1. 2. 2015
Denně přečtu až dvě knihy, protože utíkám ke starým autorům jako Čapek. Kde jsou ti umělci a velké osobnosti, kteří musejí vidět, kam to spěje? Jak to, že mlčí? Verbální protest není žádný čin, ale mlčet je zločin. Když politici mluví o Ukrajině, tak mám pocit, že žijí v jiném světě, než my. Že mají ten globus, o kterém mluví pan prezident Zeman. A že ten globus, který vyfasovali, se točí proti času a vrací nás o sto let zpátky. Ta situace je stejná jako před vypuknutím první světové války.
Jsem členem několika občanských iniciativ jako například Nezávislá média, kde se snažíme poněkud suplovat roli našich veřejnoprávních médií, která by měla informovat objektivně, což se neděje. Děláme tiskovky provokativně před budovou rozhlasu či televize, aby to měli novináři blízko. Stejně ale nepřijdou. Maximálně přijede policie.
Církev majetky jen spravovala
Heslo některých politiků „Co bylo ukradeno, musí být vráceno” je podle publicistky zavádějící. Církev de facto žádné majetky neměla. Ani za první republiky. Stále jen majetky spravovala, aby z toho měla nějaké výnosy. Nebyly fakticky její.
Myslím si, že zákon o církevních restitucích je neplatný, neboť byl schválen za kriminálních okolností. To je naše velká naděje. Pokud by se celý ten zákon zrušil, musel by se pozastavit a mezi tím by se vypracoval nový zákon. Ten bych si pak dovolila navrhnout tematicky, ne paragrafově. Jmenoval by se Odluka státu od církve
Spor o katedrál: Pan prezident jim ten barák dá.
Při projednávání kauzy Svatovítské katedrály u soudu neměla být veřejnost. Novináře z ČTK vyhodili. Mně zabavili magnetofon, naštěstí jsem měla druhý v kapse. Soud trval dvě hodiny. Paní soudkyně měla zjevně jinou kvalifikaci, než na takové procesy. Bylo to jak v padesátých letech. Měla to celé už předepsané a pouze to četla. Ani neuměla moc číst, takže občas místo ‘katolický’ řekla ‘kategorický’ a podobně. Nakonec řekla, že tu katedrálu dává církvi. Po těch dvou hodinách jsem během jedné noci přepsala ten její dvouhodinový projev z toho magnetofonu. Pak jsem to odnesla svému kamarádovi právníkovi, který mi vypracoval odvolání na ten blábol. Hrad se nechtěl odvolat.
Kancléř Schwarzenberg mi říkal, že se nebudou odvolávat, protože pan prezident říkal, že jim ten barák dá. S Johnem Bokem jsme tedy vystoupili v televizi, udělali jsme tiskovku. Kvůli katedrále jsem založila spolek Šalamoun, abychom měli razítko. Protože občany jen tak neposlouchají. Na tiskovce jsme řekli, že pokud se Hrad neodvolá, tak podáme nové trestní oznámení za neplnění povinnosti při správě cizího majetku. Čtyřiadvacet hodin před vypršením lhůty mi zavolal kancléř a říká: My se teda odvoláme, ale nemysli si, že to bude úspěšné, protože to odvolání bude pouze formální. Napadený rozsudek městský soud zrušil.
Není cenzura…
Říká se, že tady není cenzura, cenzura má však různé metody. Jiná je cenzura v totalitě, kde existuje úřad a úředníci, kteří dopředu sledují, co má vyjít a co ne. Pak je typ cenzury, kdy se cenzurují sami novináři. Mají autocenzuru. Vyhýbají se různým tématům. Oni si myslí, že šíří pravdu. Je to mnohem horší, než kdyby věděli, že lžou. To už je trochu fanatismus.
V televizi se vám budou smát. Jedna ekonomka mi dle grafů říkala, že tady bude válka do pěti let a že tady bude bojiště. Prý to není možné jinak. Čím více se o té válce mluví, tím více ji přivoláváme. Není však možné to ignorovat. Musíme si uvědomit to, že ten strach je reálný, definovat ho a pustit ho k mikrofonu, aby spojoval lidi. Aby to nebylo negativní, ale byla to výzva. To by měli dělat intelektuálové, studenti a umělci. Studentů moc na naší straně není, protože zpohodlněli. Nejaktivnější jsou u nás mladí důchodci, kteří mají čas, hodně energie a hodně znalostí.
Celý článek v Krajské listy
