Oskar Krejčí
15. 2. 2015 První zprávy, rozhovor
Krize na Ukrajině urychlila pohyb, který byl patrný již od války v Jugoslávii – Západ právě tak nesmyslně, jako vytrvale tlačí Rusko směrem na Východ a na Jih, Kdyby ruští podnikatelé uměli politicky uvažovat, už několik let by si nechodili pro úvěry do Londýna či Frankfurtu, ale do Hongkongu a Šanghaje. Západ se sám svojí politikou dvojího metru a snahou udržet si privilegia izoluje od nejdynamičtějších oblastí světa. Ukrajina – to je jen další důkaz strategické bezradnosti či přímo slepoty západních politiků.
Většina komentářů k minské dohodě o ukončení bojů na Ukrajině dává najevo skepsi: nevěří, že se závěry německo-francouzsko-ukrajinsko-ruského summitu podaří naplnit. Vy již dva týdny neskrýváte optimismus. Z čeho pramení?
Umírněný optimismus. Vezmeme-li vývoj od převratu v Kyjevě do současnosti, můžeme zachytit tři hlavní faktory, které určí budoucnost, ať již se podaří válku zastavit, nebo ne. Především je to dramatický ekonomický propad Ukrajiny, který bude mít i sociálně-politické důsledky. Druhým faktorem je skutečnost, že se nepodařilo mezinárodně izolovat Rusko. Tím třetím je zpětná vlna v podobě ztrát Západu, především Evropské unie – mám na mysli zodpovědnost za ekonomicko-sociální propad Ukrajiny a důsledky ekonomické blokády Ruska.
Který z nich pokládáte za nejdůležitější?
Záleží na kritériích. Z jedné strany je tu objektivní význam pro dějiny, z druhé to, co pokládají za nejdůležitější představitelé mocností. Pro kancléřku Angelu Merkelovou je pravděpodobně nejdůležitější dopad situace na Ukrajině na Evropskou unii. Rostoucí válečná a sociální migrace směřuje nejen na východ, ale i na západ. Stabilizaci Ukrajiny by měl financovat ten, kdo ji takzvaně vyhrál převratem v Kyjevě – tedy Unie. Prodlužování sankcí pak vede nejen k nárůstu finančního objemu škod, ale především ke ztrátě významného obchodního partnera. Ztrátě, která se velmi brzy může stát nezvratnou, neboť unijní firmy nahradí podnikatelé a bankéři z Asie, Latinské Ameriky, Srbska…
Dobře, ale který z uvedených faktorů je podle Vás nejvýznamnější?
Selhání snahy izolovat Rusko.
Ve Washingtonu zvítězil geopolitický pohled na východní Evropu. Celý konflikt kolem Ukrajiny má podobu zápasu o to, kdo získá tuto zemi, nikoliv jak se bude žít Ukrajincům. Když ošklivé Rusy nevyhnal z Ukrajiny převrat v Kyjevě – ono to ani nešlo, příliš mnoho jich na Ukrajině žije – pak je třeba Putinovo postavení ve světě i doma pomocí konfliktu na Ukrajině rozložit.
Jenže dopad sankcí na ruskou ekonomiku je sice velký, nikoliv však katastrofální. Na místo západních firem přicházejí podnikatelé z jiných zemí. Hrozí nebezpečí, že se sankce stanou oním Kremlem řadu let hledaným stimulem k modernizaci výroby, k diverzifikaci exportu, k omezení závislosti na finančních institucích Západu.
Podívejte se, s jakou úctou byl tento týden přijat Putin v Egyptě. V Pekingu jednal šéf Gazpromu o urychlení stavby plynovodu do Číny ze západních oblastí Sibiře – tedy z nalezišť, z kterých proudí plyn do Evropy. V červenci se v ruské Ufě sejde summit států BRICS (tj. Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika). Na něj naváže summit Šanghajské organizace spolupráce. Tam budou přijaty za plnohodnotné členy Indie a Pákistánu. Přijetí Íránu je vázáno na odvolání sankcí OSN uvalených v souvislosti s jaderným programem, což by mělo být v relativně krátké době.
Prof. Krejčí: ČT je militantnější, nenávistnější než politické elity!
Když s vizí osy Moskva–Peking–Dilí a případně Teherán v 90. letech přišel Jevgenij Primakov, vypadala jako abstraktní, vyumělkovaný model. Primakov nezískal podporu v Moskvě ani v dobách, kdy byl ministrem zahraničí a následně premiérem. Krize na Ukrajině ale urychlila pohyb, který byl patrný již od války v Jugoslávii – Západ právě tak nesmyslně, jako vytrvale tlačí Rusko směrem na Východ a na Jih. Kdyby ruští podnikatelé uměli politicky uvažovat, už několik let by si nechodili pro úvěry do Londýna či Frankfurtu, ale do Hongkongu a Šanghaje. Západ se sám svojí politikou dvojího metru a snahou udržet si privilegia izoluje od nejdynamičtějších oblastí světa. Ukrajina – to je jen další důkaz strategické bezradnosti či přímo slepoty západních politiků.
Zdá se, že Primakov měl pravdu.
Myslíte, že Vámi zmíněné tři faktory jsou dostatečné k tomu, aby na Ukrajině konečně zavládl mír?
Asi nejsou. Je tu ale řada dalších, zdánlivě podružných činitelů, které se mohou ukázat jako významné. Řada lidí si začala uvědomovat, jak katastrofální dopad má občanská válka na ukrajinský genofond. Ukrajinský národ měl vždy smůlu v tom, že v centralizovaném carském impériu, ale i za dob Sovětského svazu ti nejlepší odcházeli za prací do Moskvy, do tamních ústředních orgánů, školských a výzkumných pracovišť. I dnes lze přepokládat, že rychlé osvobození se Ruska od dovozu vojenské a kosmické techniky z Ukrajiny je spojeno s odchodem inženýrsko-technických kádrů. A občanská válka – to je vždy masakr těch nejobětavějších, a to z obou stran. Ukrajina válkou ničí základy dynamiky své mladé státnosti likvidací nadějných kádrů.
Nezdá se mi, že by takto uvažovalo mnoho lidí.
Důležitá může být změna nálad oligarchů. Pro převrat v Kyjevě bylo mimořádně významné, že oligarchové kolem svrženého prezidenta nenasytně útočili na majetek politicky méně šťastných oligarchů. Ti pak začali financovat napřed manifestanty, pak ozbrojené bataliony. Například Igor Kolomojskij. Jeho majetek je rozprostřen přibližně ve stovce firem a je odhadován na tři miliardy dolarů. Má trojí občanství – ukrajinské, izraelské a kyperské – a byl Oleksandrem Turčinovem, jedním z vůdců převratu, jmenován gubernátorem Dněpropetrovské oblasti. Financuje prokyjevské jednotky, vypsal odměnu, samozřejmě v dolarech, za zajetí představitelů povstalecké Novorosiji.
Kolomojskij údajně osobně nenávidí Putina. Jenže určitě miluje peníze. Většinu majetku má na východě Ukrajiny, o něco přišel na Krymu a v Moskvě. Rozštěpil židovskou obec. A i když si koupí politiky či vojáky, nekoupí si lásku a důvěru rozrůstajících se sociálně slabých vrstev. Ve volbách do parlamentu, které organizoval Kyjev, Kolomojského lidé v Dněpropetrovsku prohráli. Přestože tento oligarcha stále představuje třetí centrum moci na Ukrajině, válka pro něho začíná být velmi ztrátová. Právě tak i pro některé další oligarchy.
Pořád nejsem přesvědčen, že toto je záruka míru.
Samozřejmě že to není záruka ve smyslu zdroje absolutní jistoty. V politice často rozhodují sobecké zájmy státníků, jejich chybný kalkul, náhoda. Největší nejistotu, mluvíme-li o domácích zdrojích, vyvolává nejednota kyjevské elity a samořízení některých ozbrojených batalionů blízkých oligarchům a Pravému sektoru. Někdy je pro dosažení míru nutné i zavést výjimečný stav.
A zahraniční prameny nejistoty? Existují nějaké?
Zaangažovanost německé kancléřky a francouzského prezidenta je nesporná, vsadili na kartu míru skutečně hodně. Není mi však jasné, zda prezident Barack Obama ovládá všechny instituce, které provádějí zahraniční politiku USA. Vliv neokonzervativců, pro něž je šíření amerických hodnot třeba i pomocí kulometu posvátným posláním, je stále velmi velký.
Obama ale prohlásil, že dává přednost diplomatickému řešení ukrajinské krize.
Dávat přednost znamená nevylučovat i jiná řešení. Myšleno dodávky zbraní a vojenských poradců. Tedy eskalaci válčených akcí. Pak bychom mohli mluvit o několikaleté válce na hranicích Evropské unie a Ruska. A o možnosti, že někoho v Moskvě napadne, že než se dívat na desetitisíce mrtvých, miliony běženců a města měnící se v ruiny je lepší rychle ukončit válku zásahem ruských vojsk.
Zatím jsme ale jen slyšeli, že Američané budou cvičit pouze 600 příslušníků jednotek ukrajinského ministerstva vnitra. To není příliš mnoho.
Mluvíme o modelu odzkoušeném v Latinské Americe. Ve výcvikových střediscích, například v oblasti Panamského průplavu, byli připravováni velitelé pro policejní sbory i armády banánových republik.
Takže Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne. Bude mír na Ukrajině?
Mír není rozhodnutí státníků v Minsku, ale sociální proces na Ukrajině. Není to stav, ale cesta. Cesta, ze které se dlouho nesmí uhnout, i když má mnoho zatáček, i když se na ní vyskytnou překážky a provokace. Třeba i krvavé provokace. V rozvrácené zemi je snazší válčit než vystavět mír.
Mír neznamená odstranění konfliktů, ale jejich přenesení z bojišť za jednací stoly. Žádné téma, které je předmětem sporu – ať již jde o jazyková práva, rozsah samosprávy regionů, propustnost hranic či jiná – se mírem neztrácí. Jen o nich musí sporné strany jednat kulturním způsobem. I zákony, které dnes pomohou k zastavení bojů, lze později změnit, aniž by se muselo válčit.
Objevují se i názory, že závěry minského jednání jsou porážkou Vladimíra Putina. Ofenziva povstalců byla zastavena, povstalci ztratí kontrolu hranice, Ukrajina zůstane unitárním státem…
Putinova prohra je nejlépe patrná v těch pasážích závěrečné dohody z Minsku, které pojednávají o Krymu.
A co se lze o Krymu v těchto částech ujednání dočíst?
Nic. Žádné tam nejsou.
