Břetislav Olšer6. 2. 2015 blog idnes
Vidím zemi velikou, kotlem se nazývající…Foto: B. Olšer
ČT nemusím, ale přesto uznávám, že asi nejpracovitější redaktorkou je Michaela Jílková. Navíc je mimořádně odvážná; viz. její pořad “Kotel”, připomínající arénu zdivočelých bijců; ultimátní zápas, jenž vznikl jako undergroundová bojová směs nejšpinavějších technik ulice; prostě cokoli povoleno svoloči. Paradoxně se ani pořad “Máte slovo” v brutalitě od toho prvního neliší, jen je v urážkách a psychické bezohlednosti sofistikovanější. Také zde soupeří politici mezi sebou, nikoli s šílejícím publikem, byť i zde se najdou výjimky.
Včerejší aréna byla toho příkladem; byť se paní Jílková opět připravila nebývale, nestačila na divočáka Jiřího Dienstbiera mladšího, který předstihl všechny jiné syny, jimž jejich otcové vyšlapali cestičku k politické kariéře. Mám na mysli třeba Marka Bendu, jenž je patrně bezkonkurenčně nejdéle tajtrdlíkujícím poslancem Československa i Česka. Nechyběla ani temperamentní Jelena Vičanová, fanynka a signatářka petice na podporu prezidenta Miloše Zemana. Zcela jiným politikem než Dienstbier ml. byl senátor Jan Veleba, další účastník včerejšího pořadu.
Vlastně ani politikem není, byť je nyní senátorem PČR, zastupitel Velkého Meziříčí, předseda strany (SPOZ), která jako jediná má smysluplný název – Strana práv občanů Zemanovci, bývalý prezident Agrární komory České republiky. Vystudoval obor mechanizace zemědělství na Vysoké škole zemědělské v Brně (současná Mendelova univerzita v Brně), a Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity Brně. Od roku 2005 byl do roku 2014 prezidentem Agrární komory České republiky. Spoluzakládal Stranu venkova. Roku 2012 byl zvolen jako nestraník senátorem PČR v obvodě č. 44 – Chrudim. Prostě člověk z vesničky, která měla jen několik domků. Laskavý člověk se střetl mj. s nelaskavým protekčním kariéristou.
Zemědělec každým coulem, znalec nevídaný, až našinec nechápe, jak ho mohou srovnávat právě s ministrem pro legislativu Jiřím Dienstbierem ml., z něhož je jen rozmazlený fracek, jeho otec se v hrobě obrací nad tím, čeho se dopouští jeho nezdárný potomek, jenž se vezl na výsluní jeho veleúspěšné kariéry novináře a jednoho z hlavních československých disidentů, jenž mezi prvními podepsal Chartu 77. Za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných strávil tři roky ve vězení. Po převratu se stal ministrem zahraničních věcí ČSFR a později poslancem ČR. Od roku 1958 pracoval ve funkci zpravodaje v západní Evropě, na Dálném východě a v USA. V roce 1970 byl za svou účast na Pražském jaru a za odpor k invazi vojsk pěti armád Varšavské smlouvy propuštěn z rozhlasu a vyloučen ze Svazu novinářů i z KSČ.
Přednášel též mj. na univerzitách v USA, Praze a Jeruzalémě, když vystudoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na Burgundské univerzitě v Dijonu si vysloužil titul doctor honoris causa. Poté pracoval jako zvláštní zpravodaj OSN v Jugoslávii. Od roku 2005 dělal ředitele Trustee Reuters Founders Sdílet Company. Senátor. Publikoval stovky komentářů a esejů, vydal množství knih a napsal několik divadelních her. Rovněž obdržel řadu významných českých i zahraničních ocenění. Mj- Medaili TGM, Maltézský kříž či Medaili prezidenta Italské republiky.
Mladý a zhýčkaný Dienstbier je prostě pěkně ofouklý, i když dostává na frak z každé strany. Je na to zvyklý; narodil se totiž v roce 1969 ve Washingtonu a na jaře 1990 jako americký občan složil přijímací zkoušky na UK, kterou absolvoval po 6 a půl letech (s přestávkou na výkon poslaneckého mandátu). V roce 1997 jako “pravdoláskovec” nastoupil na místo koncipienta do advokátní kanceláře proslulého komunistického expremiéra Mariána Čalfy v Havlově první vládě – “Čalfa, Bartošík a partneři”, jejímž partnerem se později sám stal. Vyhodí ho dveřmi, vleze oknem. V prezidentských volbách v roce 2013 skončil Dienstbier se ziskem 16,12 procent hlasů na čtvrtém místě. Do druhého kola podpořil Karla Schwarzenberga proti pozdějšímu vítězi Miloši Zemanovi, na něho chtěl následně podat žalobu letos už jednou, to když váhal se jmenováním ministrů nové vlády, tedy i jeho.
Zkrátka, posedlost hysterického fracka, co nyní chce defacto opět Miloše Zemana žalovat; zatímco dosud může žalobu na prezidenta podat pouze Senát se souhlasem třípětinové většiny přítomných senátorů a třípětinové většiny všech poslanců. Nově by dle Dienstbiera mohly žalobu podávat obě komory zvlášť, resp. předložil prostě poslaneckým klubům návrh změny ústavy – prezidenta by podle něj mohla hnát k Ústavnímu soudu s obviněním z velezrady i samotná Sněmovna. Ústavní soud by navíc mohl prezidenta uznat vinným z porušení ústavy… Škoda, že paní Jílková, která tvrdila, že překlad názvu Pussy Riot byl špatný a neznamenal dámské přirození, když sama neustále okřikovala hosty, aby zanechali invektiv; sama zřejmě neznala překlad tohoto výrazu, jelikož nikdo se urážky nedopustil. Máme v Evropě největší počet romských organizací…
Mělo se hovořit o pravomocích prezidenta ČR, mnozí se však v pořadu pozastavovali i nad Zemanovým výrokem v Číně: “A já jsem v Číně, abych se učil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost…” Proč by to nebylo potřebné, když je Čína světovou ekonomickou jedničkou? A zatímco Česko má něco přes deset milionů obyvatel a neví si rady s nepřizpůsobivými Romy, Čína má miliardu a čtyř sta milionů obyvatel a dokáže si poradit s téměř stovkou etnik a národností? Copak to není důvod, proč by se měl nad tímto stavem prezident Zeman zamyslet? A že uznal celistvost Číny, včetně Tibetu a Tchaj-wanu? Proč nevadí, že Norsko odmítlo Dalajlámu kvůli obchodu s lososy… kdo pokárá papeže Františka, že nepřijal Dalajlámu? Nebo Obama, jenž právě v Pekingu na asijsko-pacifických zemí sepsal dohodu s Čínou o limitu vzájemných emisí do roku 2025 až 2030? A byl rád, že konečně chce Čína o znečišťování ovzduší vůbec jednat, proto nepadlo ani slovo o porušování lidských práv. Co můžeme mít z USA? Persingy, granáty, bombardéry B-52…? Zeman z ČLR přivezl desítky obchodních smluv, dohod a memorand za 200 miliard…
Nejvíc se Jílková bála o svůj chléb vezdejší, když hosté začali nahlas vyslovovat věty o neobjektivnosti ČT. Bránila ji zuby nehty, hlavně proti půvabné Jeleně Vičanové. Tož, připomeňme si na několika videích, jak to se zmiňovanou objektivností veřejnoprávní televize je, když třeba odvysílala na programu ČT1 v hlavních zprávách 20. května 2014. “Lidé zaplnili stadion Shakhtaru Donetsk” uváděla moderátorka Aneta Savarová. V záběru potom vidíte doslova dav lidí mávající vlaječkami a také záběr na velkoplošnou obrazovku, kde hovoří Rinat Akhmetov, který svolal demonstraci sto tisíců lidí. Vše je ale jinak. Zaplněný stadion se omezil na pár set lidí na jedné tribuně, kterou dychtivě fotili a natáčeli novináři. Podívejte se, jak to ovšem bylo doopravdy. České televizi již nejde věřit absolutně v ničem. Jejich prachsprostá propaganda nejen nebere konce, ale přitvrzuje. Jejich propagandistická práce je opravdu bravurní. Až příště od ČT uslyšíte o zaplněném stadionu, nepodléhejte iluzím. Ve skutečnosti mohla být zaplněná autobusová zastávka blízko stadionu nebo přímo na stadionu mohly být narvané k prasknutí toalety.
Originály videí… http://www.youtube.com/watch?v=b3Z9tK…
Z těch statisíců zaměstnanců tam moc lidí nedošlo, kapacita Donbas arény je 52 187 míst. Je zbytečné cokoliv počítat. Pro ČT, jež otevřeně podporuje fašistické bojůvky, si to stejně znásobí vyhovujícím koeficientem. https://www.youtube.com/watch?v=_ZsBa4mVafY
