdy nejdou té zemi. Jdou přímo velkým americkým korporacím, které za ně budují v zemi potřebnou infrastrukturu. Jsou to elektrárny, průmyslové podniky, přístavy – tedy všechno to, z čeho prosperují americké korporace při svých obchodech. K lizu pustí i pár bohatých v dané zemi. Peníze nejdou na věci, které by pomohly zlepšit situaci obyčejných lidí. Těm zůstane jen ten obrovský dluh. Je tak obrovský, že se nedá nikdy splatit. A to je hlavní součást toho plánu – nesplatitelný dluh. A teď přichází ti ekonomičtí vrazi a řeknou, máte dluh, prodejte nám vaši ropu, měď nebo jiné nerostné bohatství. Nebo nám nechte u vás postavit naši vojenskou základnu. Donutí je zprivatizovat strategické energetické podniky do rukou amerických firem a podobně. Často musí zprivatizovat i veřejné a sociální služby. To je typický způsob, jakým pracuje Světová banka a MMF. Obě instituce samozřejmě pracují v intencích USA. Pokud se stane, že vládce země odmítá plnit rozkazy, z Washingtonu přicházejí druzí specialisté, nazývaní šakaly. Jsou to vrazi bez přívlastků. Tito vrazi ve službách CIA mají za úkol zlikvidovat neposlušného vládce a nastolit režim povolný vůči americkým korporacím. Takto „podnikali“ v Iránu (Mosadek) a hlavně v Jižní Americe (Allende, Roldo, Torrilos) .
V minulém století se americká politika soustřeďovala na oblast Monroeovy doktríny – střední a jižní Ameriku. Americké vlády v tomto regionu od konce 70. let až do začátku 90. let vedly války proti „terorismu“ se statisíci usmrcenými a miliony vysídlenými. Byly to války proti demokraticky zvolené vládě v Nikaragui, lokálním guerillám v Salvadoru a Guatemale, církevnímu disentu, domorodým populacím, rolníkům, aktivistům atd. Neuspěli jen na Kubě. Hrozilo smrtelné nebezpečí, že by se tyto země mohly osamostatnit na úkor severního hegemona a Monroeovy doktríny, sahající až do roku 1823. Dnes se tam jejich impérium hroutí. A nejen proto přesunuly svoje aktivity do Afriky a na střední Východ. Rozpoutali úděsné války s miliony mrtvých a připravují další.
Abychom pochopili tuto americkou politiku musíme se podívat do historie.
IRÁN 1953
Krize vlastně začala již v březnu 1951, kdy íránský madžlis (parlament) odhlasoval znárodnění přírodních zdrojů, což znamenalo i znárodnění ropného průmyslu včetně Anglo-íránské ropné společnosti. Tento návrh byl dílem Muhammada Mosaddeka, který byl v dubnu zvolen íránským ministerským předsedou. Mosaddek zatím v Íránu začal provádět socialistické reformy a také se zbavovat vysoce postavených hodnostářů blízkých šáhovi Muhammadu Rezovi Pahlavímu. V dubnu 1953 Alan Dulles přidělil teheránské pobočce CIA miliony dolarů na svržení Mosaddeka a byl vypracován plán Operace Ajax, podle kterého měl být Mosaddek odstraněn.
Nově zvolený prezident Mosadek byl považovaný za naději pro demokracii na blízkém východě i ve světě. Byl mužem roku v časopisu Time. Bohužel jedna z věcí, které chtěl prosadit, bylo zvýšení cen ropy. Před jeho nástupem byl zisk British Oil asi 40 milionů liber. Zisk Iránu z jeho ropy byl jen 7 milionů liber. Podle něho měli mít obyvatelé Iránu větší užitek ze své ropy. Takové názory se rozhodně nelíbily majitelům British Oil a dalším. Nemohli však udělat to, co dělali doposud – poslat tam armádu. Nakonec udělali něco mnohem lacinějšího. Poslali tam svého agenta Kermita Rooswelta, příbuzného amerického prezidenta. Ten tam šel s několika miliony dolarů od CIA a byl mimořádně efektivní. Zaplatil demonstrace a v krátkém čase se mu podařilo Mosadeka pomocí armády svrhnout. Nechali ho popravit před televizními kamerami pro výstrahu jeho případným následovníkům. Na jeho místo dosadili šácha Rezu Pahlaví, který se ve všem podrobil. Toto se ukázalo jako úplně nová cesta jak zmanipulovat země při budování impéria. Bílým domem instalovaný šáh Réza Páhlaví vládl v Íránu železnou rukou následující čtvrtstoletí prostřednictvím tajné policie Savak. Ta byla vytvořena s pomocí CIA, která pro šáhovy katy dokonce natočila instruktážní film, jak mučit ženy. Téměř nikdo se dnes nepozastaví nad virtuosními mučícími praktikami Savaku, včetně týrání vězňů elektrickými šoky, vrážení rozbitého skla a nalévání vařící vody do rekta obětí, přivazování závaží mužům na varlata či vytrhávání zubů a nehtů; proč taky?
GUATEMALA 1954
Guatemala byla až do roku 1954 takovou malou kolonií americké firmy United Fruit. Ve vedení firmy byl John Foster Dulles, který byl shodou okolností americkým ministrem zahraničí. Jeho bratr Allan byl náhodou ředitelem CIA. V tom roce byl zvolen prezidentem Jakobo Arbens Gurmán, který si za svůj úkol dal vrátit půdu guatemalským rolníkům. To se ovšem nelíbilo United Fruit. Tak najala PR agenturu, která odstartovala velkou kampaň v USA aby označila Gurmána za spojence Sovětského svazu. Hrozili, že když se sověti uchytí v Guatemale, tak tam budou mít svoji základnu. Byla to doba vrcholící studené války a všichni měli strach z „komunistického teroru“. Z této kampaně vyšel úkol pro CIA a armádu na odstranění toho muže. Podařilo se to v roce 1954 pomocí armády, která zařídila výměnu za nového muže, který dal všechno do původního stavu. Demokraticky zvolený president Arbenz byl označen za komunistu, ponížen, vysvlečen do naha a vyfocen před tím, než musel nuceně odjet ze země. Vice-president Nixon přijel pogratulovat novému diktátoru generálu Riosu Monttovi. Půda se vrátila do rukou United Fruit. Tím ale všechno neskončilo. Začala občanská válka. Během občanské války zmizelo z mapy Guatemaly na 450 vesnic, které byly vypáleny a obyvatelé zabiti. Od druhé poloviny 60. let vznikaly tzv. eskadry smrti (polovojenská komanda napojená přímo na politické představitele), které uskutečňovaly početné vraždy, únosy a “zmizení” politických odpůrců režimu. USA vojenskou diktaturu výrazně podporovaly a mnozí vojáci a členové eskader smrti byli v USA přímo vycvičení Mezi lety 1980 až 1985 bylo zabito asi 100 000 civilistů a několik tisíc lidí zmizelo. Celkem bylo v Guatemale zabito více než 200 tisíc lidí, ale jen 3% jdou na vrub povstalců.
Demokraticky zvolený prezident Arbenz byl označen za komunistu, ponížen, vysvlečen do naha a vyfocen před tím, než musel nuceně odjet ze země. Měl štěstí – nebyl zavražděn jako jiní. Vice-prezident Nixon přijel pogratulovat novému diktátoru generálu Riosu Monttovi. Během jeho vlády jako prezidenta bylo v osmdesátých letech zavražděno tisíce lidí komandy smrti, které tak eliminovaly jakýkoli odpor.
KONGO 1960
Snahy o emancipaci se nevyhnuly ani Kongu. Kongo byla bohatá belgická kolonie a belgická vláda se jí nehodlala vzdát. Zločiny, kterých se v Kongu dopustila, dosáhly maxima. Vůdčí osobností národně osvobozovacího hnutí byl Patrice Lumumba. Přes odpor Belgie se Kongo osvobodilo a Lumumba se stal prvním předsedou vlády. Tato vláda vydržela jen 3 měsíce – od června do září 1960. Hned v červnu se pod taktovkou Belgie odtrhla nejbohatší provincie Katanga a vyhlásila nezávislost. V září Belgičané zinscenovali vojenský převrat. Vlády se zmocnil plukovník Mobutu Sese Seko. Lumumba byl uvězněn a deportován do Katangy. Jako důvod posloužil strašák jeho vztahů se Sovětským svazem. Přes protesty světové veřejnosti i mnoha politiků byl v lednu 1961 umučen a zavražděn za účasti CIA a belgických důstojníků. Lumumba nemá hrob, jeho vrazi ho zahrabali kdesi v buši. Vše zpovzdálí řídila a koordinovala americká CIA. V následujících letech pokračovaly boje o moc a hlavně o nerostné bohatství země. Masakry a vraždění pokračují dodnes.
Díky svým protikoloniálním postojům a své snaze osamostatnit zemi politicky i hospodářsky je Lumumba vnímán jako hrdina nejen ve své zemi, ale v celé černošské Africe.
SALVADOR 1980
Během osmdesátých let za vlády Ronalda Reagana vzplanul napříč Střední Amerikou řetězec krveprolití a bolesti. Násilí v Salvádoru začalo propukat již v 70 letech. Občanská válka pak probíhala v letech 1980—1992. To, co začalo jako spor o půdu mezi zemědělci a vojáky, nakonec přerostlo v brutální válku mezi oddíly vojenské junty a Osvobozeneckou frontou Farabunda Martího. Na vzrůstající násilí a teror ze strany armády začala ve větší míře upozorňovat místní římskokatolická církev, obzvláště arcibiskup Óscar Romero, který zároveň vyzýval k ukončení vojenské podpory salvadorské vlády Spojenými státy. 24. března 1980 byl arcibiskup zastřelen členem eskadry smrti přímo během sloužení mše svaté v San Salvadoru. Jeho pohřbu se zúčastnily desetitisíce lidí.Celkově v této válce zemřelo přes 75 000 lidí včetně mnoha dětí, řeholnic a kněží.
V průběhu celé občanské války bylo zaznamenáno víc velkých masakrů civilního obyvatelstva. Nejvíce se jich odehrálo v letech 1981 a 1982 při armádní protipovstalecké ofenzivě. Vůbec nejhorší případ se udál ve vesnici El Mozote. 11. prosince 1981 tam elitní jednotka salvadorské armády systematicky zavraždila na 900 lidí včetně žen a dětí. Masakr přežilo jen několik osob.
V posledních prezidentských volbách v březnu 2009 zvítězil Mauricio Funes, lídr Osvobozenecké fronty Farabunda Martího, která v současnosti zastává demokratický socialismus.
EKVÁDOR 1981
V Ekvádoru vládli dlouhá léta diktátoři přátelsky naklonění USA. Často byli dost brutální. Nakonec byla situace dále neudržitelná a přikročilo se k volbám. Kandidoval i Jaime Roldos, který si dal za cíl, aby bohatství země sloužilo především obyvatelům země. Volby vyhrál obrovským náskokem. Jakmile začal dělat kroky ke splnění svého slibu, přijeli do jeho země ekonomičtí vrazi a začali ho „přesvědčovat“. Že může být velmi bohatý, když přistoupí na jejich hru. Kdyby ovšem chtěl pokračovat, bude muset jít. On ale neposlouchal. Byl to divný člověk, odmítal korupci, nenechal se podplatit. Tak byl zavražděný – jeho letadlo se zřítilo. Místo nehody ihned obsadila americká armáda. Ekvádorské složky tam Američané pustili, až když místo „ošetřili“. Když začalo vyšetřování, tak dva klíčoví svědci zahynuli při automobilových nehodách ještě dříve, než mohli vypovídat. V souvislosti s vraždou Roldose se stalo mnoho divných věcí.
PANAMA 1981
Prezident Panamy Omar Torrijos měl stejnou chybu, jako i další prezidenti. Chtěl pomoci svému lidu zbídačovaného americkými společnostmi. Ani on se nenechal podplatit a zkorumpovat. Říkal : „já nepotřebuji peníze, já chci jen abyste se chovali k naší zemi férově. Chci aby Američané splatili zemi, to co jí dluží za všechnu tu destrukci, co tady způsobili. Chci pomoci i dalším zemím k nezávislosti a osvobození od toho otřesného, co přichází ze severu. Tak strašně nás vykořisťujete. Chci zpátky panamský průplav, aby byl v rukou obyvatelů této země. Nenechám se podplatit“. To bylo v květnu 1981, kdy zavraždili Jaime Roldose. Torrilos si toho byl dobře vědom a řekl : „ vím, že budu další na řadě. Ale musím udělat, co jsem přišel udělat. Vrátit kanál panamskému lidu“. Podařilo se mu dokončit smlouvu s prezidentem Jimmy Carterem. V červnu toho roku se s ním zřítilo letadlo, stejně jako v Ekvadoru. I tady to měli na svědomí agenti CIA. Existují důkazy, že těsně před odletem mu dal jeden muž z jeho ochranky kazeťák, který obsahoval bombu. Vraždy jsou „kolaterálními ztrátami“ a přirozeností moderní politiky. Je zajímavé, že tento stejný systém se používal a fungoval další dlouhé roky.
NIKARAGUA 1984
Nikaragua byla dlouhá léta ovládána klanem Somozů. Byla to velmi krutá diktatura plně ve službách USA. Proti Somozovcům bojovala Sandinovská fronta národního osvobození. Boje trvaly od roku 1962. V roce 1979 se Sandinovské frontě podařilo svrhnout Somozu a v roce 1984 se stal prezidentem Daniel Ortega. Nepřátelé revoluce však nebyli poraženi a pokračovali v boji proti novému režimu. Byli nazýváni contras a od počátku dostávali povstalci finanční a vojenskou podporu od Spojených států prostřednictvím CIA. Jejich „odboj“ se sestával z vraždění samospráv a rolníků podporujících vládnoucí režim. Boje pokračovaly až do konce studené války a v roce 1990 podepsaly obě strany příměří. V roce 2006 se stal prezidentem znovu Ortega. Byl to jediný politik, kterého CIA nezavraždila. V roce 1985 a 1986 úřady v Nikaragui obvinily CIA z vytvoření masivní epidemie horečky dengue, která v zemi infikovala tisíce lidí, z nichž mnozí zemřeli.
AFÉRA IRAN CONTRA 1986
V roce 1986 bylo zjištěno, že Reaganova administrativa prodávala ilegálně zbraně Íránu a z výtěžku financovala Contras v Nikaragui. Reagan tvrdil, že o ničem neví a volal po nezávislém vyšetřování. Jmenoval komisi, která měla vyšetřit skandál. Ta konstatovala, že prezident neměl kompletní informace o programu a tudíž nelhal úmyslně americkému lidu. Byl však komisí kritizován za to, že na své podřízené dostatečně nedohlížel. Mezinárodní soudní dvůr konstatoval, že Spojené státy v Nikaragui porušily mezinárodní právo. Mnoho Středoameričanů kritizovalo Reagana za jeho podporu Contras a tvrdili, že to byl fanatický bojovník proti komunismu, který nehleděl na lidská práva. Kromě toho během vyšetřování vyšlo najevo, že Contras s vědomím CIA propašovali do USA několik desítek tun kokainu.
BOLIVIE 2000
Země postižená podobně jako jiné jihoamerické země. Obyvatelé jsou zemědělci vyhnaní ze své půdy a horníci propuštění z práce. Infrastruktura země byla zprivatizována. Americká firma Bechtel získala základní lidskou potřebu – vodu. Nasadila takovou cenu, že si jí obyčejní lidé nemohli dovolit. Následoval výbuch nepokojů a Američané museli odejít. O tři roky později zažila Bolivie další šok. Prezidentem byl zvolen Gonzalo Sanchez de Lozada známý jako Goni. Arogantní odchovanec Washingtonu uměl lépe anglicky než španělsky. Lidé ho pojmenovali El Gringo, což není zrovna lichotivé. Ihned prosadil zákony, které znamenaly totální výprodej zdrojů a zásob země. Obyvatelé se začali bránit. Zablokovali cesty vedoucí do La Paz. Goniho odpověď byla tradiční na Latinsko americký způsob. Poslal armádu, aby rozprášila demonstranty. Mnoho lidí bylo zastřeleno. V odpovědi desítky tisíc lidí zaplavili ulice La Pazu a požadovali vrácení své země. Goni uprchl do Spojených států a žije v předměstí boháčů ve Washingtonu. V říjnu 2004 nařídil bolivijský kongres jeho zatčení a obžaloval ho z krvavého masakru. George Bush řekl kdysi “vlády, které ukrývají teroristy jsou vinny stejně jako oni” Pro Spojené státy to však neplatí – Goniho nevydaly. V roce 2005 učinili obyvatelé Bolivie historický krok. Poprvé v historii byl za prezidenta zvolen domorodec. Stejně jako Cháves ve Venezuele Evo Morales nabídl novou demokracii a nový začátek.
VENEZUELA 2002
Tam se v roce 1998 stal prezidentem Hugo Chavés. Před ním vládla řada prezidentů, kteří byli všichni zkorumpovaní a kteří v podstatě zničili ekonomiku země. Ale Chavéz se vzepřel diktátu USA. Žádal, aby ropa v zemi pomáhala lidem země. Proto Američané v roce 2002 zinscenovali puč, za kterým opět stála CIA. Puč byl připravený podobně jako v Iránu. Lidé byli zaplacení, aby vyšli do ulic, dělali výtržnosti, protestovali a ukázali tak, jak je Chavéz nepopulární. Když se podaří dostat do města pár tisíc lidí, tak televize může ukázat, že povstala celá země. A věci se začnou rychle šířit. Ale na Chavéze to neplatilo. Lidé stáli za ním a neskočili na to. To byl fenomenální moment v dějinách Jižní Ameriky.
IRÁK 2003
Irák byl perfektním příkladem, jak tento systém pracuje. V prvním sledu jdou ekonomičtí vrazi, kteří se snaží vůdce zkorumpovat a zařídit, aby země si vzala velkou půjčku. Když to nejde, přijdou na řadu opravdoví vrazi. V Iráku obě skupiny selhaly. Saddám byl pečlivě střežen. Proto musela nastoupit armáda. Té se podařilo zemi totálně zničit. Saddáma Huseina popravili. I jeho poprava se objevila na televizních obrazovkách. Američané pak uzavřeli lukrativní zakázky na rekonstrukční práce, na rekonstrukci země, kterou před tím v podstatě zničili.
Tato „válka proti terorismu“ je zástěrkou pro americkou agresi k ovládnutí přírodních zdrojů ze Západní Asie. Je obchodem krve za ropu. Je genocidou a pro většinu světa jsou teroristé Američané.
Američtí vojáci se neobětují z titulu služby vlasti a cti – přinášejí oběti za Kellogg, Brown & Root’s (KBR) a Halliburton. Nehájí americké svobody – zajišťují zřízení 14 trvalých vojenských základen, jež budou hájit svobody ExxonMobil a British Petroleum. MacDonald nemůže prosperovat bez Mc Donnel Douglas.
Toto je jen pár ukázek – malý výčet – toho jak Spojené státy řídí tento svět.
Po pádu Sovětského svazu se zdálo, že nic nebrání Spojeným státům v ovládnutí světa. Ztráta nepřítele byla dobrá, ale ukázalo se, že bez nepřítele to nejde. Útok 11. září 2001 dal prezidentu Bushovi nového nepřítele. Světový terorismus. Tak začala válka proti terorismu. Proti neviditelnému nepříteli, která může trvat věčně. Vždycky tady budou síly, kterým se nebude líbit politika USA. Objevil se nový termín „oblouk nestability“. Je to pás zemí od severu Afriky až na čínské hranice. Války v Afgánistánu a Iráku jsou začátkem budování „oblouku svobody“. “Svoboda je na pochodu na širším Středním východě,” řekl prezident ve svém projevu. “Naděje na svobodu se dostane z Kábulu do Bagdádu na Bejrút a dál. Pomalu, ale jistě, pomáháme transformovat Blízký a Střední východ z oblouku nestability do oblouku svobody.” Krásná slova – kdyby za nimi nestály špionážní operace, budování vojenských základen, tajných věznic, vyzbrojování a financování místních bezpečnostních složek. Je pravděpodobné, že už není jediný národ v oblouku nestability, aby se v něm vojensky neangažovali. Kromě války v Afgánistánu a Iráku se US Army angažuje v Jemenu, Pakistánu, Somálsku. Prezident Bush předal Obamovi dvě války. Nositel Nobelovy ceny za mír Obama už vede válek šest – v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Pákistánu, Somálsku a Jemenu. Vojáci jsou angažováni i v dalších státech oblouku – od Alžírska, Bahrajnu, Džibuti, Egyptě, Izraeli, Jordánsku, Kuwaitu, Libanonu, Maroku, Ománu, Pakistánu, Kataru, Saudské Arábii, Tunisku až po Spojené arabské emiráty. Washington Post napsal, že Spojené státy mají nasazeny svoje síly pro zvláštní operace v 75 zemích světa. Nicméně nedávno řekl plukovník Tim Nye, že americké elitní jednotky budou do konce roku „pracovat “ asi ve 120 zemích. Novinář Ron Suskind informoval o plánech CIA nazvaných „celosvětový útok Matrix“ pro podobné operace v 80 zemích. Obamova administrativa zařídila také prodej zbraní těmto zemím. Že to nemá dobrý vliv na obyvatelstvo je vidět třeba v Pakistánu, kde jen 12% obyvatel má kladný postoj k USA. V Jemenu přes dlouhodobou podporu ve formě vojenské pomoci, výcviku armády je 96% respondentů proti americké přítomnosti. Jen 4% jsou „spíše“ nebo „pro“. Není divu, že projev prezidenta Obamy v Káhiře, kde volal po „novém začátku mezi Spojenými státy a muslimy celého světa“ se setkal s podporou jen u 4% Egypťanů, 6% Jordánců a 1% Libanonců. Podle většiny Arabů Spojené státy ničím nepřispívají k míru a stabilitě v arabském světě. Po desetiletích zjevné i skryté intervence včetně posledních deseti let válčení jsou státy v oblasti zaostalé a ještě více nestabilní. Proto se lidé v těchto zemích rozhodli vyjít do ulic a vzít svoji budoucnost do vlastních rukou. Nové režimy (s výjimkou Libye) už asi nebudou tak vstřícné k politice Spojených států.
Po celou dobu existence USA si jejich vláda uzurpuje právo zabíjet po celém světě všechny nepohodlné včetně vládců jiných zemí. Ale v poslední době se oběťmi této politiky mohou stát i občané Spojených států. Úřad amerického prezidenta Office Of Legal Counsel vydává memoranda, která umožňují vládě Spojených států sledování a zabíjení jejich vlastních občanů. Děje se tak v rámci protiteroristických zákonů. Memoranda jsou tajná a občané tato memoranda nemohou číst a posoudit jejich obsah či správnost. Jsou však jimi přesto vázáni – a to až do té míry, že mohou kvůli nim být i zavražděni.
Ale Američanům vůbec nedochází, že již brzy se mohou sami stát jejich oběťmi – coby odboráři, míroví aktivisté, hlasatelé nepohodlných politických názorů – zkrátka lidé, odporující stávajícímu establishmentu. Z ústavy Spojených států se tím stal jen cár papíru.
Spojené státy se přestaly řídit zásadou veřejné přístupnosti zákonných předpisů a potichu začaly psát historii nového režimu, který zatím nemá jméno. Fašismus rozhodně nebyl poslední ani nejhorší nedemokratický režim.
