Marek Řezanka
25. 2. 2015 blog Literárek
Není oslava jako oslava a výročí jako výročí. Nedávno jsme si připomínali dvacet pět let od listopadových událostí v roce 1989. Dlužno říci, že se jednalo o výročí velmi rozpačité.
Ještě že jsou mezi námi ti, kteří vědí, co si zaslouží jasné plus a jasné minus. Jinak by se mohlo stát, že by místo projevů bujaré radosti spíše bylo slyšet vzlykot a pláč. Nemalovali jsme si to v roce 89 přece jenom jinak? Neslibovali nám sociální blahobyt a prosperující a bezpečnou Evropu? Netěšili jsme se na dobu, kdy plně rozvineme kritické myšlení – a nebudeme se muset vtěsnat do nějakých klišé a kultů osobnosti? Počítali jsme, že se budeme stávat nejen nezaměstnanými, ale přímo nezaměstnatelnými?
Doba – slovy klasika – trhla oponou – a my zíráme na kulisy, které jsme doufali, že zůstanou někde zamčené ve sklepě. Místo svornosti se projevuje štěpení doprovázené agresivitou. Nenávist vůči všemu multikulturnímu není primárně dána selháním této vize – ale došlo k nárazu myšlenky na systém. Soudobá fáze kapitalismu multikulturalismus nepřipouští, neboť nepočítá s rovnými občany. A ty, kteří pocházejí odjinud, má v oblibě stavět na pranýř chudoby a nenávisti jako první. Blahobyt není. „Perte a žerte se“ je heslem doby – ještě s dodatkem – „a nám dejte klid na práci“. Jen krize, kam oko dohlédne. Jakékoli pokusy o léčbu maříme v samých zárodcích – aby se náhodou neublížilo nadnárodnímu kapitálu. Objeví-li se cokoli, co se snaží nasadit si tvář alternativy, je to zdiskreditováno a zadupáno do země.
Záruka míru? Také není možná – ze stejných důvodů, jako nelze uskutečnit multikulturní soužití. A podobně dopadají i principy demokracie. Má-li poslední slovo nadnárodní kapitál, čím jsou jakékoli volby než jen povinnou fraškou, aby se neřeklo, že jsme třeba na cestě k totalitě?
Nějaká hlubší reflexe, kam jsme od roku 1989 došli, a to jak na úrovni státní, tak v mezinárodním kontextu, se nekonala.
Radujme se, veselme se…
Ovšem jsou i smutnější výročí. Třeba to na Ukrajině. Evropští politici se šli poklonit – čemu vlastně? Před rokem zněla střelba – a od té doby neutichla. Co tedy vlastně oslavujeme? Rozpoutání občanské války, kterému evropští politici nedokázali zabránit – a svým způsobem za něj nesou odpovědnost, protože odmítli na nikým nevolenou Jaceňukovu vládu vytvořit náležitý tlak – a místo toho začali vinit z agrese Rusko?
Jaceňuk i Porošenko apelují na „obranu západních hodnot“, které si prý vzali za své. Ještě jsem ovšem od žádného politika neslyšel hlubší definici pojmu „západní hodnoty“. Jedná se snad o zabíjení, omezování svobody slova či o zbídačení vlastních občanů?
Pokud bych měl jmenovat nějaké konkrétní hodnoty – které by bylo možno zobecnit – a šlo by je chápat jako společné pro evropský prostor, napadají mě dvě. Hodnoty, na jejichž základě měl být projekt Evropské unie realizovatelný. Zajištění míru a vytvoření podmínek pro sociální blahobyt. Hlásíme se ale k těmto hodnotám? Což nejsme svědky procesu, kdy v přímém přenosu nutíme jednotlivým státům klystýr jako univerzální lék na krizi? Tento klystýr ale nepodáváme nadnárodním korporacím, finančním institucím a vlivným oligarchům. Ne, tento zázračný lék máme jenom pro ty, kteří nemají proti jeho polykání obranu.
Řekni, kde ty kytky jsou…
Co bychom si v souvislosti s ukrajinským Majdanem přece jenom připomenout měli? Možná fakt, že na počátku stála spontánní reakce ukrajinské společnosti, kde se do popředí drala kulturnost a kde levice nabírala sílu. Kde zněl nezanedbatelný požadavek na větší občanská práva. Kde neměla o většině lidí rozhodovat úzká mocenská klika.
Kam se toto nadšení podělo? Možná bychom si mohli spolu s M. Dietrichovou zanotovat onu známou a nadčasovou píseň – a zvláště jednu její sloku: Sag mir, wo die Männer sind/ über Gräbe weht der Wind, kterou si dovolím po svém volně přeložit: Řekni, kde jsou otec, syn/ nad hroby se plouží stín.
Levice v dnešní Ukrajině v podstatě neexistuje. Na jejích troskách tančí hnědá, která udává tón dnešnímu kyjevskému nacionalismu. Před tímto jevem zcela úmyslně zavíráme oči – aby si někteří pochvalovali, že hnědá je vlastně dobrá – a že konečně zatočí s tou rudou ve všech jejích podobách.
Jsme svědky vybičované mediální masáže na všech stranách. Masáže, která už dávno nemá žádná pravidla – a která ctí jediné – likvidaci protivníka.
Hlásíme-li se tak vehementně k „západním hodnotám“, očekával bych, že aspoň budeme apelovat na presumpci neviny. Chyba lávky. Nejenže se presumpce neviny nectí, abychom mohli sborově vykřikovat: Za vše může Rus. Navíc si ospravedlňujeme vědomé dezinformace. Musíme přece umět vše vidět ve „správném ideologickém světle“. Naší hodnotou se tak stává nikoli pravda – ale přesvědčení, které je přípustné přikrášlit v podstatě jakoukoli lží.
Správný ideologický zápal
Faktem je, že neexistuje jediný věrohodný důkaz o ruské invazi na Ukrajině, přesto se o ní mluví jako o „jasné věci“. A pomalu dodáváme – že i když ji potvrdit nemůžeme, ona prostě existovat musí – a že je správné, když i bez důkazů se podaří vytvořit ono zdání, že žádný oheň není bez kouře.
Na co vyšetřovat sestřelení civilního letadla či střelbu na Majdanu? Copak někde u srdce necítíme, jak to bylo? Copak nám není jasné, že Rus je za vším a že Rusa je třeba napadnout? Inhofeové a mc cainové jsou pro nás zřejmě těmi pravými prototypy demokratů, zatímco satana a Hitlera jsme našli v ruském prezidentovi.
Jistě, neidealizujme si ani světová impéria, ani imperátory. Ale to platí pro všechny zúčastněné. Líčit velmocenské soupeření jako střet dobra se zlem je mimořádně nebezpečné. Protože neodpovídá realitě.
Ptejme se, jak je možné, že jsme ochotni brát v potaz jako hodnověrné důkazy podvržené fotografie – a tvářit se, že je obhajitelný přístup: podvržený důkaz taky důkaz. Jsme vůbec ještě ochotni si přiznat, jaké hodnoty že bráníme?
Zatímco některé události jsou dosud neprošetřené, něco víme zcela jistě. Například, že ekonomika Ukrajiny se ocitla na samém dně – a že občané této země – zvláště v některých jejích částech – žijí v naprosto otřesných podmínkách. Nežijí, přežívají. Osudy těchto lidí se ale nezabýváme. Neřešíme, kolik z nich je na útěku, jen aby zachránilo holé životy své a svých nejbližších.
To, že po roce občanské války Ukrajina nevzkvétá, vidí snad i pštrosi s hlavou v písku. Trosky, rozkradeno, zkorumpováno. Tma. I tak by se dala popsat situace v zemi, kam se sjeli ti, kteří nás ještě před pár dny dojímali, jak jsou všichni Charlie, aby zde složili svou poklonu.
Český zástupce, L. Zaorálek, měl patrně nějaké vidění hodně vzdálené budoucnosti, když pronesl: „Myslím si, že Ukrajina je na cestě ekonomické a politické konsolidace, ale stále je tu zápas o její teritoriální integritu. I to je důvod, proč tady jsme – aby bylo zřejmé, že trváme na tom, že Ukrajina je jedna země a že se musejí respektovat její hranice.“
Pokud bychom to s onou „cestou ke konsolidaci“ mysleli jen trochu vážně, tlačili bychom na kyjevskou vládu, aby upustila od svých válečných choutek.
Jeden jazyk, jeden krok
Velký bratr Mc Cain ale jasně stanovil, kdo podle něho lže (M. Zeman) a kdo je důvěryhodný partner (Jaceňuk). Tak se toho držme – a válka je naše.
Rozebíráme-li „naše hodnoty“, nelze pominout „svobodu slova“. Tou se přece rádi pyšníme. Jaké informace tedy svým občanům zajišťujeme? Toto téma vydá na samostatnou stať a pokusil jsem se nad ním zamyslet v článku nazvaném „Pozor, jede propaganda“.
Ke zjevné protiruské propagandě se mimo jiné vyjádřil svým příspěvkem i Jiří Schmied: Podobných odhalení bychom mohli dodat stovky, tisíce. Když my ale raději chceme zahalovat než odhalovat. Aspoň co se západní propagandy týče.
Poměrně stručné, střízlivé a racionální shrnutí stavu, v němž se nacházíme, nabídl D. Veselý: „Je proto zřejmé, že vojenská eskalace jakéhokoliv sporu, a zejména konfrontace s velmocí mající jaderný arzenál, a vyzbrojování pouze jedné strany konfliktu, jak jsme mohli pozorovat v Libyi, je skutečně recept na vypuknutí dalšího hororu, tentokrát přímo v Evropě.“
K něčemu jsme ale slepí a hluší.
A tak uctíváme památku padlých, aniž zkoumáme, zda náhodou nedostávají metály od těch, kdo za jejich vraždami bezprostředně stáli.
Při zásahu policejních ostřelovačů zahynulo podle oficiálních údajů 105 lidí, oběťmi násilností se stalo třináct policistů. Pro stovku mrtvých demonstrantů, kterým Porošenko posmrtně udělil čestný titul Hrdina Ukrajiny, se na Ukrajině vžil název “nebeská setnina”. Na jejich počest byl prezidentským dekretem 20. únor vyhlášen státním svátkem.
Když s úsvitem soumrak nastává
Jaceňuk, který ví, že ruská agrese je stejně tak doložitelná jako přepadení hitlerovského Německa Sovětským svazem, se těší důvěry „garanta západních hodnot“ – a tak nikdy a nikde neopomene zmínit, jak máme kvůli „ruskému nebezpečí“ bít na poplach: „Nejde jen o hrozbu vůči Ukrajině, ale také vůči Evropské unii a celému světovému pořádku.“ Opakujme to po milionté i milionté první. A pak i ti nejotrlejší snad povolí.
Ministr zahraniční J. Kerry nás ubezpečí, že „Rusko v posledních dnech provedlo naprosto bezostyšné a cynické kroky” – a my můžeme usínat s blaženým pocitem, že již brzy, velmi brzy se také probudit nemusíme vůbec. Anebo že naše probuzení bude znamenat jednu velkou a nekončící noční můru.
