Patrick J. Buchanan

Patrick Joseph Buchanan

Izraelský předák prohlásil na společné schůzi obou komor amerického Kongresu, že nukleární dohoda prezidenta Obamy s Íránem je hloupá a nebezpečná a musí být odmítnuta. Kongres mu čtyřicetkrát tleskal. Pak Bibi Netanjahu odjel zase domů, oznámil světu, že žádný palestinský stát nikdy nebude, a jeho národ ho znovu zvolil drtivou většinou hlasů.

Pokud jde o zahraniční politiku Spojených států, všude po světě právě bije hodina pravdy.

„Možná je načase, aby Američané, především ti, kteří obývají Bílý dům, pochopili tuto novou realitu izraelské politiky,“ míní deník Wall Street Journal. Podle něj bychom měli obnovit „důvěru Izraelců v to, že mají podporu Ameriky.“

Dnes máme namířeno ke střetu s Izraelem, který vypadá stejně vážně, jako suezská krize padesátých let. Uvidíme, z jakého těsta nakonec je ten Barack Obama.

Hodina pravdy

Každopádně skončily dny, kdy si můžeme cokoli namlouvat. Jenže mohlo být vůbec někdy pochyb o tom, kde Bibi politicky stojí? V roce 1994 odsoudil dohody z Osla v projevu, přerušovaném výkřiky, že premiér Jicchak Rabin je „zrádce“. Vážně si někdo z našich politiků a občanů po takovém úvodu mohl myslet, že Bibi, který byl důsledně proti plánu Ariela Šarona na stažení izraelských osadníků z pásma Gazy, nechá odsunout desítky tisíc židovských usídlenců z Judeje a Samaří, podělí se o Jeruzalém s Palestinským státem, nebo dovolí návrat arabských uprchlíků do toho, čemu Bibi říká „židovský stát“?

„Arabové se hrnou k volbám po celých stádech. A levicoví židovští aktivisté je z volebních místností zase vyhazují,“ nechal se slyšet vesele na své hebrejské facebookové stránce, alespoň podle překladu, pořízeného deníkem Haaretz.

Ano, tohle je skutečný Bibi. O tom už nemůže být pochyb. Ale co by měl s tímhle Izraelcem dělat prezident Obama?

Je to jednoduché. Měl by zavolat Bibimu a říci mu, že s Íránem na dohodě budeme pokračovat, pokud zjistíme, že odpovídá našim národním zájmům. A kdyby náhodou Bibi uvažoval o tom, že se pokusí smlouvu podrazit či jinak sabotovat, že musí očekávat ekonomickou i politickou odplatu.

Bibi totiž dělá to, že na prvním místě hájí zájmy Izraele. No a Amerika potřebuje prezidenta, jako byl Ike Eisenhower, který bude na prvním místě hájit zájmy Ameriky. Toť vše.

Zdá se ovšem, alespoň pokud jde o zahraniční politiku Spojených států, že všude po světě právě bije hodina pravdy.

Ukrajina a Krym nejsou v Americe

Někdo by měl říci našim spojencům z NATO, kteří se nám tak rádi vozí na zádech, že jen čtyři z nich utrácejí alespoň 2% HDP na vlastní obranu a někteří tak „závratné“ výdaje ještě snižují, že dny, kdy Strýček Sam nesl lví podíl na jejich obraně, jsou pryč. Pro případ, že jsme si toho nevšimli: Ukrajina a Krym jsou na jejich kontinentu, ne na našem.

Sovětské impérium je mrtvé. Sovětský svaz už není. A Rusko, menší, než bylo po mnoho staletí, s pouhou polovinou populace, kterou měl Sovětský svaz na konci původní Studené války, je ve skutečnosti především jejich a ne náš problém. Nebo by alespoň být měl.

Pokud se Němci, Britové, Francouzi a Italové trochu nevzmuží a nezaplatí si obranu vlastních zemí, tak ať klidně odvádějí desátek mocnému sousedovi! Nebyly by to první ztučnělé, zpohodlnělé a slabé státy v historii lidstva, kterým se něco takového stalo.

Všichni se hrnou za Čínou

Čína právě oznámila start Asijské banky pro investice do infrastruktury (Asian Infrastructure Investment Bank, AIIS). Jde o přímou konkurenci Světové banky, kterou ovládají Spojené státy. Přes naše protesty se Británie, Francie, Itálie i Německo hrnou, aby podepsaly ustavující chartu nové instituce. Jižní Korea a Austrálie je možná budou rovněž následovat.

Naši spojenci se už těší na kontrakty, které mají pomoci vybudování nové „hedvábné stezky“ z Asie do Evropy. Jenže AIIB bude mít startovní kapitál ve výši padesáti miliard dolarů – což je jen plivnutí oproti obrovské částce tří až čtyř bilionů v hotovostních rezervách, na kterých Čína zatím stále sedí. Kde myslíte, že je získala? Samozřejmě – za léta přebytků v obchodní bilanci – které svou ekonomickou politikou „vyfoukla“ Spojeným státům.

Všichni naši asijští spojenci do jednoho obchodují více s Čínou než s námi. Chtějí do Číny prodávat, z Číny nakupovat a udržet s Pekingem dobré vztahy. Ale kdyby je náhodou Čína začala ohrožovat – pak chtějí mít nás, zajištěné mezinárodní smlouvou, abychom za ně přišli bojovat. Člověk docela rozumí tomu, že to je v jejich zájmu. Ale je to v zájmu Ameriky?

Spojenci na dolarový pohon

Na Středním východě není situace o nic odlišná. Turkové, Saúdové a Arabové z Perského zálivu chtějí, abychom za ně dorazili nejen ISIS, kterému mimochodem sami ještě před chvílí pomáhali, ale také Hizballáh, Sýrii a Írán. Prý máme všechny tyhle údajné zločince vyřídit – jen se nemůžou nějak shodnout na tom, koho bychom měli sejmout jako prvního.

Minulý týden se John Kerry nechal slyšet, že by rád hovořil se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Saúdové takový krok okamžitě odsoudili a naše ministerstvo zahraničí vzalo ustrašeně zpátečku.

Jak je vůbec možné, že nám Saúdové mohou nařizovat, s kým máme mluvit? Navíc když jde o to, jak se postavit ISIS!

V éře Ika Eisenhowera mluvil John Foster Dulles, který rozhodně nebyl žádná holubice, o „krajně nepříjemné nutnosti“ přehodnotit všechny spojenecké závazky Ameriky. Tvrdil, že je třeba provést analýzu nákladů a přínosů spojeneckých závazků. Tedy toho, co z nich Amerika skutečně získá, proti tomu, co na jejich udržení vynaloží.

Kdybychom podobnou analýzu provedli dnes: Přežilo by ji jedno, jediné z našich spojenectví?