Oskar Krejčí
1. 2. 2015 Pravní zprávy, rozhovor
Jsou dva státy, které ukazují nejnázorněji na nemožnost setrvat u současného modelu světa. Rusko a Čína. Rusko symbolizuje politickou vzpouru, Čína ekonomickou. Pozoruhodné je, že na počátku tohoto geopolitického cyklu se Rusko všemožně snažilo zařadit mezi ony vybrané země Západu. Dokonce vznikla skupina G8. Jenže přišla válka v Jugoslávii, rozšiřování NATO k ruské hranici, národní protiraketová obrana USA, válka s Gruzií, převraty v Kyjevě…
PZ: Pomalu si zvykáme na války trvající více než dekádu. Současná válka v Afghánistánu začala v roce 2001, v Iráku roku 2003. Válka na Ukrajině už trvá téměř 300 dní. Myslíte si, že budeme žít ve světě plném vleklých krvavých konfliktů?
Geopolitické uspořádání, které se zformovalo po porážce Sovětského svazu ve studené válce, prochází dramatickými změnami. Zároveň končí období pětisetleté globální nadvlády Západu. Důvody jsou dva. Především, a to je nejčastěji zmiňováno, Západu vyrostla mohutná ekonomická konkurence. Mám na mysli v první řadě Čínu, ale obecně to platí o celém bloku BRICS, tedy o Brazílii, Indii, Rusku a Jižní Africe. Dochází také k osamostatňování některých ropných supervelmocí, především Saúdské Arábie, Íránu a Venezuely.
Řečeno z pohledu struktury světového politického systému: do centra se začaly „tlačit“ některé státy periferie, činí si nároky na privilegia, která mělo doposud jen západní centrum. To může mít několik odlišných důsledků. Buď centrum nové mocnosti vstřebá, přijme je mezi sebe jako rovnoprávné. Nebo se vzepře.
PZ: Proč by to mělo dělat?
Třeba i proto, že by některé země z centra vypadly. Podívejte se například na složení skupiny G 7, která si osobuje právo řídit globální procesy – společenství USA, Velká Británie, Kanada, Japonsko, Německo, Francie a Itálie. To je pohrobek 20. století, nemluvě o postkoloniální mentalitě. Stačí se podívat na údaje Mezinárodního měnového fondu, který rozhodně nelze podezřívat z levicové či protizápadní propagandy. Ještě v roce 1990, tedy na počátku tohoto geopolitického cyklu, tvořil souhrnný hrubý domácí produkt těchto zemí 55,9 % světového produktu. Loni to však bylo jen 37,1 %. A tento trend, tedy pokles podílu skupiny G7, bude pokračovat.
PZ: A když se tyto země vzepřou snaze nových mocností podílet se na řízení světa, co se podle vás stane?
Ony se už vzpírají, což je jednou z příčin současných „křečí“, tedy válek, provokací, nenávistné propagandy, rozpadu mezinárodního práva. Když takový trend bude pokračovat, možnosti jsou dvě. Může se vytvořit nové, další paralelní centrum globalizace. Nebo propukne velká válka.
PZ: Jestli vám dobře rozumím, základ problémů současného světa vidíte v tom, že Západ není schopen akceptovat změny?
Rozumíte mi dobře. Setrvávání na paternalistické postkoloniální politice, vize sebe sama jako nadřazeného vůdce – to je velký světonázorový problém. Představa „břemena bílého muže“, který koloniálním vykořisťováním přivádí své snědé bratry k civilizaci, se transformovala v „demokratické náboženství“. Jen Západ ví, jak se má žít. A ti, co to nechápou, musí být přivedeni k poznání. V poslední době se stále častěji výchovným a vzdělávacím nástrojem stávají drony.
Jsou dva státy, které ukazují nejnázorněji na nemožnost setrvat u současného modelu světa. Rusko a Čína. Rusko symbolizuje politickou vzpouru, Čína ekonomickou. Pozoruhodné je, že na počátku tohoto geopolitického cyklu se Rusko všemožně snažilo zařadit mezi ony vybrané země Západu. Dokonce vznikla skupina G8. Jenže přišla válka v Jugoslávii, rozšiřování NATO k ruské hranici, národní protiraketová obrana USA, válka s Gruzií, převraty v Kyjevě… Rusko se dostalo do situace, že se buď vzepře, nebo podřídí. Myslím, že válka v Gruzii, tedy rok 2008, byla oním zlomem, kdy v Moskvě přestali věřit slovům západních politiků. Pochopili, že se vůči němu hraje tradiční geopolitická hra. A následovala vojenská reforma. Přezbrojování a reorganizace ruské armády, posílení významu Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, rozsáhlá vojenská cvičení, některá společně s čínskou armádou.
PZ: Mluvíte o „čínské ekonomické vzpouře“. Údaje z Číny za loňský rok ale hovoří o nejnižším růstu hrubého domácího za 25 let. Není váš pohled na Čínu zastaralý?
U statistických údajů týkajících se hodnocení geopolitických změn potřebujete vždy vidět trendy, absolutní a relativní hodnoty, a srovnání mocenských center. Porovnejte si například nejúspěšnější čínský rok 1992 s tím loňským. V prvním případě byl meziroční růst hrubého domácího produktu o 14,2 %, loni byl růst o 7,3 %. Jenže v prvním případě onen větší relativní přírůstek činil 80,0 miliard dolarů, loňský menší relativní meziroční přírůstek byl v absolutních číslech 821,9 miliard dolarů. Alespoň podle údajů Mezinárodního měnového fondu. Ona procenta se počítají z výrazně odlišného základu.
Proto čínské vedení hovoří v souvislosti s růstem o „nové normálnosti“. A ještě poznámka o vztahu k jiným mocenským centrům. Čínský „nový normál“ je vysoce nad dlouhodobým unijním „normálem“ a je více než dvojnásobným růstem ve srovnání s loňským mimořádným úspěchem USA. Řečeno jinak, podíl Číny na světovém domácím produktu stále stoupá, zatímco podíl Spojených států klesá. Klesá i podíl Evropské unie.
PZ: Čínské vedení však letos počítá s dalším relativním poklesem růstu.
To máte pravdu. Ovšem nikdo přesně neví, co se světovou ekonomikou udělá například pokles cen fosilních paliv. Zatím je to Čína, kdo je největším vítězem. Loni dovezla 308 milionů tun ropy, což je 60 % její spotřeby. Jestliže se udrží současná cena, Peking na nákladech za dovoz ropy ušetří polovinu. Další příspěvek k čínské dynamice.
Mimochodem nedávno vydaný přehled americké agentury Bloomberg popisuje po jednu generaci trvající akumulaci finančních rezerv Číny. Když v roce 1979 Teng Siao-pching, architekt čínských reforem, navštívil USA, činily čínské rezervy 167 milionů dolarů. Když v roce 1997 Teng umíral, dosáhly tyto rezervy 140 miliard. Letos by měly překročit čtyři biliony dolarů, to je čtyři tisíce miliard dolarů. Oficiální údaj z Washingtonu říká, že rezervy USA činily v prosinci 2014 něco přes 130 miliard dolarů.
PZ: Je třeba vidět v Číně nebezpečí pro náš svět?
V americké politologické literatuře, ale často i v ruské produkci, lze cítit velké obavy z Číny. Je zde však rozdíl. Většina ruské veřejnosti dnes podle sociologických výzkumů vidí v Číně nejpřátelštější stát – dokonce přátelštější než Bělorusko. Obavy šíří hlavně prozápadní liberálové, kteří neustále hovoří o čínském zalidňování Sibiře a Dálného východu. Což ale žádný výzkum nepotvrdil.
Ve Spojených státech se lavinovitě šíří obavy z Číny, přičemž se poukazuje na ohrožení globální hegemonie USA. Hysterie proniká i do vojenské oblasti, Pentagon mění dislokace námořnictva směrem k čínskému pobřeží, přestavuje se základna na Guamu a podobně.
PZ: Dobře, ale je podle vás Čína tímto nebezpečím?
Z vojenského hlediska zůstává nedotknutelnost USA, ale i Ruska nezměněna. A trendy ve výdajích na zbrojení i s ohledem na vojenskopolitické strategie zmíněných tří států potvrzují stabilitu tohoto stavu. Pokud jde o ekonomiku, pak je třeba citlivě rozlišovat jednotlivé indikátory.
Vývoj hrubého domácího produktu je jednoznačný, ten čínský má největší dynamiku a v řadě ohledu i největší absolutní hodnoty. Především pokud jde o reálnou ekonomiku, ale i o zahraniční obchod. Loni už byla Čína největším příjemcem zahraničních investic. Změny čínské ekonomiky za poslední tři dekády – to je přehlídka historických rekordů. Jen jeden příklad. Za šest let, kdy Čína začala stavět tratě pro rychlovlaky, se může pochlubit 16 tisíci kilometrů těchto tratí. A nelze zapomínat, že například obrovský letecký park, kterým v současnosti Čína disponuje, ovládají piloti, inženýři i letušky první generace. Což platí i o jaderných elektrárnách či elektronice. Dochází vlastně k prvotní akumulaci zkušeností – a skutečné proměny by měly teprve přijít. A to i díky současnému důrazu na kvalitu a restrukturalizaci, kterou prosazuje nové pekingské vedení s ohledem na naplnění toho, čemu říká „čínský sen“.
V řadě ukazatelů si USA stále zachovávají prvenství. Třeba v některých inovacích. Ale je tu i onen tak často diskutovaný problém dolarizace světové ekonomiky. Dolar pořád ve světové ekonomice panuje a tvoří mocný nástroj udržování hegemonie.
PZ: Právě v oslabování role dolaru je cítit velmi výrazně roli Číny.
Ano, ale změny jsou to mnohem pomalejší, než řada analytiků či propagandistů tvrdí. Čínská měna jüan je oficiálně světovou měnou teprve od roku 2012. Loni se podle SWIFT stal jüan pátou nejužívanější měnou na světě, když z této pozice vytlačil kanadský dolar. Před ním jsou japonský jen, britská libra, Euro a US dolar. Podíl čínské měny na světových transakcích činí 2,17 %. Což je z jedné strany málo, z druhé pak velmi výrazná změna. Dá se například předpokládat, že letos se jüan dostane na čtvrtou příčku.
PZ: Z těchto čísel se dá usuzovat, že se americký dolar a Euro nemají čeho obávat…
Důležité jsou jednoznačné tendence, které naznačují kvalitativní změnu podoby globální ekonomiky. A co to udělá s politickým uspořádáním světa?
A pak je tu onen druhý důvod, proč je nutné hovořit o globálních politických proměnách. Ten se netýká nových mocností, ale proměn uvnitř starých mocností – tedy uvnitř samotného Západu. Současný západní model naráží na hranice svých ekonomických a sociálních možností…
PZ: O tom velmi inspirativně hovoří Ilona Švihlíková ve své nejnovější knize Přelom. Od velké recese k velké transformaci.
To máte pravdu. Abych tedy neopakoval paní docentku, chtěl bych říci, že velký geopolitický zlom je zpravidla spojen i s vnitřní krizí hegemona. Dnes tedy Spojených států a obecně Západu. Příliš mnoho zásadních změn uvnitř USA Barack Obama vynechal ve své zprávě o stavu Unie. A velmi snadno se může stát, že to nejdůležitější, co v Evropě zůstane po kancléřce Angele Merkelové, bude, že výrazně napomohla zrodu nové levice.
Rozhovor vedl Jiří Kouda
