Finian Cunnigham
14. 2. 2015 Zvědavec
Rusko má dilema. Jak může pracovat na mírových řešeních ukrajinského konfliktu – a vyhnout se širší a strašlivější válce – když musí komunikovat s imbecily a vazaly? Tím míním americké a evropské vůdce, v daném pořadí.
Problémem u pokusu rozmlouvat s imbecilem je, že ten prostě není schopen pochopit cokoliv mimo jeho tupou realitu. Trpí kognitivní disonancí a je na to hrdý. Vlastně čím více jsou kognitivně dysfunkční, tím více jsou imbecilové oslavování jako silní. Imbecilové nemohou být osvícení; jejich ignorantský a křupanský způsob nazírání na svět je nepřístupný jakémukoliv jinému, dokonce i správnějšímu, pohledu. Skutečně, mají tělesnou averzi vůči korekci, což jen nadále zvyšuje jejich imbecilitu.
Problémem u jednání s vazaly je, že jsou bezmocní u změny kurzu – dokonce i když mají reziduální schopnost myslet nezávisle a uznávat alternativní pohledy jako správnější, či aspoň rozumnější.
Tudíž zde máme dilema, kterému Rusko čelí při jednáních s Washingtonem a jeho evropskými spojenci o ukrajinském konfliktu.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, v projevu v Mnichově minulý víkend, želel nedostatku evropské nezávislosti při zamezování systematickému ničení mezinárodního řádu Washingtonem. Lavrov byl vysmíván za to, že se opovážil říct pravdu, tím spíš, že použil logiku a historické důkazy na podporu svých argumentů.
Imbecilní Američané zaměňují racionální dialog za axiomy a obviňování. Jsou vedeni svoji sebestřednou propagandou ve vlastní prospěch a zblble věří každému jejímu slovu. A jsou na to hrdí! Bůh žehnej Americe!
Americký prezident Barack Obama, který by měl být jedním z nejpřemýšlivějších amerických politiků, evidentně nedokáže uvažovat mimo jednotnou svěrací kazajku, která postuluje, bez sebemenší známky důkazu, že konflikt na Ukrajině je „celý vina Ruska“.
Při rozhovoru s německou kancléřkou po svém boku v Bílém domě minulý týden Obama řekl, že zvažuje zaslání smrtících zbraní kyjevskému režimu, „aby pomohl Ukrajině posílit svoji obranu tváří v tvář agresi separatistů“. Obama obvinil Rusko z toho, že rozdmýchává konflikt a pokouší se porušit ukrajinskou územní celistvost „pod hlavněmi zbraní“.
Prověření skutečnosti. Etničtí Rusové jsou zabíjeni ve svých domovech, sklepech, školách a na ulicích Západem podporovaným kyjevským režimem, který zahájil bezdůvodnou válku proti východní Ukrajině před deseti měsíci, vedoucí k více než 5,500 mrtvým a k více než milionu lidí vyhnaných z domova – a přesto Obama odsuzuje násilí jako „agresi separatistů“ a chce poslat další smrtící zbraně viníkům.
Od Obamy na politickém žebříčku dolů je to horší a horší. Vice-prezident Joe Biden řekl na bezpečnostní konferenci v Mnichově minulý týden, že „Ukrajinci mají právo se bránit“, a tak by USA měly poslat vojenskou podporu, aby odrazily „ruskou agresi“.
Takže, pane Bidene, co právo etnických ruských Ukrajinců se bránit? Ti toto právo nemají? Nejsou to Ukrajinci? Či možná jen proto, že jsou etnickými Rusy, což je činí z vašeho pohledu podřadnějšími?
Hlavní diplomat Ameriky, John Kerry, údajně uhlazený mnoha jazyky mluvící kosmopolita, papouškuje stejná nepodložená bezduchá obvinění vůči Rusku, a tvrdí, že to „je největší hrozbou pro Ukrajinu“. Kerry také chce poslat zbraně na Ukrajinu, aby dal Rusku lekci.
Totéž Ashton Carter, nastupující ministr obrany, totéž Michel Flournoy, který je vytipován jako ministr obrany, pokud se v r. 2016 stane prezidentkou Hitlary Clinton. Totéž Bobby Jindal, který je horkým kandidátem na republikánskou nominaci do prezidentské kampaně. Totéž republikánský šéf zahraniční politiky Bob Corker. Totéž náčelník generálního štábu, generál Martin Dempsey. Totéž členové řídích struktur americké zahraniční politiky v Institutu Brookings a Atlantické radě. Totéž redakční rady předních amerických mediálních korporací, včetně New York Times a Washington Post. Ti všichni bez mrknutí opakují mantru, že ukrajinský konflikt je důsledkem ruské agrese a že vyzbrojení kyjevského režimu je skvělým nápadem k dosažení míru. Ti všichni papouškují otřepanou partijní historku líčící ruského prezidenta Vladimira Putina jako „diktátora z poloviny 20. století“ stejného „expanzionistického“ druhu, jako Adolf Hitler a Benito Mussolini. (Aniž by měli sebemenšího tušení, že fašismus poloviny 20. století byl rozdmýchán tajnou politikou západních kapitalistických mocností kvůli útoku na Sovětský svaz, a měl za následek 30 milionů mrtvých Rusů. Politikou, která pokračuje dnes ve formě americké podpory neonacistického režimu v Kyjevě coby destabilizující síly namířené proti Rusku.).
Děsivou věcí na amerických imbecilech je, že nemají ani zdání, že mohou mít vymyt mozek. Jsou to orwellovské klony, které věří, že válka je mír, otroctví je svoboda, a pravdou je cokoliv, co vám řeknou, že jí je.
Američtí politici, kteří se zúčastnili bezpečnostní konference v Mnichově, se vysmívají snaze německé kancléřky Merkel a francouzského prezidenta Francoise Hollanda zahájit s Putinem politický dialog o ukrajinské krizi jako „hovadině“.
Tři vůdci navrhují, aby po dlouhých diskusích v Moskvě minulý týden proběhlo další setkání v hlavním městě Běloruska Minsku tento týden. Není zdaleka jisté, že Putin, Merkel a Hollande mohou dospět k průlomu a přimět kyjevský režim sednout si a vést rozhovory s pro-ruskými separatisty východní Ukrajiny. Neotesaní Američané se jistě snaží seč mohou, aby tento dialog zmařili ještě předtím, než poskytne příležitost pro pokrok.
V kontrastu s nadšením zfanatizovanými Američany existuje mezi Evropany nový konsensus, že cpaní více zbraní na Ukrajinu není řešením, je třeba se tomu skutečně vyhnout, a že separatisté mají rozumné důvody pro politickou autonomii a zaslouží si uctivého sluchu.
Evropané, aspoň veřejně, možná stále ještě přejímají omšelou báchorku, že Rusko destabilizuje Ukrajinu tajně, svými jednotkami nebo vojenskou podporou separatistům. Moskva tato tvrzení kategoricky odmítá. Ale aspoň se zdá, že Evropané mají dostatek intelektuálního důvtipu, aby pochopili, že maximalistické ukazování prstem na Putina je kontraproduktivní a že příběh může mít více než jen jednu stranu.
Ke své cti byla Angela Merkel ve své opozici vůči americkým výzvám navýšit vojenské zapojení na Ukrajině pevnou. Když byla tento týden ve Washingtonu, kategoricky vyloučila, že podpoří myšlenku poslat na Ukrajinu více zbraní. Opozice Merkel vůči americkým návrhům byla odsouzena předními republikánskými senátory jako „usmiřování“ si Putina, v hloupém přirovnání k Chamberlainovi a Hitlerovi na Mnichovské konferenci v r. 1938.
Jednat s americkými imbecily je tudíž nemožné. Obývají zcela odlišný mentální svět, oproti ostatním lidem. Jejich svět je tvořen ahistorickou propagandou a křupanským přístupem, který činí vyhlídky na dialog, sblížení nebo sokratské objasnění chabými. Jejich arogance a ignorantská nafoukanost jsou překážkami skutečné komunikaci a pochopení. Vše je Putinova chyba; vše je kvůli těm nerudným ruským hordám; vše je důsledkem snah o obnovu ďábelské sovětské říše. USA podpořená ilegální operace proti zvolené vládě s cílem změny režimu v Kyjevě? USA podporovaný režim vede válku proti etnickým Rusům na východní Ukrajině? Jste magoři, vy vyjebaní zastánci Putina!
Jak můžete jednat s takovýmito lidmi? Nemůžete.
Nicméně dalším problémem je, že Evropané nemohou svobodně jednat na základě vlastních nezávislých názorů. Je jasné, že Merkel a Hollande, a mnoho dalších evropských vůdců, chápe, že americké plány na zaplavení Ukrajiny dalšími, ještě více smrtonosnými zbraněmi, je ubohým nápadem, který může potenciálně zažehnout třetí světovou válku. Je jasné, že mnoho Evropanů považuje USA vedené sankce vůči Rusku za nejen kontraproduktivní, ale za skutečně nesmyslné, za nepřátelskou politiku, která poškozuje evropské pracující, zemědělce a ekonomiky stejně, jako Rusko.
Problematickým faktem je, že evropské státy jsou nevolníky Ameriky. Nemohou svobodně jednat mimo linii diktátu Washingtonu, bez ohledu na to, jak absurdním je. Německo je považováno za motor Evropy a za čtvrtou největší ekonomiku na světě. Přesto, jak nám připomíná německý politolog Christof Lehmann, Německo nikdy nemělo od konce druhé světové války skutečnou politickou nezávislost. Nemá ústavu patřící k modernímu státu a je nadále okupováno vojenskými silami „vítězných“ amerických a britských spojenců. „Německo je de facto kolonií USA,“ říká Lehmann. „Kdykoliv, podle poválečného základního zákona, mohou americké jednotky převzít vládu Německa, které je technicky a právně okupovaným státem, vazalským státem.“
Šmírování kancléřky Merkel americkou NSA odhalené v r. 2013 Edwardem Snowdenem je toho názorným příkladem. Ještě výmluvnějším je, jak Merkel nereagovala na hrubé porušení „suverenity“ Německa politickou silou, kterou si americké narušování zasloužilo. Nežádoucí pronikání pokorně přijala jako daný fakt americké poválečné nadvlády.
Lehmann poukazuje na to, jak jakékoliv minulé kroky Německa k vytvoření nezávislé zahraniční politiky, a obzvláště politiky, jejíž součástí bylo sbližování s Ruskem, byly programově vetovány spojenci USA a Británií. „Byli jsme toho svědky za kancléřů Willy Brandta a Gerharda Schroedera, jejich snaha zahájit přátelštější vztahy s Ruskem byla sabotována na každém kroku Washingtonem a Londýnem,“ říká Lehmann.
To je důvod, proč si Merkel zaslouží velké uznání za svůj smělý postoj proti americkému militarismu na Ukrajině tento týden. Její disent je velmi významnou známkou potenciálního rozkolu v americko-evropských vztazích. To, co dělá, zpochybňuje ve Washingtonu základní červenou čáru: konkrétně to, že evropské státy, a Německo obzvláště, nemohou, nesmí, se opovážit zpochybnit americkou nadvládu a dlouhodobou americkou politiku nepřátelství vůči Rusku.
Merkel a Hollande mohou nakonec pochopit vzkaz milionů běžných občanů EU, kteří mají silné námitky vůči americkému válečnému štvaní ve vztahu k Rusku, na úkor Evropy. Ale vzhledem k tradici evropského poddanství ve vztahu k imbecilním Američanům zůstává pravděpodobnost pozitivního průlomu u mírových vztahů mizivou. Evropské vedení je stále sevřeno v drápech Washingtonu. Ale znechucené evropské masy si nakonec mohou zlomení imbecilních okovů vynutit.
